141. Dva telefonáty

10. června 2017 v 10:00 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Dylan mě dovedl až před můj byt a já váhala, jestli bych ho měla třeba pozvat dovnitř. Ale když řekl, že už musí jít, protože ráno brzy vstává, tak jsem svůj nápad zavrhla. Stejně poslední dobou vymýšlím jen kraviny.

Rozhodla jsem se, že se prostě jen převléknu do pyžama a půjdu hned spát. Jsem docela unavená a i trochu líná se jít teď sprchovat. Proto to nechám až na ráno. Tedy odpoledne. Je už docela pozdě v noci. Tedy spíše brzy ráno. Nevím, jsem mimo. Zalezla jsem si tedy do postele a místo toho, abych okamžitě usnula, jak jsem chtěla, tak jsem zírala do stropu a přehrávala jsem si celý dnešek. Říkám si, že se mi to asi jenom zdálo, protože není možné, abych se do toho domu s naprostým klidem vrátila.

Jediné, co mi vykouzlilo úsměv na rtech je to, že Harry spí v mém pokoji. V mé posteli. Nevím, jestli to původně byl jeho pokoj a nebo se tam teď prostě přestěhoval. Ale je to takové povzbuzující?

Dál jsem zírala na strop a snažila jsem si uvědomit, co vlastně chci. Chci být skutečně sama s Drobkem a nebo tvořit šťastnou rodinu i s Harrym? Počkat, šťastnou? Jak by jen mohla být šťastná? Jenže já nedokáži příliš dlouho Harryho nenávidět. Možná je to zkurvená osobnost, ale dokáže se zlepšit. Být hodný. Už skoro takový je. A nebo jsem byla tak moc zamilovaná, že jsem byla slepá?

Vzala jsem si svůj telefon do ruky a zase jsem ignorovala příchozí zprávu. Byla od Harryho, ale já ji okamžitě smazala. Nechci to číst, protože bych z toho asi neměla příliš dobrý pocit. On je hodně manipulátorský a vážně dokáže mít všechno, co chce.

''Ano?'' ozval se ospalý mužský hlas.

''Budím tě co?'' zkřivila jsem obličej.

''Možná, ale povídej, co se děje'' je mi jasné, že právě teď mu začíná docházet, že mu volám.

''Chtěla bych si prostě povídat'' hrála jsem si s povlečením.

''Jiní lidé si povídají ve dne, ale u tebe bych tři ráno tolerovat mohl'' zasmál a zdá se, že je už úplně probuzený.

''Je možné, že jsem znovu na začátku?'' vypadla ze mě tahle otázka, která snad ani nedávala jemu smysl. Ale mě ten smysl dávala, naprosto.

''Myslíš s Harrym?'' ujistil se, že to dobře pochopil.

''Jop'' bylo jediné, co jsem řekla.

''Na začátku čeho přesně?'' další jeho otázka, která mi měla naznačit, že bych mu měla dát více indícií.

''Když jsem od něj odešla, cítila jsem se na dně. Však víš. A teď jsem s ním zase byla. Na té večeři, kde jsme si povídali. On řekl pár věcí, které možná zabolely, ale právě hezky. Jestli chápeš. No a dneska jsem za něm jela. Proto jsem potřebovala tvoje auto. A když jsem mu řekla, že bychom mohli být přátelé, tak se naštval. Trochu jsme se pohádali a on mě potom políbil. A já?'' zasekla jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych měla pokračovat. A také jsem si nebyla jistá tím, co bych vlastně měla říct.

''Ty co?'' dožadoval se Louis toho, abych svou větu dokončila.

''Byla jsem za to ráda, i když jsem potom byla zase naštvaná. Ale spíše na sebe, že jsem v tom samém zase. Stýská se mi po něm a taky. Já nevím. Říkám si, že on mi změnil život a ukázal mi spousty věcí a prostě. Nevím'' promnula jsem si oči, které mě začaly pálit.

''Sarah?'' zašeptal Louis, jako kdyby chtěl zjisit, jestli ho stále poslouchám.

''Ano?'' ozvala jsem se po chvilce.

''Miluješ ho'' zaznělo a já nevěděla, jestli se mě na to ptá a nebo mi to oznamuje.

''I kdybych ho milovala, tak se k němu ze dne na den nemohu vrátit ne?'' sedla jsem si, abych si byla jistá, že neusnu. Nějak to na mě zase padlo. Možná že je to tím, že jsem si vylila svoje zlomené srdíčko a spadlo to ze mě.

''Nemusíš ze dne na den. Ale jako tvůj kamarád a také jeho kamarád, bych vám oboum řekl následující. Vy dva k sobě patříte. A pokud by ti Harry ublížil, tak si to s ním vyřídím. Vážně'' Louis už to očividně bere tak, že se k Harrymu oficiálně vracím. Já si tím ale stejně jistá nejsem.

''Děkuji Loui'' usmála jsem se.

