Červen 2017

144. Měla bych se už rozloučit

Dnes v 11:00 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Myslela jsem si, že během jednoho týdne se uklidním a dokážu všem říct, že odcházím. Ale měla jsem na to odvahu jenom u Louise a Nialla. Co se týče peněz, měla jsem tak na dva až tři nájmy. Což znamená, že si tam musím, co nejrychleji najít práci. Na to mi Niall řekl, že to také zařídí, ať si s tím nedělám starosti.

Nikdy jsem netušila, že by mohli nastat problémy se mnou a Drobkem. Dozvěděla jsem se totiž, že by mě nemuseli pustit do letadla, takže snad ani neodjedu. Ale budu se modli, aby se mě nezeptali na můj termín porodu. Což je odedneška přesně za tři týdny. Ježiš to to utíká.

Pomalu už jsem si doma začala balit věci do krabic. Nejvíce trapnou věcí bylo to, že jsem si zabalila i věci od Harryho. Ale dávala jsem si moc velký pozor, které věci si beru. Brala jsem si pouze věci pro těhotné a koukala jsem pokaždé na cenovky, které na šatech zůstaly. Když viděla, že oblečení stálo více, než můj měsíční plat, nechala jsem ho ve skříni.

Aniž bych to vlastně chtěla, tak jsem najednou stála v bytě, který byl v uvozovkách můj a já ho opouštím. Přijde mi hrozně těžké se s tímhle prostředím rozloučit. Říkám si, že jednou se sem vrátít. Ale pokud se sem jednou vrátím, tak rozhodně jen jako uklízeček. Protože si tenhle byt nikdy nebudu moc dovolit. V tomhle jsem Harrymu nesmírně vděčná. Vlastně ve všem. Ale pokud jde o mé city k němu. Snažím se je zmrazit.

Popadla jsem telefon a napsala jsem všem z práce. Je ještě brzo a tak se určitě nikdo do práce nechystá. Odpověděli mi všichni až na Erika. Takže jsem psala Lucy, aby ho někde vyzvedla a přivezla ho ke mě. Vlastně všem sem napsala, aby ke mě přijeli. Všichni napsali, že dobře.

Teď už jsem prostě jen seděla v obýváku a zírala jsem buď ven na mini lidi pode mnou a nebo na krabice, které se tam přímo křičeli to, že odcházím. Jenže ty krabice netuším, že opouštím celé tohle město.

Popadla jsem znovu telefon do ruky a vytočila jsem jedno telefonní číslo.

''Ahoj! Jak to jde v práci?'' ozvalo se po pár zazvoněních a já jsem nedokázala rozpoznat, jestli je to Thomasův hlas.

''Em ahoj. Jo jde to skvěle'' zamumlala jsem svou odpověď.

''Zrovna jsem teď mluvil s Jessicou. Zítra se vracím, ale to jsem ti chtěl ještě říct. Bude z tebe moje sekretářka. Teď tě budu vážně potřebovat. Všechny papíry a smlouvy a tak, tak mi budou chodit ke mě do kanceláře, takže toho bude asi o malinko víc. Ale o moc ne, protože už teď toho je dost. Tak co? Souhlasíš s tím, že budeš moje sekretářka?'' mluvil rychle Thomas a mě u toho píchlo u srdce. Nabízí mi takovou lepší práci a já ji musím odmítnout a ještě ke všemu mu musím říct, že vlastně dávám výpoveď.

''Víš, no. Rozhodla jsem se, že bych začala nový život. Někde jinde, než je Anglie. No jakože se stěhuji za týden do Irska a dneska mi došlo, že bych ti to asi měla říct. Moc mě to mrzí. Hrozně mě ta práce baví. Jak na place, tak i u tebe v kanceláři. Ale musím prostě vypadnout. Ale chci ti za všechno poděkovat'' mluvila jsem tak rychle, že ani nevím, jestli to Thomas všechno vstřebal.

''Ježiš to je na mě nějak moc informací. Ale nejsem moc nadšený, že odcházíš. Stihnu se s tebou ještě rozloučit?'' zeptal se mě Thomas a mě to přišlo, jako kdyby jsme byli jen přátelé. Ale on je můj šéf, ale nikdy se tak ke mě nechoval.

''Jasně. Odjíždím až za týden, takže se ještě v práci zastavím. I když netuším, jestli to přijmou i ostatní z práce. Teď jsem jim akorát napsala, aby za mnou přijeli a hodlám jim to říct, takže zatím nepiš nikomu nic Thome'' usmála jsme se.

''Neboj. Hele pochopil jsem to já. Pochopí to i oni. A myslím si, že jim bude naprosto jasné i to, proč se vlastně takhle daleko stěhuješ. A pokud to půjde. Tak já, Erik a nebo Dany rozbijeme za tohle Harrymu hubu'' překvapil mě najednou Thomas.

''Ne to ne. To je čistě můj nápad. Já jsem se chtěla už dlouho přestěhovat. Harry s tím nemá nic společného'' začala jsem hned trochu panikařit.

''To je mi jedno. Ale částečně je to jeho vinna, že odjíždíš'' řekl. Můj šéf chce rozbít méu bývalému hubu. Jo to je bomba.

''Thomasi poslechni mě prosím. Nedělej ani ty a ani ostatní nic takového. S Harrym jsem se už i usmířila. Dokonce jsme spolu byli i na večeři a dopadlo to velice dobře. Jsme přátelé. Jen já chci konečně vypadnout z Anglie. Zažít něco nového. Tady už to znám. A chci vyzkoušet prostě jiný život'' snažila jsem se, abych mu to rozmluvila a on radši nechal Harryho na pokoji.

''Dobře. Tak až zítra dorazím, tak ještě probereme nějaké věci jo?'' přešel Thomas na jiné téma. Díkybohu.

''Dobře. Tak zatím ahoj'' usmála jsem se.

''Ahoj'' rozloučil se i on se mnou.

Telefon jsem položila na gauč a uslyšela jsem jemné zaklepání na dveře. Pomalu jsem se k nim vydala a otevřela jsem je.

''Ty vole, už jsem se lekl, že jsem si spletl dveře. To tady nemůžete mít někde nějaké nápisy, kde kdo bydlí?'' spustil hned Dany.

Svůj prst jsem namírila na zvonek hned vedle dveří. Podíval se na něj a protočil očima.

''Tak jsem si nevšiml, že je tady zvonek s jménem no. A vůbec, co když ani nevím, že tvoje příjmení je Mark?'' pozvedl Dany obočí a já jsem se začala smát.

''Z toho se nevykecáš'' smála jsem se a vtáhla jsem ho dovnitř bytu. Chvilku jsme si povídali o blbostech. To nejdůležitější jsem si schovávala na tu chvíli, až tady budeme všichni. A než jsem se nadála, už všichni seděli u mě v obýváku a začali probírat to hlavní. Proč jsou tu ty krabice a co v nich je.

''Stěhuji se'' sedla jsem si mezi Erika a Lucy. Nikdo nezareagoval nijak špatně. Možná proto, že ještě netuší, že do Irska.

''Rozhodla jsi se pro větší byt?'' naklonil se ke mě Erik.

''No já vlastně nevím, jak vypadá to místo, kde budu teď bydlet'' nelhala jsem. Niall mi moc informací nedal.

''Proč si se tam tedy nebyla podívat?'' pozvedl obočí Dany. Chytrolín jeden.

''Protože se mi do Irska nechce letět zbytečně jen tak'' tak a je to venku. Dočkala jsem se překvapených výrazů a nekonečného ticha.

''Ne'' první se ozvala Lucy. Okamžitě mě objala.

''Vždyť jsi teprve s námi chvilku a už odcházíš'' držela mě. Lucy je hodně citově založený člověk a tak jsem čekala, že s ní to loučení bude nejhorší.

''Bohužel. Já prostě chci začít jinde nový život'' použila jsem tuhle větu jako vždycky u všech. Zabírá to. Teď už mě zajímají reakce a názory ostatních.

''Nejezdi'' sklopila hlavu Jessica. Naše ledová královna trochu roztála?

''Už mám všechno zařízené'' zašeptala jsem. Je mi to všechno najednou tak líto. Ale pomalu mi začíná docházet to, že se do Irska nehorázně těším a doufám, že konečně budu žít tak, jak chci já.

143. Galway: Irsko

Neděle v 18:00 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Ale ony jsou jako vosy'' protočil očima Louis. Mluví o holkách, které poznal v Blue rose.

''A ty jsi sladký bonbónek co?'' zasmála jsem se a on se na chvilku zamyslel, až nakonec přikývl.

''Takže mi řekni jedno. Kolik holek se po mě v tvém době vystřídalo?'' zeptala jsem se Louise na trochu osobnější otázku. Ale jsme snad jako bratr se sestrou a říkáme si skoro všechno.

''To nechceš vědět?'' vykulil oči a já to udělala také se smíchem.

''Kolik?'' zajímalo mě to najednou o trochu víc.

''Budeš si o mě myslet bůh ví co'' mávl rukou a snažil se, abych dál nevyzvídala. Ale pro mě je to najednou otázka života a smrti a já to potřebuji za každou cenu vědět.

''Děleeej. Prosím. Loui'' mrkala jsem na něj a prosila jsem ho.

''Ježiš. Nedělám si čárky'' protočil už po několikáté očima.

''Ale přibližně tušíš'' naklonila jsem hlavu na levou stranou a koukala na něj se psím pohledem.

''Fajn. Asi dvanáct'' pokrčil rameny a dělal, jako kdyby právě nic neřekl.

''Ty vole'' moje ústa se otevřela dokořán se smíchem.

''Nech toho'' šťouchl do mě Louis.

''Ty jsi teda pěkný kurevník. Za jak dlouho že jsi to stihl. Počkej. Já tady tak dlouho nebydlím'' moje pusa se otevřela ještě víc.

''Hej. Přestaň'' dělal Louis uraženého.

''Louisy?'' podívala jsem se na něj a přestala jsem se konečně smát.

''No'' podíval se na mě taky a očekával, co ze mě vyleze.

''Ty jsi musel snad mít dvě za den'' plácla jsem se rukou přes stehno.

''Já věděl, že ti to nemám říkat'' zaklonil hlavu.

''Náhodou. Teď alespoň vím, že nejsi tak nevinný, jak jsem si myslela'' zvedla jsem palec a nahodila zářivý úsměv.

''Už dost'' strčil do mě Louis tak silně, až jsem se rozplácla o gauč.

''A ještě násilník'' začala jsem se najednou tlemit nahlas.

''Ty vole. Co do té pizzy sakra dávají? A proč to nebylo i v té mé?'' díval se na mě Louis a já se před ním válela smíchy.

''Kdo to tenkrát byl, jak řekl, že má být Harry zticha, protože mu ty mraky chtějí něco říct?'' vzpomněla jsem si a zase jsem se začala smát.

''Já'' tleskl Louis a já znovu totálně vybuchla smíchy.

''Ouu. Moje břicho. A pusa. Au'' snažila jsem se přestat smát, protože už to bolí.

''To by mě zajímalo, co to dělá s tím děckem'' podíval se Louis na moje břicho. A já jsem se konečně uklidnila a přestala jsem se smát.

''Udělám něco k jídlu?'' zvedla jsem se s úsměvem z gauče.

''Vždyť jsme jedli před chvílí'' vykulil na mě Louis.

''Jenže prcek už má hlad'' rozhodila jsem rukama a vydala jsem se něco uvařit. Naházela jsem do hrnce zase nějaké to jídlo a nakonec z toho vznikla polívka. To nevadí. Na tu mám taky chuť.

''Loui?'' podívala jsem se na něj, když jsem dojídala polévku.

''Ano?'' zvedl svůj pohled od talíře.

''Co bys řekl na to, kdybych se chtěla přestěhovat?'' vyslovila jsem svůj nápad nahlas.

''Co?'' znovu překvapený výraz.

''No, že bych se přestěhovala'' vzala jsem svůj prázdný talíř a položila jsem ho do dřezu. To samé udělal i Louis.

''A kam? Jo a nedáš si kafe?'' vyslovil dvě naprosto rozdílné otázky.

''To ještě nevím. Ale tuším. A čaj prosím'' sedla jsem si v obýváku a čekala jsem na Louise.

''A kam bys teda chtěla přibližně?'' postavil Louis vodu na kafe a čaj.

''Do Irska'' zvýšila jsem hlas, aby mě slyšel, i když on by mě slyšel, i kdybych mluvila normálně.

''Kam?'' otočil se na mě Louis.

''Do Irska'' usmála jsem se trochu nervózně.

''Do prdele. Já myslel, že třeba do Liverpoolu nebo nejdál do Bristolu a ty chceš až do Irska?'' slyšela jsem Louise a trochu jsem se přikrčila. Možná jsem to říkat neměla. Nebo jsem možná vůbec tenhle nápad neměla dostat.

''A víš kam přesně?'' podíval se na mě zase Louis.

''No to netuším. Ani nevím, jak to zjistit, asi se budu muset podívat po nečem na netu'' pokrčila jsem rameny. Nad tímhle jsem ještě moc nepřemýšlela.

''Zavolej Niallovi. Je z Irska a mohl by ti poradit nebo zajistit nějaký ten byt. Tedy pokud si to ještě skutečně nerozmyslíš'' pousmál se na mě Louis a zalil kafe a čaj vařící vodou.

''Dobře'' vzala jsem si od něj můj čaj.

''Mléko?'' chytl láhev mléka a naklonil se ke mě. Kývla jsem hlavou a on mi tam trochu nalil.

Dál jsme konverzovali o mém nápadu a také o tom, že jsem to řekla Harrymu. Louis řekl, že Harry musel být pěkně nasraný, ale to jsem radši ignorovala.

Už byl skoro večer a já jsem veděla, že musím do práce. Včera jsem tam toho díky Harrymu moc neudělala a tak to dnes musím dohnat.

''Dovezu tě tam'' usmál se na mě Louis a já jsem mu děkovala a bežela jsem se obléknout. To mi moc času nezabralo a já jsem dneska na nějakou větší úpravu vlasů a obličeje kašlala. Nemám na to náladu.

''Přijdete dnes večer všichni?'' podívala jsem se na Louise.

''Tím se ptáš na jakou konkrétní osobu?'' podíval se i Louis na mě. Ou, on myslí Harryho. Toho já zrovna tedy nemyslím, i když možná taky trochu. Ale jelikož budu stejně zavřená jenom v kanceláři, tak se nemusím nijak vzrušovat.

''Nialla'' odpověděla jsem.

''Jo ten by tam měl být'' kývl Louis hlavou a zastavil mi u baru. Rozloučila jsem se s ním a vydala jsem se do práce.

Se všemi jsem se pozdravila a hned jsem zalezla dozadu. Přijde to jenom mě a nebo je Tomas nějak dlouho pryč a ještě ke všemu je tady zase miliarda papírů?

Pustila jsem se tedy do práce hned. Erik mi zase přinesl pití, protože přeci pitný režim je důležitý. Stará se o mě, jak o svoje dítě. Ale stejně ho zase večer uvidím s nějakou buchtou, která na něj dělá oči.

Dál jsem se hrabala v papírech a snažila jsem si v tom utvořit nějaký ten pořádek.

''Sarah?'' objevila se Erikova plešatá hlava mezi dveřmi.

''Ano?'' zvedla jsem svůj pohled od papírů.

''Prý si s ním chtěla mluvit'' pootevřel trochu více Erik dveře a já jsem viděla Nialla, jak na mě mává.

''Jo. Pusť ho dovnitř ty moje ochranko'' zasmála jsem se a on mi poslal vzdušný polibek. Pak se s vražedným pohledem otočil na Nialla a pustil ho dovnitř.

''Ten je pěkně nabušenej'' hodil Niall hlavou směrem k místu, kde ještě před chvílí Erik byl.

''Ahoj'' objala jsem ho hned a se se mnou mírně začal pohupovat.

''Slyšel jsem něco o tom, že jsi s Louisem mluvila o Irsku'' zamračil se Niall, když se posadil na židli naproti mě.

''Víš. Chtěla bych se tam přestěhovat'' hrála jsem si s konečky svých vlasů.

''No to je báječné'' rozzářil se Niall. Tenhle jeho pohled mi tolik chyběl. Dlouho jsem s ním nemluvila. Tedy naposledy u Gemmy porodu. Jak ta se vůbec má? Měla bych se na ní a na malého jít podívat. A taky na malého Tobiase.

''Potřebovala bych nějakou pomoc'' snažila jsem se, aby to nevyznělo příliš blbě.

''Byt? Chceš byt?'' podíval se na mě Niall, jako kdyby právě odhalil lék na rakovinu.

''No jo'' pokývala jsem hlavou.

''Absolutně vím o někom, kdo ti ho sežene. Je z Galway. A tam by ti sehnal nějaký ten byt. A naprosto tuším kde. Řeknu mu, abys viděla na oceán. Jo. Počkej já mu hned zavolám'' mlel rychle Niall a já jsem ho skoro ani nestíhala. Než jsem stačila říct, že to až tak nespěchá, tak už měl telefon u ucha.

''Nazdááár'' pozdravil někoho Niall.

''Hele potřeboval bych něco zařídit. Seženeš mi byt. Na nějakém pěkném místě'' mluvil s divným přízvukem, který mi přišel trochu komickým.

''Kde?'' zamračil se trochu Niall.

''Grattan Road, jo jasně. Tam bydlela ta černovláska, že jo'' zasmál se Niall, když mu ten kamarád něco odpověděl.

''No tak jo'' zasmál se Niall.

''Od kdy? Počkej to nevím'' najednou si Niall zakryl rukou telefon a podíval se na mě. Já jsem najednou měla v hlavě úplně pusto. Jak mám jako vědět od kdy? Ježiš marja!

''Já nevím'' zavrtěla jsem vyděšeně hlavou.

''Tak to rychle vymyslí'' zasmál se Niall.

''Za dva týdny'' vypadlo ze mě. Vůbec jsem si neuvědomila, že dva týdny je příliš málo.

''Dva týdny'' řekl Niall tomu kamarádovi, ale už se neusmíval. Divně se na mě díval.

''Díky brácho. Čus'' rozloučil se a položil to.

''Nečekal jsem, že už tak brzo'' mlaskl Niall a schoval si svůj telefon do kapsy u džín.

''Taky nevím, proč jsem řekla, že už za dva týdny'' pokrčila jsem rameny.

''Budeš nám tady chybět'' zašeptal Niall a mě najednou došlo, jak moc jsem sobecká. Myslím jenom na to, abych už nevídala Harryho, ale nepřemýšlím nad tím, že ztratím všechny své přátele.

''Vy mě taky'' sklopila jsem hlavu, aby nebylo vidět, že brečím. Vymyslela jsem zase kravinu, za kterou teď zaplatím. Vlastně doslova zaplatím.

142. Pizza, noční můra a bolestivé rozhovory

12. června 2017 v 22:13 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Nevím'' pokrčila jsem rameny a snažila jsem jakékoliv jiné odpovědi vyhnout.

''No tak Sar, ty to víš. Jen to nechceš říct'' zase mi vidí do hlavy. A to si jenom voláme.

''Harry, já. Kruci'' vykřikla jsem, když zakopla o křeslo a asi jsem si zlomila malíček.

''Co je?'' vyděsil se hned Harry.

''Nic. Mám jen debilně rozmístěný nábytek'' držela jsem se za nohu a snažila jsem se překonat tu bolest.

''Tak fajn. Nechceš mi na to odpovídat. Ale mohl bych ti říci svůj pohled na věc?'' vrátil se zase Harry k tomu nepříjemnému rozhovoru.

''Záleží na tom, jak přesně si vysvětluješ slovo milovat'' odkašlala jsem si a rozhodla jsem se začít trochu více komunikovat.

''Myslím tím, že by spolu mohli zůstat navždy. Milovat jako že nedokážou žít jeden bez druhého'' vysvětlil mi jeho pojetí tohoto slova. Jenže mě bylo naprosto jasné, jak si slovo milovat přesně vykládá.

''Mohou'' zašeptala jsem. Možná, že teď nechci, aby mě slyšel přímo on.

''Dokázala bys mě milovat?'' další otázka, která mi působí knedlík v krku.

''Dokázala jsem to Harry'' použila jsem minulý čas a dala jsem na něj pořádný důraz. A teď se cítím trochu jako mrcha.

''A teď už ne'' tohle nebyla otázka. Došlo mu to. Ale možná trochu jinak, než jsem chtěla. Nemyslela jsem to tak, že už bych ho nikdy nedokázala milovat. Jen že jsem ho milovala už dříve.

''Počkej'' vykřikla jsem najednou, jako kdybych naprosto věděla, že tenhle hovor chce ukončit.

''Milovala.. Ale copak já vím, co může být v budoucnu?'' snažila jsem se tuhle situaci zachránit.

''Víš, že mě pěkně taháš poslední dobou za nos?'' zašeptal Harry. Je unavený. Ze mě.

''Ne. Jen můj mozek neví, co má dělat'' hrála jsem si pramínkem svých vlasů.

''Mozek? Nepřemýšlej sakra pořád jenom hlavou'' vím naprosto přesně, že právě teď protočil očima.

''Od kdy ty se řídíš srdcem?'' zasmála jsem se tiše.

''Od té doby, co znám tebe'' tyhle slova mi lámou srdce. Myslela jsem si, že už to více nejde. Ale očividně jde.

''Přemýšlela jsem nad tím, že bych se přestěhovala'' nakousla jsem další téma. Nebo jsem spíše chtěla utéci od toho, co mezi námi teď probíhalo.

''Kam?'' Harry zněl docela překvapeně.

''Nevím. Možná Irsko. Ta země je krásná'' pousmála jsem se.

''A také daleko ode mě'' zamumlal Harry a já věděla, že jsem radši měla držet jazyk za zuby.

''Stejně bych ti rád řekl, co myslím o lásce v kamarádství. Chci, abys přesně věděla, co si myslím'' začal najednou zase Harry s předešlím tématem. On se v tom vážně chce tak moc šťourat?

''I kdybych ti řekla, že to slyšet nechci, tak mi to stejně řekneš'' zavrtěla jsem hlavou. Je mi naprosto jasné, že by mi to Harry napsal i na zeď, jen aby mi to mohl nějak sdělit.

''Mohou. Kamádství může přerůst v lásku. A pokud se milují, tak to přeci fungovat může'' mluvil Harry trochu pomalu a asi proto, aby mi jeho slova docházely.

''A co když miluje jen jeden?'' zeptala jsem se a dívala jsem se z okna na ulici pode mnou.

''Jeden?'' zarazil se Harry. Asi to pochopil špatně. Jak jsem to podala, tak to tak vyznít nemělo. Ale vyznělo. Sakra.

''Jo'' přendala jsem si telefon do druhé ruky, abych si ho mohla dát na druhé ucho. Protože to pravé už mi hoří, jak mám na něm pořád přiložený telefon.

''To mě mrzí. Já myslel, že.. Ale to je jedno. No nic. Rád jsem tě zase slyšel. Jsem ráda, že jsi to vzala. A dobrou'' jeho hlas zněl jinak. Je mi jasné, že je teď ztracený. A ještě více mi dal najevo jeho vztek. A to tak, že telefonát hned ukončil. Ani nepočkal na mou odpověď. Není na co čekat. Mám v hlavě bordel.

Vrátila jsem se zpět do postele a snažila jsem se konečně usnout. I když to stále moc dobře nešlo, nakonec se mi to povedlo.

Vidím malé dítě pobíhat po velké zahradě. Hlasitě se směje. Je šťastné. A já mohu cítít, jak mě miluje, když mi vbíhá do náruče. To malé tělíčko mě objímá a já cítím, jak z něj sálá teplo. mám zavřené oči a usmívám se. Jenže když ty oči otevřu, tak jsem zděšena tím, co vidím. Mé ruce nezahřívá dětské tělíčko, ale krev. Mám ruce celé od krve. I moje oblečení je celé potřísněné tou rudou barvou. A já slyším pláč. Můj pláč. Stále si prohlížím ruce a nechápu to. Ublížila jsem tomu nevinnému dítěti? Co se stalo? Pěvně k sobě tisknu víčka a bojím se oči otevřít. Nechci vědět, co je přede mnou.

''Milovala jsi mě. Milovala..'' šeptal chraplavý hlas.

''Harry'' vykřikla jsem a chtěla jsem za ním běžet. Doufala jsem, že mě zachrání. Pomůže mi.

''Podívej se'' stál předemnou v bílém tričku a ukazoval na svou hruď. Červená krev se pomalu do trička vsakovala a já nevěděla, co se děje.

''Harry ty krvácíš'' snažila jsem se k němu přiblížit, ale nemohla jsem. Nešlo to.

''Harry'' vykřikla jsem o něco zoufaleji.

''Máš mou krev na svých rukou'' díval se mi do očí a já ho nepoznávala. Děsil mě. Tohle není Harry. Kdo je to? Kdo je tenhle muž? Harry přeci nemá hnědé oči. Nemá ani snědou pleť. Pomalu si uvědomuji, že přede mnou stojí Zayn.

''Máš mou ktev na svých rukou'' zopakoval a já chtěla křičet. Nebo alespoň utéci. Jenže mi nešlo ani jedno. Nemohla jsem nic. Jako kdybych přišla o hlas i o možnost se pohybovat.

''Máš mou krev na svých rukou'' mluvil teď o něco hlasitěji. Až najednou tuhle větu začal křičet. Neustále to opakoval dokola. Křičel tak hlasitě, že jsem si myslela, že mi to roztrhne ušní bubínky.

A najednou byla všude tma. A já byla sama. Uprostřed tmy. Sama. Úplně..

Paprsky mě šimraly na tváři a můj nos pošimrala zvláštní vůně. I můj žaludek na ni zareagoval.

''Pizza nesese pizzaaa'' uslyšela jsem Louisův hlas, kterým se snažil napodobit herce z filmu Modrý blesk. Otevřela jsem oči a uviděla jsem ho, jak tancuje u mé postele s třemi krabicemi pizzy.

''Mám takový hlad'' posadila jsem se trochu obtížněji díky bříšku, které už mám docela veliké.

''Tak honem, dokud je teplá'' sedl si Louis ke mě na postel a podal mi jednu krabici pizzy.

Moje nuční můra byla rázem zapomenuta. Tedy alespoň na chvíli. Ale rozhodně nad ní nechci teď přemýšlet a nebo v ní hledat nějaký význam. Teď je hlavní, abych snědla tuhle výbornou pizzu.

''Jak jsi se sem vlastně dostal?'' podívala jsem se na Louise.

''Mám přeci náhradní klíč'' usmál se na mě a narval si velký kus pizzy do pusy. To je hrozný nenažranec.

''Ta je tak dobrá'' zamumlala jsem s plnou pusou.

''Jop. Já vím'' mrkl na mě Louis a oba jsme si vychutnávali tu dobrotu.

''Co Harry?'' začal Louis. Očividně mi chce vážně zkazit chuť k jídlu.

''Teď se o tom nechci bavit'' zamračila jsem se trochu. Rozhodně nechci probírat to, že jsem do něj stále zamilovaná a jedná možnost, jak se konečně postavit na vlastní nohy je ta, že se přestěhuji. Daleko. Do Irska. Jak řekl Harry, daleko od něj.

141. Dva telefonáty

10. června 2017 v 10:00 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Dylan mě dovedl až před můj byt a já váhala, jestli bych ho měla třeba pozvat dovnitř. Ale když řekl, že už musí jít, protože ráno brzy vstává, tak jsem svůj nápad zavrhla. Stejně poslední dobou vymýšlím jen kraviny.

Rozhodla jsem se, že se prostě jen převléknu do pyžama a půjdu hned spát. Jsem docela unavená a i trochu líná se jít teď sprchovat. Proto to nechám až na ráno. Tedy odpoledne. Je už docela pozdě v noci. Tedy spíše brzy ráno. Nevím, jsem mimo. Zalezla jsem si tedy do postele a místo toho, abych okamžitě usnula, jak jsem chtěla, tak jsem zírala do stropu a přehrávala jsem si celý dnešek. Říkám si, že se mi to asi jenom zdálo, protože není možné, abych se do toho domu s naprostým klidem vrátila.

Jediné, co mi vykouzlilo úsměv na rtech je to, že Harry spí v mém pokoji. V mé posteli. Nevím, jestli to původně byl jeho pokoj a nebo se tam teď prostě přestěhoval. Ale je to takové povzbuzující?

Dál jsem zírala na strop a snažila jsem si uvědomit, co vlastně chci. Chci být skutečně sama s Drobkem a nebo tvořit šťastnou rodinu i s Harrym? Počkat, šťastnou? Jak by jen mohla být šťastná? Jenže já nedokáži příliš dlouho Harryho nenávidět. Možná je to zkurvená osobnost, ale dokáže se zlepšit. Být hodný. Už skoro takový je. A nebo jsem byla tak moc zamilovaná, že jsem byla slepá?

Vzala jsem si svůj telefon do ruky a zase jsem ignorovala příchozí zprávu. Byla od Harryho, ale já ji okamžitě smazala. Nechci to číst, protože bych z toho asi neměla příliš dobrý pocit. On je hodně manipulátorský a vážně dokáže mít všechno, co chce.

''Ano?'' ozval se ospalý mužský hlas.

''Budím tě co?'' zkřivila jsem obličej.

''Možná, ale povídej, co se děje'' je mi jasné, že právě teď mu začíná docházet, že mu volám.

''Chtěla bych si prostě povídat'' hrála jsem si s povlečením.

''Jiní lidé si povídají ve dne, ale u tebe bych tři ráno tolerovat mohl'' zasmál a zdá se, že je už úplně probuzený.

''Je možné, že jsem znovu na začátku?'' vypadla ze mě tahle otázka, která snad ani nedávala jemu smysl. Ale mě ten smysl dávala, naprosto.

''Myslíš s Harrym?'' ujistil se, že to dobře pochopil.

''Jop'' bylo jediné, co jsem řekla.

''Na začátku čeho přesně?'' další jeho otázka, která mi měla naznačit, že bych mu měla dát více indícií.

''Když jsem od něj odešla, cítila jsem se na dně. Však víš. A teď jsem s ním zase byla. Na té večeři, kde jsme si povídali. On řekl pár věcí, které možná zabolely, ale právě hezky. Jestli chápeš. No a dneska jsem za něm jela. Proto jsem potřebovala tvoje auto. A když jsem mu řekla, že bychom mohli být přátelé, tak se naštval. Trochu jsme se pohádali a on mě potom políbil. A já?'' zasekla jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych měla pokračovat. A také jsem si nebyla jistá tím, co bych vlastně měla říct.

''Ty co?'' dožadoval se Louis toho, abych svou větu dokončila.

''Byla jsem za to ráda, i když jsem potom byla zase naštvaná. Ale spíše na sebe, že jsem v tom samém zase. Stýská se mi po něm a taky. Já nevím. Říkám si, že on mi změnil život a ukázal mi spousty věcí a prostě. Nevím'' promnula jsem si oči, které mě začaly pálit.

''Sarah?'' zašeptal Louis, jako kdyby chtěl zjisit, jestli ho stále poslouchám.

''Ano?'' ozvala jsem se po chvilce.

''Miluješ ho'' zaznělo a já nevěděla, jestli se mě na to ptá a nebo mi to oznamuje.

''I kdybych ho milovala, tak se k němu ze dne na den nemohu vrátit ne?'' sedla jsem si, abych si byla jistá, že neusnu. Nějak to na mě zase padlo. Možná že je to tím, že jsem si vylila svoje zlomené srdíčko a spadlo to ze mě.

''Nemusíš ze dne na den. Ale jako tvůj kamarád a také jeho kamarád, bych vám oboum řekl následující. Vy dva k sobě patříte. A pokud by ti Harry ublížil, tak si to s ním vyřídím. Vážně'' Louis už to očividně bere tak, že se k Harrymu oficiálně vracím. Já si tím ale stejně jistá nejsem.

''Děkuji Loui'' usmála jsem se.

''Mám za tebou ráno přijet?'' zeptal se mě a já nad tím chvilku přemýšlela.

''Jop'' kývla jsem, jako kdyby mě právě Loui mohl vidět.

''Fajn. V jedenáct? Přivezu k obědu pizzu'' Louis zněl teď trochu radostněji.

''Díky tobě mám teď chuť na pizzu'' zasmála jsem se a moje myšlenky konečně přešly k něčemu jinému.

''Dobře těhulko. Budu u tebe na čas. Nevylejzej z postele. Sníme to v posteli, jako pořádná prasata'' zaradoval se Louis a já jsem se musela zasmát.

''Dobře. Děkuji Louis.. Dobrou Loui'' zavřela jsem oči a snažila jsem se zadržet slzy, které se mi najednou nahrnuly do očí.

''Dobrou Sarah'' zašeptal Loui a pak jsem telefonát ukončili.

A já to najednou pustila. Brečela jsem, jako kdybych ztratila najednou všechny a všechno. Možná jsem neztratila všechny, ale ztratila jsem toho nejdůležitějšího. Jenže moje hrdost už je taky trochu větší a já si to prostě nedokážu přiznat nahlas. Že mi chybí. Nejen jako přítel, ale i jako nejlepší kamarád. Jako láska mého života.

Snažím se už pár měsíců postavit na vlastní nohy, ale vždycky mi je někdo nebo spíše něco podrazí. A jen tak mimochodem, vždycky v tom má prsty Harry. Možná, že kdybych se přestěhovala úplně někam jinam. Tenhle nápad není až tak špatný. Mohla bych to probrat s Louim. Schválně co mi na to řekne.

Přikryla jsem se peřinou až po bradu a čekala jsem, než se ponořím do říše snů. Už jsem skoro usnula, ale v tom se můj telefon rozezněl pokojem. Chmátla jsem po něm a chvilku mi trvalo, než jsem jméno na displeji mohla přečíst. Moje srdce chvilku přestalo tlouci, ale pak zase zrychlo na hroznou rychlost.

Chovej se jako dospělá..

''Ano?'' zvedla jsem hovor a vstala jsem z postele. Nevím, proč dál neležím, ale u tohohle telefonátu potřebuji mluvit.

''Probudil jsem tě?'' byla první otázka.

''Ne. Ještě jsem nespala'' odkašlala jsem si. Stačilo kdybych prostě řekla jen to ne.

''Jsem rád, že jsi to zvedla'' zašeptal chraplavý hlas a já na sebe byla hrdá, že jsem to zvedla. Že jsem to skutečně dokázala. Dřív jsem jeho telefonní číslo měla zablokované, ale teď se začínám chovat dospěle.

''Přátelé si povídají ne?'' promluvil znovu Harry, když zjistil, že já mu asi nic neřeknu.

''Ano'' kývla jsem, i přesto, že mě nemůže vidět.

''A mohou se přátelé milovat?'' tahle jeho věta mě zaskočila a já nevěděla, co bych měla říct. Možná proto jsem mlčela. V hlavě mám tolik věcí, co bych mohla říct, ale ani jedna z nich rozhodně není správná. Nebo ano?

''Jsi tam?'' přesvědčoval se Harry, že jsem neusnula.

''Jsem'' zašeptala jsem, jako kdybych nechtěla, aby mě někdo slyšel. I když nemá kdo.

''A tvůj názor na mou otázku?'' naléhal na mě Harry a mě došlo, že bych mu měla odpověď. A nebo udělat něco jiného. Poprosti ho, ať mě nechá žít nový živoz. Život, do kterého už nepatří. Ale to je hodně těžké říci. Obzvláště když to říct nechci.

140. Jsem kráva

4. června 2017 v 22:25 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Znovu jsem cítila jeho měkké a teplé rty na těch svých. Znovu jsem se stala závislou. Odvykačka od těhle rtů byla tak dlouhá a přesto jsem do toho zase spadla. Tyhle rty potřebuji! Tak sakra moc!

''Počkat'' odstrčila jsem ho od sebe. Přece mu tak rychle zase nepodlehnu.

''Tohle bychom dělat neměli. Tohle přátelé nedělají. A my máme být přáteli'' odstoupila jsem od Harryho ještě o krok, abychom měli mezi sebou větší prostor. Taky jsem se tak ujišťovala, že už se to znovu nestane.

''Ano, tohle kamarádi nedělají. Ale tak nemusíme být kamarádi'' naklonil Harry hlavu mírně doleva a pozoroval mě tím jeho magnetizujícím pohledem.

''Ne. Něco jsem řekla a myslím to vážně'' vydechla jsem, abych se uklidnila. Moje srdce bije jako o závod a moje ruce se třesou. A to jenom díky Harrymu a jeho dokonalé osobnosti.

''Sar'' nadechl se a chtěl něco říct. Ať je to cokoliv, já vím, že to slyšet nesmím, protože bych ho pak musela znovu políbit.

''Musím už být v práci'' otočila jsem se a šla jsem si sednout do auta. Harry svou pusu zavřel a šel si sednout na místo řidiče.

''Takže si to shrňmě. Přišla si za mnou. Povídali jsem si. Pak jsi řekla, že budeme jen přátelé a začali jsme se tak hádat. Po hádce jsem tě políbil a mě se zdálo, že se ti to líbilo. A pak si mě odstrčila a snažíš se z toho vykroutit. Sarah, znám tě dlouho a mám tě tak moc prokouklou, že naprosto vím, co se ti právě honí v hlavě'' usmál se Harry a soustředil se před sebe na cestu. Já jsem ale mlčela. Je mi jasné, že to ví. Vždycky mi viděl do hlavy. Ale já chci být projednou vážně silná a odolat mu.

''Budeš po celou cestu teď mlčet?'' podíval se na mě na chvilku Harry a já dělala, jako kdybych ho neslyšela. Nesmím nic říct, protože bych buď řekla totální kravinu, nebo by se můj hlas třásl a v tom nejvíce pravděpodobném případě, bych mu řekla, že ho miluji. A já nechci ani jedno.

Cítila jsem, jak mi v kapse vibruje telefon, ale došlo mi to asi až po minutě. Rychle jsem vytáhla telefon a zjistila jsem, že mi volá Louis. Asi už potřebuje svoje auto.

''Ano'' přijala jsem hovor a nadále tak ignorovala to, co mi Harry řekl.

''Kde jsi? Jsi v pořádku? Řekla jsi, že tu za hodinu budeš a už je to hodina a půl? Neděláš nějaký kraviny, že ne?'' spustil ženský hlas trochu ostřejším způsobem.

''Já. Už jsem na cestě. Budu tam tak za minutu'' řekla jsem jen.

''Co se děje Sarah?'' tentokrát už hlas byl o něco mírumilovnější a mohla jsem v něm slyšet i trochu soucitu.

''Nic. Jen jsem si potřebovala něco zařídit'' snažila jsem se obejít to, že jsem ve skutečnosti byla za Harrym.

''Počkej. Ty telefonuješ za volantem? To ne. Ještě se ti něco stane a já si to budu vyčítat. Takže zatím ahoj a budu tě čekat'' Jessica nepočkala ani na to, že bych jí třeba něco odpověděla a hned to položila. Nemusí mít strach. Řídí Harry, ale to bych jí asi neřekla. Telefon jsem schovala do kapsy a když jsem zvedla pohled nahoru, tak jsem viděla, že už zastavujeme před Blue rose. A to více nepříjemné bylo, že tam stála Jessica. A zrovna se dívala přímo na mě. Pak jí pohled přejel na Harryho a ona se mírně zamračila.

''Díky a ahoj'' okamžitě jsem se odpoutala a chtěla jsem co nejrychleji opustit auto.

''To je všechno?'' zastavil Harry a já už vyskakovala z auta. Ještě jsem se na něj otočila a dívala jsem se na jeho zamračený pohled.

''Asi ano. Řekla jsem ti všechno, co jsem chtěla'' zašeptala jsem a on se na mě dál díval. Pokusila jsem se o úsměv, ale spíše to vypadalo, jak kdybych olízla citrón.

Rychle jsem zabouchla dveře od auta a chtěla jsem odejít dovnitř. Jenže to už se na mě přilepila Jessica.

''Co ten tu dělá?'' chytila mě za paži a trochu více mi do kůže zaryla nehty.

''Potřebovala jsem s ním mluvit'' pokrčila jsem rameny a snažila jsem se dostat svou ruku z jejího sevření.

''Sarah?'' vystoupil Harry z auta a mířil si to přímo ke mě s Jessicou. Do hajzlu už ale!

''Co?'' vyštěkla jsem najednou. Vytáčí mě všichni. Co po mě chtějí? Ať už mě prostě všichni nechají žít.

''Chceš potom hodit domů?'' usmál se naprosto klidný. Jako kdyby vůbec neviděl, že jsem nasraná.

''Ne díky. Už mám odvoz'' otočila jsem se a prostě jsem odešla dovnitř baru. Je mi jedno, jestli mi kdokoliv z těch dvou chtěl něco říct. Ať mě prostě nechají napokoji.

''Sarah?'' chytl mě někdo za rameno a já jsem jeho ruku okamžitě setřásla. Mířila jsem do kanceláře, kde jsem se těšila na klid a konečné soukromí. Mám v plánu se zamknout.

''Hej'' znovu se mě pokusil chytit a já se otočila. Zírala jsem na nechápajícího Louise.

''Promiň, ale jsem mírně naštvaná. Klíčky od auta ti přinese Harry'' řekla jsem jen a nechala jsem tam Louise, ještě s větším nechápáním.

Erik na mě mávl a já jen hodila rukou, ale vypadalo to jako pozdrav, i když trochu odměřenější. Jeho pohled se taky změnil na trochu nechápavý, ale já už chtěla být sama. Nejradši bych se zakopala pod zem. To co teď dělám je možná přehnané, ale já jsem sama přehnaná. Co mě to vůbec napadlo? Jet za Harrym? Líbat se s ním? Ale to on mě políbil. Jenže já jsem ho pěknou chvíli nechala. Jsem skutečně úplně tupá.

Už jsem zavírala dveře, když se najednou dveře zasekly. Nešly zavřít a já nevěděla proč. Až potom jsem si všimla nohy, který tomu bránila. Otevřela jsem dveře a chtěla jsem dotyčnému vynadat, že tohle dělat nemá a že mu tu nohu klidně zlomím.

''Ahoj'' zvedl obočí Dylan, když jsem dveře zase otevřela.

''Ahoj'' moje nepříjemná nálada je naprosto hmatatelnou.

''Můžu?'' ukázal Dylan do kanceláře. Ustoupila jsem a tím jsem mu umožnila do ní vejít.

Posadil se a mlčel. Já jsem dveře zavřela a zamkla jsem. Ani tohle Dylan nekomentoval. Prostě jen seděl a pozoroval mě. Což mě také mírně znepokojovalo.

Posadila jsem se za stůl a snažila jsem se pustit do práce, která se mi tady zase začíná nějak kupit. Jak tohle můžu Thomas všechno zvládat a ještě se z toho nezbláznit?

''Je mi to trochu blbé a vím, že bych měl asi mlčet, ale co se děje?'' konečně se Dylan odvážil promluvit.

''Jsem kráva. To se děje'' podívala jsem se na něj a položila papír zpátky na stůl.

''To ne. To určitě nejsi'' začal vrtět hlavou.

''Jsem, ale rozhodně to nechci nijak rozebírat'' podívala jsem se zpět do papírů a snažila jsem se to už nijak dál nerozebírat, protože bych akorát byla sprostá.

''Za půl hodiny končíš'' přešel Dylan radši na jiné téma.

''Pojedeš domů?'' zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj.

''Jo'' zakýval hlavou. Než jsem se ale stačila zeptat, tak už se mě zeptal on sám, jestli nechci jet s ním. Souhlasila jsem. A moje naštvanost pomalu odeznívala.

Dylan mlčel, a i když jsem mu řekla, ať jde zpět na bar, tak řekl, že ne. Koukal do svého telefonu a říkal, že alespoň vyřeší všechnu práci. Takže se nejspíše dál mučil se mnou v jedné místnosti.

Když jsem se po delší době podívala na hodinky, mohla jsem se oddychnout. Už mohu jet domů. A jít spát. A probudit se do nového dne s novým odhodláním všechno překonat.

''Můžeme?'' zeptal se mě Dylan, když jsem chvilku zírala před sebe.

''Jo, jasně'' vzpamatovala jsem se a trochu jsem srovnala papíry na stole. Vzala jsem si své věci a vydala jsem se ke dveřím. Odemkla jsem je a mohla jsem vidět, že už tady skoro nikdo není. Vlastně jen zaměstatnanci Blue rose.

''Tak jo. Můžu vám ještě s něčím pomoc?'' podívala jsem se na všechny, ale jen Jessicu jsem neviděla.

''Ne dobrý. Už můžeš jít prý domu'' podíval se na mě Erik a když jsem se na něj konečně usmála, tak se usmál taky. Nejspíše prostě jen netušil, co mi vlastně je nebo spíše bylo. Už jsem zase trochu klidnější. Moje hormony jsou prostě jen trochu silnější. Takže jsem docela náladová.

''Tak ahoj'' zamávala jsem všem a všichni mi odpověděli na rozloučenou s úsměvy, i když trochu unavenými.

Šla jsem po Dylanovém boku a těšila jsem se na čerství vzduch. Hned, jak se otevřeli dveře, tak jsem uslyšela pár hlasů. Známých hlasů a proto jsem se zastavila.

''Měl bys jí už prostě asi nechat. Je těhotná a to že se naštve není pro ní vůbec dobré. Takže by tvůj nejlepší čin byl, že nastoupíš do toho auta a odjedeš. Už si s ní dneska mluvil, tak ti to může stačit. Nech jí teď být'' viděla jsem, jak stojí Jessica u Harry a ukazuje na něj prstem. Z ní trochu naštvaně a výhružně.

''Ty mi do toho nemáš co kecat'' zasmál se Harry ironicky a až potom si mě oba všimli. Jessica ztuhla a dívala se mi do očí. Harry vypadal normálně. Jeho výraz byl trochu arogantnějším.

''Ahoj Jess'' zamávala jsem jí a rychle jsem nastoupila do Dylanova auta.

''Mám se ptát, co tady dělá on?'' zeptal se Dylan, když se rozjel od Blue rose.

''Ne. Nikdy se už na něj neptej'' zavrtěla jsem hlavou a rozvalila jsem se v sedačce.