Červenec 2017

148. Co? A. CO??

27. července 2017 v 11:42 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Rozhodovala jsem se, co bych měla otevřít dříve. Jestli tu krabičku a nebo obálku. Ale jelikož vím, že krabička je od Gemmy, tak má jednoduše přednost.

Pomalu jsem jí otevřela a pak jsem chvilku zírala do krabičky, jak do nějaké hluboké studny.

''No to si ze mě dělá prdel'' uniklo mi. Vyndala jsem předmět z krabičky a otáčela jsem ho dokola. To snad není možné. Klíčenka, která mi ukazovala značku auta W nebyla sama. Byl u ní totiž klíček na dálkové ovládání. To přeci není možné, abych měla auto.

Všimla jsem si, malého přepůleného papírku, který se skrýval na dně krabičky. Okamžitě jsem ho z ní vylovila a začala hned číst.

Hlavně nevyšiluj. Ty peníze za auto šli na dobrou věc. Na charitu. Takže rozhodně nemusíš mít výčitky. A rozhodně nedělej scény, že to nemůžeš přijmout. Jako nastávající matka to auto potřebuješ. Takže mi napiš děkuji a bude to. Milujeme tě. G, N, T. ♥

Dočetla jsem papírek a uvědomila jsem si, že se usmívám od ucha k uchu. To: Milujeme tě. Gemma, Niall, Tobias, je neskutečně roztomilé. Za tohle jim přeci nemohu říct jen děkuji. Až přijedu do Irska, tak musím něco vymyslet. Ale stále nedokážu pochopit jednu věc. A to tu, že mi koupili auto.

A v ten moment mě popadá ten pocit, který nesnáším. Jako kdybych zrovná já potřebovala tu charitu. Od té doby, co znám Harry, tak mohu mít všechno. Vždyť na tohle jsem nikdy nebyla zvyklá. Musela jsem si na věc vydřít a potom jsem si ji mohla koupit. Ale stejně skončila u mého otce. Tedy. Prodala jsem jí a jemu jsem dala peníze. Takovýhle život jsem žila devatenáct let a najednou by se to mělo měnit? Je až neuvěřitelné, jak se od základu můj život změnil.

Jedna neposedná slzička stekla po mé tváři. Setřela jsem ji rukávem a krabičku s klíčkem jsem odložila vedle sebe. Teď je na řadě ten dopis.

Chtěl jsem ho otevřít s citem, ale povedlo se mi tu lepící část naprosto rozškubat.

Vytáhla jsem papír a hned jsem poznala autora. Další šok.

Nový život bys měla začít s nějakým základem ne? To co najdeš v obálce je tvoje. Doufám, že mě s tím nepošleš do háje. Vlastně nesmíš mě s tím poslat do háje. Já to tak chci. A myslím na tebe a Drobka. Byl bych rád, kdybys tohle brala třeba jako přátelské gesto. Stejně jako to Gemmy a Nialla. Děkuji ti a ty neděkuj mě. Sbohem krásko xx

P.S. 100 + 000

Nechápu moc to P.S. ale myslím si, že mi to asi dojde.

Ruce se mi mírně třásly, když jsem znovu nahlížela do obálky. Všimla jsem si něčeho zabaleného. Vytáhla jsem to a papír jsem roztrhala na několik malých kusíčků.

A zase to tak dopadlo. Zírala jsem na kartičku v mých rukách a otáčela jsem si jí pořád v dlani. Co má tohle sakra znamenat?

Kreditní karta se na mě usmívala a já brečela. Tohle jsem nečekala. Nevěděla jsem, že by někdo z nich mohl udělat nějaké takové gesto jako je auto a jako je kreditní karta.

Harryho P.S. mi tímto došlo. Myslí to tedy tak, že je tam sto tisíc liber? Nezbláznil se? Tolik? Můj nájem činní, po Niallovém zařizování a smlouvání, asi třista liber. Co s těmi penězi mám sakra dělat? Tohle je sice ohromně hezké, ale rozhodně si to nezasloužím a nechci, aby se ke mě chovali jako kdybych se nedokázala uživit.

Tohle je vlastně naprosto nepřípustné. Nemohu přeci takhle Harryho znežívat. Pochybuji, že až mi bude šedesát, tak mi stále bude přispívat. Tohle nejde!

Vzala jsem svůj telefon a bezmyšlenkovitě jsem vytočila jeho telefonní číslo. Chvilku jsem si ale musela počkat, než se uráčil mi ten telefon zvednout. A během toho jsem zvládla i trošičku schladnout.

''Je mi naprosto jasný, proč mi voláš'' ozval se Harry. Rozhodně vím, že se právě usmívá.

''Tohle nejde. To nemůžeš. Já to nemůžu přijmout. Tohle prostě nejde Harry'' spustila jsem mírnějším hlasem, ale původně jsem na něj chtěla být ostřejší.

''Jde. Mám s tebou dítě a chci, abyste oba měli nějakou záruku. Chci si být jistý, že budete mít dobrý život a tak to prostě jde. Nehodlám se o tomhle bavit. A jestli budeš dál pokračovat ve svém, tak si piš, že ti tam pošlu další peníze. A jestli se právě nadechuješ, abys mi řekla, že tu bankomatku nepoužiješ, tak si piš, že si najednu jinou cestu, jak ti ty peníze narvat. Proto teď doufám, že řekneš jen děkuji a tím bude všechno vyřešené'' jeho hlas chraptěl o něco víc a já tak mohla poznat, že je čerstvě probuzený. Zněl jako pořádná autorita. Je to mafián, který umí perfektně komunikovat a dokáže člověka naprosto vykolejit. Jako právě teď mě. Chci mu hrozně moc říct, že tohle nechci a že mu kreditku pošlu zpět. Ale Harry má pravdu. Rozhodně si najde jinou cestu. Pokud mu ale teď vše odsouhlasím, tak nikdo přeci netrvdí, že ty peníze skutečně použiji. Harry nepozná, jestli tu kreditku používám. A je to vyřešené.

''Děkuji'' řekla jsem tedy a doufala jsem, že mi tohle Harry sežeře a nebude vymýšlet jiné plány.

''Znám tě moc dobře Sarah neboj se. Poznám, když jsou kreditkou nebudeš manipulovat. Takže pokud máš v plánu ji hodit někam do skříně a nepoužívat, tak ti to taky neprojde. Mě nijak neobelstíš'' zasmál se a já byla překvapená, jak moc mě má prokouknutou. Je to až neuvěřitelné.

''Děkuji Harry'' usmála jsem se smířená s tím, že jeho kreditní kartě nijak neuniknu. Přesto to budu muset nějak vymyslet.

''Takhle se mi líbíš, když si poslušná'' znovu vím, že se usmívá. Třeba i on si mě právě teď představuje.

''Už musím jít. Řekla bych něco na rozloučenou, ale nevím co'' najednou jsem tenhle telefonát chtěla mít z krku.

''Sbohem'' uslyšela jsem, jak zašeptal.

''Sbohem'' zavřela jsem oči a vyslouvila jsem tohle slovo. Jenže tohle není obyčejné slovo. Má v sobě skryto příliš mnoho emocí. Emocí, které mě odhalují. Odhalují tu touhu po Harry, ale zároveň mou nenávist vůči němu a jeho manipulátorství.

''Budeš mi chybět'' vypadlo z něj a já znovu cítila slané slzy.

''Ty mě taky'' snažila jsem se to říct co nejvíce normálně. A tím to skončilo. Nemyslím náš hovor, ale náš příběh. Myslela jsem si, že to skončilo už dříve, ale až teď vím, že tomu je skutečně konec. Bohužel s ním to šťastný konec není. Třeba bude s někým jiným. S někým jiným... To nikdy nebude Harry. A proto odjíždím. Abych na tohohle mafiánského zmetka zapomněla a začala naprosto novou kapitolu. Tahle cesta lodí dokazuje jednu věc. Že se všechno mění. Já se mění. A především můj život. Sbohem stará Sarah, anglická chudá dívko žijící prapodivným životem plným zvratů. Vítej nová Sarah, záhadná cizinko.

147. Sbohem

20. července 2017 v 21:36 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Je možné, že teď mě ten Drobek kopnul?'' rozzářil se najednou Harry jako sluníčko.

''Asi pozná svého otce'' usmála jsem se na něj. Dál jsem Harryho nechávala, aby jeho ruka byla na mém břiše. Je to koneckonců asi ten nejhezčí pocit.

''No nic. Tohle bylo moc hezké, ale asi už bych se měl klidit'' stáhl Harry svou ruku a mě to trochu zamrzelo, že tahle chvilka už končí.

''Už? Někdo tě snad čeká?'' nenechala jsem si ujít alespoň jednu narážku.

''Jo'' kývl hlavou a mě píchlo u srdce.

''Prázdný barák'' doplnil Harry. Okamžitě jsem se zase uklidnila.

''Tak ho ode mě pozdravuj'' zasmála jsem se. Takhle uvolněnou konverzaci jsem s Harrym od našeho rozhovoru ještě nevedla.

''Směl bych tě políbit na rozloučenou?'' podíval se na mě tím svým štěněcím pohledem, kterému naprosto nejde odolat. Ani jsem si to snad neuvědomila, ale moje hlavu už kývala nahoru a dolů.

''To bylo snadnější, než jsem čekal'' usmál se Harry šťastně.

Jeho ústa byla zase tak dokonalá. Měkké rtíky, které jsou jako hedvábí. Lehký dotek jeho hladké dlaně na mé tváří. A já se zase ztrácím. A to jsem si dříve říkala, že už na mě nikdy nehrábne.

Jeho čelo bylo opřené o to moje a oba jsme mlčeli.

''Sbohem'' řekla jsem a otevřela jsem oči. Potřebuji se z oblak zase vrátit zpět na zem.

''Sbohem Sar'' usmál se a začal odcházet. Dívala jsem se za ním a znovu jsem si překřížila ruce na prsou. Tentokrát už né ze zimy.

''Počkej sako'' zakřičela jsem na Harryho, když jsem si uvědomila, že mám stále jeho sako.

''Na památku'' jen se otočil a hned zase pokračoval v cestě.


*Harry*

Dochází mi situace. Poslední polibek. Poslední sbohem. A já konečně dělám to, co jsem měl udělat už na samotném začátku. Prostě ji nechat žít svůj život. Každý teď už mám své zájmy. A očividně jiné. Bylo hezké cítit Drobka. Třeba mi Sarah někdy pošle jeho fotku.

''Počkej sako'' uslyšel jsem zase její hlas.

''Na památku'' rychle jsem se na ní otočil a pak jsem šel dál. Musím zmizet. Nalhávám si tady, jak jsem klidný, ale přitom bych nejradši snad i brečet, jak moc nechci, aby odjela. A taky nechci nemít příležitost jí vidět v Blue rose. Už jí vlastně vůbec neuvidím.

Teď bych to měl veřejně přiznat. Jsem na dně dámy a pánové. Jsem padavka. A co s tím mohu dělat? Ona má přeci jen svou hlavu.

Tak že by mi to došlo až teď? Že bych ji nakonec nechal žít její vysněný život až teď? Je to možné? Ale teď to chce nějaké ty děvky a chlast. Vrací se starý Harry na scénu a vy všichni budete zírat, jak moc bezcitnou sviní může být.

***

*Sarah*

Zabalila jsem si poslední věc. Kartáček na zuby. A tenhle byt už tedy nadobro opouštím. Rychle jsem ještě proběhla všechny místnosti a zkontrovala jsem, jestli jsem někde něco nezapomněla. Pokud nejsem slepá, tak bych měla mít všechno.

Před bytem už na mě čekal Loui. Odveze mě na letiště. Divím se, že po včerejšku ještě dokáže řídit. Vypil toho docela dost a pochybuji, že to na něj ještě nepůsobí.

Pomohl mi naložit do auta dvě moje zavazadla. Zbytek prý za mnou pošle. Nevím, jak tohle to cestování přesně funguje, ale budu věřit Louimu, že se v tom vyzná.

''Špatně si zahnul'' dívala jsem se do vzdalující se zatáčky, která vedla na letiště.

''Nepoletíš. Stejně by tě ani nepustili. Jsi těhotná. A taky se bojíš lítat'' řekl mi Louis a já si uvědomila, že má pravdu.

Držela jsem tedy pusu a nechala jsem se odvézt do přítavu, kde kotvil velký trajekt. Takový ten, co má asi pět pater a vypadá skoro jakok Titanic.

''Prý máš od Gemmy rozbalit tu krabičku, ale tu obálku si nech až do letadla. Takže si vlastně oboje nech do letadla'' zasmál se Louis a doprovázel mě po parkovišti k lodi.

''No vidíš to, málem bych na to zapomněla'' vzpomněla jsem si na tyhle ty dvě malé věci, které jsem si dala do nějakého z kufrů. Rychle jsem se k jednomu sklonila a trefila jsem se. Hned jsem to našla. Což se divím, protože oba kufry jsou docela chaosové. Je v nich trochu bordel a já budu ráda, až je budu moc vybalit a strčit pod postel. Nesnáším kufry. Vlastně ani nevím, kde jsem ty kufry vzala. Vždycky jsem měla jen takovou tašku přes rameno. Které ani nevím, kam se poděla. Ale asi jí budu mít v některé z krabic. Doufám, protože tam mám své věci.

Tu obálku s krabičkou jsem si dala do své kabelky alias příručního zavazadla a pokračovali jsme s Louisem dál. Se všemi jsem se včera pořádně rozloučila. Jen Louis řekl, že si to necháme až sem na letiště. A teď vlastně do kotviště? Jak se to tady vlastně nazývá? Prostě tam, kde je trajekt.

''Takže'' zastavila jsem se.

''Takže'' zastavil se i Louis a podíval se na mě.

''Takže se měj'' roztáhla jsme náruč a objala jsem s Louisem. Nesnáším loučení a už vůbec ho nemám ráda s osobami, na kterých mi hodně záleží. Takže možná proto jsem včera brečela, když všichni postupně mě objímali a loučili se se mnou.

''Ty taky. A doufám, že až dorazíš tak se ozveš. A taky se budeš dál ozývat. Alespoň psát každý večer. A že si tam vytvoříš přátele, ale ti stejně nebudou mít na nás'' zasmál se Louis. Přijde mi, že nechce abych odjela. Ale docela dobře se to snaží skrývat. Je to přeci tvrďák.

''A ty si snad najdeš konečně pevný vztah'' šťouchla jsem ho do ramene. Oba jsme si asi vybavili naši konverzaci o tom, jak měl až příliš moc holek na jednu noc.

''Tak už běž, než ti to ujede'' vydechl Louis zklamaně.

''Jo'' kývla jsem hlavou a udělala jsem jeden krok. Chtěla jsem mu ještě říct, ať pozdravuje Harryho. Nebo že Harrymu vzkazuji sbohem. Ale myslím, že jsem to s ním včera vyřešila dost. Nepotřebuji už před Harrym na sebe upozorňovat.

Další krok. A já cítíla úzkost. Zastavila jsem se a rychle jsem se rozběhla zpět k Louimu.

''Bude se mi stýskat'' padla jsem mu okolo ramen a jen tak tak jsem zadržovala slzy.

''Mě taky zlato'' dal mi malou pusu do vlasů a tím mě zase trochu uklidnil.

''Někdy za tebou přijedu. Slibuji. A určitě se mnou pojedou i ostatní'' pohladil mě po vlasech.

''Je čas'' upozornil mě Louis. Protože už z reproduktorů sdělovali, že za chvilku budou vyplouvat, takže se rychle musím dostavit.

''Ahoj'' usmála jsem se a on také. A pak? Pak jsem prostě šla až na loď se slzami v očích. Bude se mi vážně stýskat. Mylela jsem, že mu ještě zamávám, ale něco jako plavčík rovnou určoval směr naší cesty. Vím já vůbec, jak to funguje na lodi?

''Vaše kajuta je úplně nahoře v první třídě'' usmála se na mě plavčice.

''To bude nějaký omyl'' zavrtěla jsem hlavou. Jak bych asi mohla mít první třídu?

''Vaši přátelé vám vzkazují příjemný plavbu'' usmála se na mě a já se musela najednou rozzářit jako sluníčko. Takže mi zaplatili první třídu? Jsou to blázni.

''Mohu se jen zeptat jak dlouho trvá plavba?'' zeptala jsem se jí, protože mě to hodně zajímá. Doufám, že nemám mořskou nemoc.

''Osm hodin'' znovu se na mě příjemně usmála a já ji poděkovala. Fajn ztrávím tady osm hodin. V rukách mám dva kufry. Vlastně už jen svoje příruční zavazadlo, protože s kufry mi teď pomohli další dva zaměstnanci lodi. Cítím se jak senior, kterému chce každý se vším pomáhat. A za další. Nechovají se nějak příliš oddaně? Jde jen o osm hodin cesty. Ne o cestu okolo světa.

''Tady je vaše kajuta madam'' řekl mi kluk před nějakými dveřmi. Vážně mi právě to pako řeklo madam? Do háje kluku! Jsem asi jen o dva roku starší než ty, takže mě takhle laskavě nenazývej.

''Děkuji'' řekla jsem jen nakonec. Zalezla jsem si do kajuty, který na můj vkus byla trochu přeplácaná a danná do moc drahého a honosného stylu. Tohle rozhodně nejsem já.

Posadila jsem se na postel a rozhodla jsem se, že bych mohla otevřít ten dopis a tu krabičku.

146. Překvapení!!

16. července 2017 v 18:01 | •Dom• |  Mafiánský zmetek

''Dej si tohle na oči'' hodil po mě Louis šátek.

''Proč?'' podívala jsem n Louise poněkud vyděšeně.

''Neboj. Prostě jen udělej, co jsem řekl'' usmál se na mě a myslel si, že mě tím uklidní. Možná je to těhotenství, ale jsem nějak více paranoidní.

Uvázala jsem si tedy šátek okolo hlavy tak, aby mi zakrývyl oči. Vidím úplné hovno. Vlastně nečekaně, že nic nevidím, když mám šátek na očích. Bože..

''Jsme tady. Čekej, pomohu ti z auta. Ale opovaž si sundat ten šátek'' rozkázal mi Louis a za chvilku jsem ucítila jeho ruku na své paži, jak mi pomáhá, abych si nerozbila hubu.

''Kdybys mě chtěl jen tak náhodou zabít, tak si přeji co nejrychleji. A taky bys mě možná mohl uspat. Ale zase bys mohl počkat, protože jsem těhotná a'' začala jsem říkat kraviny, až mě Louis umlčel.

''Buď už ticho ty blázne. Rozhodně tě nechci zabít a oni taky ne'' poslední slova Louis zamumlal a já si nebyla jistá, jestli mluvil v množné osobě.

''Oni? Kdo oni?'' zpanikařila jsem, ale jen mírně. Důležité je, že neumřu.

''Překvapení'' ozvalo se, když mi Louis rychle sundal šátek z očí.

''Sakra'' vyklouzlo ze mě. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukala, ale nakonec jsem začala rozeznávat všechny lidi.

Jsme v Blue rose. Takže jsou tady všichni a dnes už i dokonce Thomas. Což ej dobře. Protože jsem mu slíbila, že se rozloučím i s ním.

Podívala jsem se dál a viděla jsem Nialla, Liama a Rir. A počkat. Ona je tady i Gemma. Co tady dělá? A poslední člověk, co je tady je Dylan. Toho bych tady taky nečekala.

Je hezké tady všechny vidět, ale přeci jen tady možná někdo chybí. Ale vlastně nechybí. Jsou tady všichni.

''Páni lidi'' chtělo se mi najednou brečet.

''Vážně jsi si myslela, že tě chci zabít?'' začal se smát Louis a já jsem musela protočit očima.

''Tys nám dala. Takhle rychle všechny svolat, to bylo docela těžké'' sklonil se ke mě Louis.

''To tedy. Udělala jsi nám čáru přes rozpočet, když si se rozhodla odjet už takhle brzo'' přišla ke mě Gemma a místo toho, abych jí odpověděla, tak jsem objala.

''Kde jste nechali Tobiase?'' podívala jsem se na ní.

''U mamky. Je teď hrdá babička'' zasmála se. Ale mě na tváři úsměv neobjevil.

''Ale ne. To ne. Já myslela. No to je taky blbost, abych to říkala'' začala blekotat a snažila se zachránit situaci.

''Ví Anne, že jsem těhotná?'' podívala jsem se Gemmě do očí.

''No nevím, jestli jí to Harry řekl, ale možná to neví. Ptala se mě na tebe už hodněkrát. Ale ví o tom, že jste s Harrym rozešli. Tak říkala, že se za ní máš někdy zastavit, ale já jsem tě nechtěla nijak rozhodit. A teď už je asi pozdě, aby jsi se tam ukázala'' šťouchla mi trochu do břicha.

''Ohh'' otevřela jsem pusu, ale hned jsem jí zase zavřela.

''Tak jí ode mě alespoň pozdravuj'' usmála jsem se. Jak by asi reagovala Anne, kdyby se dozvěděla, že Gemma jí porodila vnuka a další vnoučátko je na cestě. Jednou bych se za ní mohla zastavit. I když pokud se vůbec někdy z Irska vrátím.

''Takže už zítra?'' sedl si ke mě a Gemmě Niall.

''Jo. Tedy asi budu muset poprosit toho tvého kamaráda, jestli by to zařídil už na zítra'' usmála jsem se.

''Ve skutečnosti jsem s ním mluvil a vlastně je už všechno zařízené'' usmál se Niall, jako kdyby byl ten nejsvatější.

''Jsi zlato. Moc ti děkuji'' skočila jsem mu okolo krku a pořádně jsem ho objala.

''Není za co'' poplácal mě po zádech a já už jsem si všimla dalšího člověka, který se mnou očividně chtěl mluvit.

''To jsem skutečně nečekal'' usmál se na mě Dylan.

''To tady z vás asi nikdo. Vlastně ani já ne'' zasmála jsem se.

''Víš, že jsem si ze začátku myslel, že tě sbalím?'' zasmál se a zavrtěl hlavou. Já jen překvapeně zírala.

''Ty jsi ty moje signály neviděla?'' přestal se smát a vypadl snad překvapeněji než já.

''Asi jsem úplně slepá'' pokrčila jsem rameny a začal se mi na tváři objevovat úsměv.

''Tak jsem měla být tvý vyvolená?'' udělala jsem menší žertík.

''Jo'' zakýval hlavou se smíchem.

''To teď nevyděsilo ani to, že jsem těhotná?'' dívala jsem se na něj,

''Ne. Dokonce se mi to líbilo. Už jsem se jednu dobu bál, že jsem nějaký úchyl na těhulky'' dal mi ruku na koleno a já se začala šíleně smát.

''A závěrem je co?'' zeptala jsem se ho, když jsem se konečně přestala smát.

''To, že nejsem ani na těhulky a ani jsem tě nesbalil. Protože jsem si myslel, že o mě skutečně nemáš zájem. A pak to s tím tvým bývalým. Tím mi došlo, že po vztahu asi moc neprahneš'' usmál se tak moc mile.

''Jsi asi ten nejlepší chlap, který mi pomáhal. Tedy jsi druhý nejlepší. První je Louis. To víš, zachraňoval mě první'' pokrčila jsem rameny.

''Chápu. No nic. Je tady více lidí, co si chce s tebou ještě pokecat. Tak ať se ti tam daří zlato'' dal mi malý polibek na tvář a já ho jemně pohladila po ruce, kterou měl stále na mém koleni.

Za celý večer jsem se toho už moc nedozvěděla. Jen to, že je všechny hrozně moc mrzí můj odjezd. Ale rozhodně se všemi musím zůstat v kontaktu. A v neposlední řádě mi bylo několikrát od všech opakováno, že se jim po mě bude stýskat.

Všichni se pomalu dostávají do té opilecké nálady. Kromě mě a samozřejmě Gemmy. Jenže ta odjela asi tak před dvaceti minutami kvůli prckovi. Novopečenná maminka se pozná. Nikdy nezůstane příliš dlouho bez svého dítěte.

Hodila jsem menší úsměv na Liama a prošla jsem okolo něj. Asi se mě ptal na to, kam jdu. Ale já jsem mu neodpověděla. Jdu se jen nadýchat čerstvého vzduchu. Potřebuji si teď trochu odpočinout od toho, že jsem středem pozornosti.

Vyšla jsem ven a hned jsem překřížila ruce na prsou a začala jsem si dlaněmi jezdit po pažích, abych se trochu zahřála. Pofukuje tady mírně studený vánek a ten mi způsobil husí kůži. Nadechla jsem se asi třikrát pořádně zhluboka. Cítila jsem, jak mi najednou tělem koluje o něco lepší vzduch. Tedy jen v uvozovkách. V ovzduší je hodně hnusných věcích, o kterých nemáme ani tušení. A vůbec, proč tady řeším takovou kravinu? Nikoho nezajímá nějaký vzduch a jeho zápornosti.

''Myslím, že jsem měl přijet dřív'' zašeptal do ticha chraplavý hlas a já jsem se nemusela ani otáčet.

''Čekala jsem, že se tady ukážeš'' podívala jsem se na své ruce, které zimu pociťovali asi nejvíce.

''Já jsem zase čekal, že si ten odjezd rozmyslíš'' byl o něco blíž.

''Nejsem už ten posránek Harry. Docela si mě změnil'' konečně jsem se na něj otočila. Tohle všechno mi přijde jako sen.

''Víš, že se dneska chováš jinak?'' prohlédl si mě Harry. Já viděla, jak mu hoří cigareta u úst a při každém jeho potahu jsem mohla vidět menší strniště.

''Jak?'' zamračila jsem se. Čekám nějakou narážku.

''Sebevědomě. Jako správná žena'' zašeptal. Než jsem se nadála, už mi přehazoval jeho sako přes má ramena. Poznal, že je mi zima. I když to by asi poznal i slepý, protože už mi snad drkotají i zuby.

''Všechno je jen tvůj trénink'' usmála jsem se.

''Dokázal jsem z tebe udělat pořádného člověka. To mě těší'' usmál se na mě, ale tenhle úsměv nebyl ten správný.

''Nepřišel si se doufám hádat'' přimhouřila jsem oči. To je asi to poslední, co bych v tuhle chvíli chtěla. Protrpět další hádku s Harrym.

''Ne. Přišel jsem se rozloučit'' mrkl na mě a zahodil nedopalek na zem a hned ho špičkou své boty zašlápl.

''Mohl bych'' podíval se na mě a zvedl svou dlaň.

''Samozřejmě že můžeš'' uchechtla jsem se. I když to šíleně bolí, tak jsem to dovolila. Je to zvláštní pocit.

145. Změna plánu

8. července 2017 v 19:19 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Ze začátku to bylo vážně hodně nepříjemné, ale nakonec mi všichni řekli, že mi přejí hodně štěstí. Až na Erika. Ten se mnou radši nemluvil. Chápu, že asi bude trochu naštvaný. Jen jsem nečekala, že by se mnou vůbec nemluvil.

Všichni jsme se rozhodli, že rovnou už vyrazíme do Blue rose. Je možná trochu brzy, ale prý se jdeme všichni, tedy vlastně až na mě, opít.

''Eriku?'' doběhla jsem Erika.

''Hm?'' zabručel jenom, ale ani se na mě nepodíval.

''Jsi naštvaný?'' zeptala jsem se na něco, co je mi vlastně jasné.

''Ne'' stále šel dál a očividně se na mě nehodlal kouknout.

''Jsi. Mrzí mě to. Kdykoliv za mnou můžeš přijet. I já za tebou přijedu třeba jednou'' pokoušela jsem se nějak s Erikem domluvit.

''O tohle tady nejde. Já jen. Kruci Sarah. Ty nás tady vážně jako necháš?'' stál najednou Erik přede mnou a díval se mi do očí.

''Takhle jsem nechtěla, abys to bral. Já jen chci být šťastná. A tady se tak zrovna necítím'' sklopila jsem pohled k zemi a prohlížela jsem si své ošoupané boty.

''Dobře. Bude se mi po tobě hodně stýskat'' objal mě najednou Erik, až jsem skoro nemohla dýchat.

''Mě po tobě taky'' usmála jsem se, když mě pustil.

''Tak pojď, než to všechno vypijou oni. Už jsme stáli jen my dva před barem. Vydali jsme se dovnitř a tam už se rozlévaly panáky. Když tady není šéf, tak nikoho nezajímá, že se nesmí v práci pít.

Čas najednou utíkal hrozně rychle a já jsem se nestačila divit tomu, že už za chvilku tady pro mě všechno skončí.

''Ahoj'' ozval se hlas za mnou a ucítila jsem i jemný dotek na svých zádech.

''Ahoj'' otočila jsem se na Nialla.

''Jak se má Gemma?'' zeptala jsem se hned.

''Gemma. Jo vlastně, prý se máš za ní zítra zastavit. Dozvěděla se, že za týden odjíždíš a není z toho moc nadšená'' usmál se trochu Niall.

''Jasně, přijdu se za ní podívat'' kývla jsem a vzala jsem si od Nialla dvě věci. Obálku a krabičku.

''Otevři oboje až doma'' nařídil mi Nialla a já jsem znovu přikývla. Je mi tak líto, že už ani jeho neuvidím. Ani Gemmu. A neuvidím, jak malý Tobias vyrůstá.

''Už jsem se bál, že tě tady nepotkám. Kde pořád lítáš?'' vyděsil mě najednou někdo další. Tedy. Niall už odešel a teď se mi před obličejem ukázal Dylan.

''Mám pár zařizování'' pousmála jsem se. To se jako všichni najednou rozhodli sem přijít? Mají snad čich, že to tady opouštím. Ale alespoň se mohu rozloučit i s ním.

''Ale notak. Zařizuješ si porodní bábu'' dal mi Dylan ruku na moje už dost velké břicho a usmál se velice mile.

''No. Spíš nové bydlení'' začala jsem si hrát s mými prsty.

''Kam se stěhuješ? Neříkej mi, že se ti ten byt, ve kterém teď si, tak se ti tam nelíbí'' pokoušel se o vtip Dylan. Jenže to netušil, že to vtipné asi není.

''No líbí, ale našlo se něco lepšího'' pokrčila jsem rameny.

''Takže si se rozhodla pro vilu?'' další vtípek. Asi bych mu už měla vyklopit pravdu.

''Asi to není vila. Jen je to v Irsku. Než něco řekneš, tak bych byla ráda, kdybychom se spolu rozloučili v klidu. Víš, já se do Irska těším'' rovnou jsem se Dylana snažila uklidnit. Jeho obličej vystřídal snad sto mimik. Od normální obličeje, po naštvaný, překvapený a až k mírnému úsměvu.

''Na to ti řeknu jen, že ti přeji hodně štěstí'' okamžitě mě objal.

***

Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem. Zapomněla jsem otevřít ty dvě věci, co mi včera dal Niall, ale teď se mi do toho zrovna nechce. Dala jsem si sprchu, snídani a pak jsem se oblékla do pohodlných věci, ve kterých jsem vyrazila k Gemmě. Jelikož ale nebydlí příliš blízko, rozhodla pro metro. A díky tomu jsem k ní dorazila asi tak za půl hodiny.

''Drahoušku'' padla mi hned okolo krku. Čekala jsem, jak mi otevře jiný žena. Matka dítěte. Ale je to stále Gemma a stále tak moc krásná s jiskrou v očích.

''Pojď. Musíš mi všechno říct'' vtáhla mě hned do vnitra domu. Začala jsem tedy jako vždy. Prostě jsem řekla, že se budu stěhovat a proč vlastně. Chvilku si mě prohlížela a pak řekla, že to chápe. A že by asi udělala to samé. Chvilku jsem si chovala Tobiase. Najednou jsem v sobě pocítila ten matkovský cit.

''Takže za jak dlouho to odjíždíš?'' zeptala se mě Gemma, když mi nalévala asi už čtvrtý čaj.

''Za šest dní'' usrkla jsem čaje. Jen kývla a pak se usmála.

''Brácha nebude moc nadšený'' řekla po chvilce.

''No není moc nadšený'' opravila jsem jí.

''Harry už to ví?'' vykulila oči.

''No asi jo. Mluvila jsem s ním a řekla jsem mu to. A podle mě mu kluci řekli zbytek'' zamumlala jsme konec a ona na mě chvilku divně koukala a pak se zase usmála. A v tu chvíli si vyžádal svou pozornost malý Tobias.

''Omluv mě'' zasmála se Gemma a okamžitě přispěchala k prckovi.

''Ne to je v pohodě. Stejně už budu muset jít. To víš, mám ještě nějaké to zařizování s odjezdem'' zalhala jsem trochu. Už mám vlastně všechno vyřešené. Jen už chci prostě domů.

''Doufám, že se tady ještě někdy ukážeš'' ohlédla se za mnou Gemma.

''Jasně'' mrkla jsem na ní a vyšla jsem ven. Znovu jsem došla k metru a vyrazila jsem metrem domů.

Doma to vypadá pořád stejně. Spousty krabic a vybalené jen nezbytné věci. A v tom to přišlo.

''Já už odsud musím prostě vypadnout'' řekla jsem nahlas. Vytáhla jsem svůj telefon a můj první hovor směřoval na infolinku. Domluvila jsme se tam s ženou na letenkách. Byla velice ochotná a tak ty letenky nebyly příliš velký problém. Ale teď ěm čeká o něco horší věc. Musím to zavolat Louimu.

''Ahooj'' ozval se vesele Louis.

''Ahoj'' zašeptala jsme skoro.

''Copak?'' zasekl se Louis, když slyšel můj pozdrav.

''No víš. Já'' koktala jsem.

''Co? Rodíš? Mám pro tebe dojet? Zavolala jsi si už sanitku?'' začal najednou panikařit Louis.

''Klid. Přestaň nerodím'' uklidnila jsem ho hned.

''Tak o co jde?'' je mi naprosto jasné, že se teď mračí, protože netuší, co se se mnou zase děje.

''Zítra odlétám'' vydechla jsem.

''Počkej už?'' zněl dost překvapeně.

''Jo. Rozhodla jsem se, že už bych měla jet zítra'' mlaskla jsem a nastalo ticho.

''Emm'' vydechla jsem, abych vůbec zjistila, jestli mě ještě Louis poslouchá.

''To je docela narychlo. Ale fajn. Takže jinak. Za půl hodiny tě u tebe vyzvednu'' tohle bylo všechno, co mi Louis řekl. Nezajímalo ho ani, co si o tomhle jeho nápadu myslím. Tedy nápadu. Vlastně vůbec netuším, co se děje. A ani jsem nedostala možnost se ho zeptat, protože mi to hned položil.

Sedla jsem si v obýváku na křesla a přemýšlela jsem, jestli bych měla ještě někomu zavolat. Nejspíše Niallovi.

Jenže když jsem se mu pokoušela dovolat, tak mi to hlásilo, že právě hovoří. A když jsem to zkusila znovu po pěti minutách, tak mi to pro změnu zase nebral.

Zkoušela jsem tedy zavolat Gemmě, ale bylo to stejné jako u Nialla. Také mi to nebrala. Komu bych ještě měla zavolat?

Tímhle mým telefonování, které bylo vlastně úplně k ničemu, uběhlo už půl hodiny a Louis zvonil u mých dveří.

''Jedeme. Hned'' chytl mě za ruku a vytáhl mě z bytu. Ještě, že mám v kapse klíče od bytu, jinach bych byla slušně v háji.

''Kam jedeme?'' podívala jsem se na Louise, za kterým jsem vlála, jak britská vlajka na stožáru.

''Neptej se. Uvidíš'' bylo jediné, co mi Louis odpověděl. Nasedla jsem tedy k němu do auta a neustále jsem přemýšlela, kam bychom mohli jet.

Doufám, že mu neruplo v kouli a nejede mě teď někam zabít. Přeci jen je to také mafián. A u mafiánu, jak už vím, člověk vlastně nikdy neví.