''Mám za tebou ráno přijet?'' zeptal se mě a já nad tím chvilku přemýšlela.

''Jop'' kývla jsem, jako kdyby mě právě Loui mohl vidět.

''Fajn. V jedenáct? Přivezu k obědu pizzu'' Louis zněl teď trochu radostněji.

''Díky tobě mám teď chuť na pizzu'' zasmála jsem se a moje myšlenky konečně přešly k něčemu jinému.

''Dobře těhulko. Budu u tebe na čas. Nevylejzej z postele. Sníme to v posteli, jako pořádná prasata'' zaradoval se Louis a já jsem se musela zasmát.

''Dobře. Děkuji Louis.. Dobrou Loui'' zavřela jsem oči a snažila jsem se zadržet slzy, které se mi najednou nahrnuly do očí.

''Dobrou Sarah'' zašeptal Loui a pak jsem telefonát ukončili.

A já to najednou pustila. Brečela jsem, jako kdybych ztratila najednou všechny a všechno. Možná jsem neztratila všechny, ale ztratila jsem toho nejdůležitějšího. Jenže moje hrdost už je taky trochu větší a já si to prostě nedokážu přiznat nahlas. Že mi chybí. Nejen jako přítel, ale i jako nejlepší kamarád. Jako láska mého života.

Snažím se už pár měsíců postavit na vlastní nohy, ale vždycky mi je někdo nebo spíše něco podrazí. A jen tak mimochodem, vždycky v tom má prsty Harry. Možná, že kdybych se přestěhovala úplně někam jinam. Tenhle nápad není až tak špatný. Mohla bych to probrat s Louim. Schválně co mi na to řekne.

Přikryla jsem se peřinou až po bradu a čekala jsem, než se ponořím do říše snů. Už jsem skoro usnula, ale v tom se můj telefon rozezněl pokojem. Chmátla jsem po něm a chvilku mi trvalo, než jsem jméno na displeji mohla přečíst. Moje srdce chvilku přestalo tlouci, ale pak zase zrychlo na hroznou rychlost.

Chovej se jako dospělá..

''Ano?'' zvedla jsem hovor a vstala jsem z postele. Nevím, proč dál neležím, ale u tohohle telefonátu potřebuji mluvit.

''Probudil jsem tě?'' byla první otázka.

''Ne. Ještě jsem nespala'' odkašlala jsem si. Stačilo kdybych prostě řekla jen to ne.

''Jsem rád, že jsi to zvedla'' zašeptal chraplavý hlas a já na sebe byla hrdá, že jsem to zvedla. Že jsem to skutečně dokázala. Dřív jsem jeho telefonní číslo měla zablokované, ale teď se začínám chovat dospěle.

''Přátelé si povídají ne?'' promluvil znovu Harry, když zjistil, že já mu asi nic neřeknu.

''Ano'' kývla jsem, i přesto, že mě nemůže vidět.

''A mohou se přátelé milovat?'' tahle jeho věta mě zaskočila a já nevěděla, co bych měla říct. Možná proto jsem mlčela. V hlavě mám tolik věcí, co bych mohla říct, ale ani jedna z nich rozhodně není správná. Nebo ano?

''Jsi tam?'' přesvědčoval se Harry, že jsem neusnula.

''Jsem'' zašeptala jsem, jako kdybych nechtěla, aby mě někdo slyšel. I když nemá kdo.

''A tvůj názor na mou otázku?'' naléhal na mě Harry a mě došlo, že bych mu měla odpověď. A nebo udělat něco jiného. Poprosti ho, ať mě nechá žít nový živoz. Život, do kterého už nepatří. Ale to je hodně těžké říci. Obzvláště když to říct nechci.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Carol-World Carol-World | 10. června 2017 v 10:16 | Reagovat

Me, kdyby měl někdo volat ve tři ráno, zabiju ho 😂
Naprosto boží díl a jsem zvědavá, co odpoví Sarah 😍 A hlavně jak uvažuje o tom stěhování... bomba! 😍😘
Miluju to a těším se na další dil 😍😍

2 Perrile Perrile | 10. června 2017 v 23:27 | Reagovat

Uzasne💋💋💋😍😍😍😍😍

3 leňa :* leňa :* | 11. června 2017 v 12:30 | Reagovat

kdyby mě takhle někdo zavolal tak bych mu to tipla jak budík :D
Jinak úplně božskoskvělý, jsem zvědavá co mu odpoví.
A vážně se chce stěhovat? -Ne ať to nedělá jinak se s Harrym nedá dohromady a zustanou přáteli přestože mají spolu dítě.
AA už víš co to bude holčička oe chlapec?? a jnéná?? co já jsem děsně zvědavá :))
Prosííííím další díl ja ten příběh miluju pomalu jsem na tom závislejší čím dál tím víc :* strašně moc se těším na další díl😍😍😍😍😍😍😘😍😘😍😘😍😘😍😘😍😘

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama