147. Sbohem

20. července 2017 v 21:36 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Je možné, že teď mě ten Drobek kopnul?'' rozzářil se najednou Harry jako sluníčko.

''Asi pozná svého otce'' usmála jsem se na něj. Dál jsem Harryho nechávala, aby jeho ruka byla na mém břiše. Je to koneckonců asi ten nejhezčí pocit.

''No nic. Tohle bylo moc hezké, ale asi už bych se měl klidit'' stáhl Harry svou ruku a mě to trochu zamrzelo, že tahle chvilka už končí.

''Už? Někdo tě snad čeká?'' nenechala jsem si ujít alespoň jednu narážku.

''Jo'' kývl hlavou a mě píchlo u srdce.

''Prázdný barák'' doplnil Harry. Okamžitě jsem se zase uklidnila.

''Tak ho ode mě pozdravuj'' zasmála jsem se. Takhle uvolněnou konverzaci jsem s Harrym od našeho rozhovoru ještě nevedla.

''Směl bych tě políbit na rozloučenou?'' podíval se na mě tím svým štěněcím pohledem, kterému naprosto nejde odolat. Ani jsem si to snad neuvědomila, ale moje hlavu už kývala nahoru a dolů.

''To bylo snadnější, než jsem čekal'' usmál se Harry šťastně.

Jeho ústa byla zase tak dokonalá. Měkké rtíky, které jsou jako hedvábí. Lehký dotek jeho hladké dlaně na mé tváří. A já se zase ztrácím. A to jsem si dříve říkala, že už na mě nikdy nehrábne.

Jeho čelo bylo opřené o to moje a oba jsme mlčeli.

''Sbohem'' řekla jsem a otevřela jsem oči. Potřebuji se z oblak zase vrátit zpět na zem.

''Sbohem Sar'' usmál se a začal odcházet. Dívala jsem se za ním a znovu jsem si překřížila ruce na prsou. Tentokrát už né ze zimy.

''Počkej sako'' zakřičela jsem na Harryho, když jsem si uvědomila, že mám stále jeho sako.

''Na památku'' jen se otočil a hned zase pokračoval v cestě.


*Harry*

Dochází mi situace. Poslední polibek. Poslední sbohem. A já konečně dělám to, co jsem měl udělat už na samotném začátku. Prostě ji nechat žít svůj život. Každý teď už mám své zájmy. A očividně jiné. Bylo hezké cítit Drobka. Třeba mi Sarah někdy pošle jeho fotku.

''Počkej sako'' uslyšel jsem zase její hlas.

''Na památku'' rychle jsem se na ní otočil a pak jsem šel dál. Musím zmizet. Nalhávám si tady, jak jsem klidný, ale přitom bych nejradši snad i brečet, jak moc nechci, aby odjela. A taky nechci nemít příležitost jí vidět v Blue rose. Už jí vlastně vůbec neuvidím.

Teď bych to měl veřejně přiznat. Jsem na dně dámy a pánové. Jsem padavka. A co s tím mohu dělat? Ona má přeci jen svou hlavu.

Tak že by mi to došlo až teď? Že bych ji nakonec nechal žít její vysněný život až teď? Je to možné? Ale teď to chce nějaké ty děvky a chlast. Vrací se starý Harry na scénu a vy všichni budete zírat, jak moc bezcitnou sviní může být.

***

*Sarah*

Zabalila jsem si poslední věc. Kartáček na zuby. A tenhle byt už tedy nadobro opouštím. Rychle jsem ještě proběhla všechny místnosti a zkontrovala jsem, jestli jsem někde něco nezapomněla. Pokud nejsem slepá, tak bych měla mít všechno.

Před bytem už na mě čekal Loui. Odveze mě na letiště. Divím se, že po včerejšku ještě dokáže řídit. Vypil toho docela dost a pochybuji, že to na něj ještě nepůsobí.

Pomohl mi naložit do auta dvě moje zavazadla. Zbytek prý za mnou pošle. Nevím, jak tohle to cestování přesně funguje, ale budu věřit Louimu, že se v tom vyzná.

''Špatně si zahnul'' dívala jsem se do vzdalující se zatáčky, která vedla na letiště.

''Nepoletíš. Stejně by tě ani nepustili. Jsi těhotná. A taky se bojíš lítat'' řekl mi Louis a já si uvědomila, že má pravdu.

Držela jsem tedy pusu a nechala jsem se odvézt do přítavu, kde kotvil velký trajekt. Takový ten, co má asi pět pater a vypadá skoro jakok Titanic.

''Prý máš od Gemmy rozbalit tu krabičku, ale tu obálku si nech až do letadla. Takže si vlastně oboje nech do letadla'' zasmál se Louis a doprovázel mě po parkovišti k lodi.

''No vidíš to, málem bych na to zapomněla'' vzpomněla jsem si na tyhle ty dvě malé věci, které jsem si dala do nějakého z kufrů. Rychle jsem se k jednomu sklonila a trefila jsem se. Hned jsem to našla. Což se divím, protože oba kufry jsou docela chaosové. Je v nich trochu bordel a já budu ráda, až je budu moc vybalit a strčit pod postel. Nesnáším kufry. Vlastně ani nevím, kde jsem ty kufry vzala. Vždycky jsem měla jen takovou tašku přes rameno. Které ani nevím, kam se poděla. Ale asi jí budu mít v některé z krabic. Doufám, protože tam mám své věci.

Tu obálku s krabičkou jsem si dala do své kabelky alias příručního zavazadla a pokračovali jsme s Louisem dál. Se všemi jsem se včera pořádně rozloučila. Jen Louis řekl, že si to necháme až sem na letiště. A teď vlastně do kotviště? Jak se to tady vlastně nazývá? Prostě tam, kde je trajekt.

''Takže'' zastavila jsem se.

''Takže'' zastavil se i Louis a podíval se na mě.

''Takže se měj'' roztáhla jsme náruč a objala jsem s Louisem. Nesnáším loučení a už vůbec ho nemám ráda s osobami, na kterých mi hodně záleží. Takže možná proto jsem včera brečela, když všichni postupně mě objímali a loučili se se mnou.

''Ty taky. A doufám, že až dorazíš tak se ozveš. A taky se budeš dál ozývat. Alespoň psát každý večer. A že si tam vytvoříš přátele, ale ti stejně nebudou mít na nás'' zasmál se Louis. Přijde mi, že nechce abych odjela. Ale docela dobře se to snaží skrývat. Je to přeci tvrďák.

''A ty si snad najdeš konečně pevný vztah'' šťouchla jsem ho do ramene. Oba jsme si asi vybavili naši konverzaci o tom, jak měl až příliš moc holek na jednu noc.

''Tak už běž, než ti to ujede'' vydechl Louis zklamaně.

''Jo'' kývla jsem hlavou a udělala jsem jeden krok. Chtěla jsem mu ještě říct, ať pozdravuje Harryho. Nebo že Harrymu vzkazuji sbohem. Ale myslím, že jsem to s ním včera vyřešila dost. Nepotřebuji už před Harrym na sebe upozorňovat.

Další krok. A já cítíla úzkost. Zastavila jsem se a rychle jsem se rozběhla zpět k Louimu.

''Bude se mi stýskat'' padla jsem mu okolo ramen a jen tak tak jsem zadržovala slzy.

''Mě taky zlato'' dal mi malou pusu do vlasů a tím mě zase trochu uklidnil.

''Někdy za tebou přijedu. Slibuji. A určitě se mnou pojedou i ostatní'' pohladil mě po vlasech.

''Je čas'' upozornil mě Louis. Protože už z reproduktorů sdělovali, že za chvilku budou vyplouvat, takže se rychle musím dostavit.

''Ahoj'' usmála jsem se a on také. A pak? Pak jsem prostě šla až na loď se slzami v očích. Bude se mi vážně stýskat. Mylela jsem, že mu ještě zamávám, ale něco jako plavčík rovnou určoval směr naší cesty. Vím já vůbec, jak to funguje na lodi?

''Vaše kajuta je úplně nahoře v první třídě'' usmála se na mě plavčice.

''To bude nějaký omyl'' zavrtěla jsem hlavou. Jak bych asi mohla mít první třídu?

''Vaši přátelé vám vzkazují příjemný plavbu'' usmála se na mě a já se musela najednou rozzářit jako sluníčko. Takže mi zaplatili první třídu? Jsou to blázni.

''Mohu se jen zeptat jak dlouho trvá plavba?'' zeptala jsem se jí, protože mě to hodně zajímá. Doufám, že nemám mořskou nemoc.

''Osm hodin'' znovu se na mě příjemně usmála a já ji poděkovala. Fajn ztrávím tady osm hodin. V rukách mám dva kufry. Vlastně už jen svoje příruční zavazadlo, protože s kufry mi teď pomohli další dva zaměstnanci lodi. Cítím se jak senior, kterému chce každý se vším pomáhat. A za další. Nechovají se nějak příliš oddaně? Jde jen o osm hodin cesty. Ne o cestu okolo světa.

''Tady je vaše kajuta madam'' řekl mi kluk před nějakými dveřmi. Vážně mi právě to pako řeklo madam? Do háje kluku! Jsem asi jen o dva roku starší než ty, takže mě takhle laskavě nenazývej.

''Děkuji'' řekla jsem jen nakonec. Zalezla jsem si do kajuty, který na můj vkus byla trochu přeplácaná a danná do moc drahého a honosného stylu. Tohle rozhodně nejsem já.

Posadila jsem se na postel a rozhodla jsem se, že bych mohla otevřít ten dopis a tu krabičku.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Leňa😘 Leňa😘 | 21. července 2017 v 7:41 | Reagovat

Né!
Ona vážně ojela?!
Proč z toho brečím?
Jinak naprosto úžasný a dokonalý díl😉😍😍😍😍😍😍😘😘😘😘😍😍

2 Carol-World Carol-World | 21. července 2017 v 13:56 | Reagovat

Ne, z Harryho nebude nějaký Kreten a Sarah neodjizdi, prosím ne 😭😭
Boží díl mimochodem a jsem zvědavá, co bude v té krabičce😄

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama