Květen 2017

139. Přátelé?!

31. května 2017 v 19:24 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Zvedla jsem se a vyrazila jsem ke dveřím, abych utekla. Chytila jsem se kliky a zasekla jsem se. Jsem snad malé dítě? Utíkám? Jsem žena, který by se měla všemu postavit přeci čelem. Musím jít svému dítěti příkladem. Nemohu ho přeci učit, že nejlepší je útěk.

Otočila jsem se a opřela jsem se o dveře.

Jeho postava se objevila pár kroků ode mě. Ani jeho asi nenapadlo, aby rozsvítil a tak na sebe zíráme ve tmě. Ale já mohu vidět, že je jenom v boxerkách a mírně rozcuchaný. Nasucho jsem polkla a snažila jsem se uklidnit svoje srdce. Je možné, že potom všem, toho člověka stejně dál miluji? Jen to možná nechci říct nahlas.

''Sar'' vydechl, jako kdyby se mu hrozně ulevilo, že mě konečně našel.

''Našel'' usmála jsem se.

''Co tady děláš?'' přistoupil trochu blíže a já se více natiskla na dveře.

''Mohl by jsi se prosím obléknout'' zachraptěla jsem a on se pousmál.

''Jasně, jen mi slib, že tady budeš, až se vrátím'' podíval se na mě a já rychle zakývala hlavou. Harry začal vybíhat schody a já ho pozorovala. Zatřásla jsem hlavou a tím jsem se snažila odehnat nadržené myšlenky, které se mi vyrojily v hlavě. To jsou ty hormony. Asi mi z nich zachvilku přeskočí.

Přešla jsem do obýváku a tentokrát už jsem rozsvítila. Světlo mě začalo štípat v očích, ale netrvalo to příliš dlouho. Moje oči si světlu přivykly a já si mohla pořádně prohlédnout obývák. Skutečně se tady nic nezměnilo. Co jsem taky čekala? Že odejdu a on zrekonstruje celý dům? Jsem to ale idiot.

''Proč si tady?'' vyrušil mě chraplavý hlas Harryho. Jeho hlas je o něco hlubší, protože je ještě rozespalý. Z ní tak roztomile. Tenhle hlas bych mohla poslouchat pořád. Uklidni se Sarah! Rozhodně jsi sem nepřišla, aby jsi se mu hned vrhla okolo krku.

''Víš, že ani nevím?'' zkřivila jsem mírně obličej a sedla jsem si na gauč.

''Nečekal bych tě tady. A už vůbec ne o půlnoci. Myslel jsem, že jsme se rozloučili úplně. Tedy, ty že jsi se rozloučila navždy'' sedl si do křesla, ale stále mu na obličeji zůstával mírný úsměv.

''Vyznělo to tak? Oh. Nemělo. Tedy asi'' začala jsem koktat. Křupala jsem si klouby na ruce a vždycky tím mírně narušila neříjemné ticho.

''Ale vyznělo. Řekla jsi děkuji a sbohem'' zamračil se Harry.

''Omlouvám se. Vlastně neomlouvám. Chtěla jsem to tak říct. Asi už bych měla jít. Řekla jsem v práci, že se za hodinu vrátím'' postvavila jsem se okamžitě, až se mi z toho trochu zamotala hlava, ale ustála jsem to.

''Ne. Tedy. Mohl bych tě alespoň odvézt? Jak jsi se sem vlastně dostala? Musíme toho spolu ještě tolik probrat. Nemůžeš přeci teď odejít'' stoupl si i Harry těsně přede mě.

''Emm. Půjčila jsem si od Louise auto'' zašeptala jsem a zírala jsem Harrymu přímo do očí.

''Aha. Tak bych mohl jet s tebou.. Alespoň abych se ujistil, že v pořádku dorazíš. A taky spolu po cestě můžeme pár věcí probrat. Pokud by to šlo'' napřímil se Harry.

''Fajn'' je zbytečné mu odporovat, protože by stejně udělal po svém a buď by mi do toho auta vlezl a nebo by jel za mnou ve svém autě. Znám ho vážně až moc dobře.

''Takže fajn. Jak je to teď mezi námi?'' začal hned Harry a to jsme ještě nevyšli ani z domu.

''Jak? Nijak'' pokrčila jsem rameny.

''Tak proč jsi tady?'' podíval se na mě, když zamykal dveře.

''Už jsem ti řekla, že ani nevím'' protočila jsem očima. Vážně mě chce asi naštvat.

''Fajn. Tak začneme jinak'' mrkl na mě Harry a já jsem se zamračila. Co má zase v plánu.

Došla jsem ke dveřím od řidiče, ale Harry mě odstrčil.

''Hej'' podívala jsem se na něj naštvaně.

''Chci tě mít pod úplnou kontrolou'' podíval se na mě s dost vážným pohledem.

''Jako vždycky'' protočila jsem očima a zamumlala jsem si pro sebe, když jsem přecházela na místo spolujezdce.

Harry se rozjel a místo toho, aby naše konverzace začala, tak bylo ticho. To snad nemyslí vážně. To jako dělá uraženého?

''Takže fajn. Chceš si o všem promluvit. Tak ale sakra mluv'' vyjela jsem po něm mírně.

''Čekám jenom na to, až mi řekneš, že mě posíláš už definitivně do hajzlu a nebo tě dneska omluvím v práci a jdeš spát ke mě'' spustil hned Harry.

''Vážně? Jenom dvě varianty? A co kdybych si vybrala sama? Já na to právo totiž mám. Nejsem tvůj majetek. To jsme si už snad dávno vyjasnili ne?'' seděla jsem natočená v sedačce celým tělem na Harryho a ten se na mě jen občas podíval.

''Fajn. Takže jak by to podle tebe mělo být?'' zklidnil se trochu.

''Jsi možná otcem Drobka, ale myslím, že bychom to mohli zkusit jako přátelé'' usmála jsem se nevinně.

''Co?'' vykulil Harry oči a dal blinkr doleva a zatočil hned ke krajnici. Trochu prudce a tak jsem se lekla. Okamžitě jsem se odpoutala a vystoupila z auta. Nevím, co to do mě vjelo. Ale ten vztek, co jsem právě teď pocítila?

''Kurva Sarah?!'' zařval Harry, když vylezl z auta i on.

''Jezdíš jako magor. Uvědomuješ si, že jsem třeba těhotná a že jsi mohl Drobkovi ublížit? To ti nedošlo co? Zase myslíš jenom na sebe?'' vyjela jsem na Harryho.

''Uvědomuješ si, že jsi mi řekla, že budeme přátelé. Já s tebou nedokážu být jenom podělaný kamarád. Nejsem s žádnou holkou zasraný kamarád. A vůbec. To mi jako moje dítě bude říkat strejdo? A ještě. Já že myslím jenom na sebe? To se tedy hodně pleteš Sarah. Já jsem posledních několik týdnů myslel jenom na tebe a Drobka. Kurva co si o mě stále myslíš? Že jsem nějaké nechutné zvíře? Uvědom si konečně, že tě miluju. Opakuji to neustále, ale ty jsi jako hluchá. Lezu ti neustále do prdele. Jsem na tobě závislý a přijdu si jako totální kretén. Kurva ježiš'' řval Harry a rozhazoval u toho rukama, jako kdyby mu právě přeskočilo.

Nic jsem nedokázala říct. Nemám slov.

''Odvezeš mě do práce?'' podívala jsem se na něj a on na mě vykulil oči.

''Posloucháš mě do píči?!'' zařval a přistoupil ke mě. Naše nosy se skoro dotýkaly.

''Jo. Neřvi na mě. Jen chci už sakra do té práce. Určitě už mě hledají'' mluvila jsem srkz zatnuté zuby a snažila jsem se nekřičet.

A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Možná se to stát nemělo. Neměl to udělat.

138. Náhlý plán

29. května 2017 v 22:05 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Tak co? Jak to dopadlo?'' vylétla naproti mě hned Lucy.

''Nevím'' pokrčila jsem rameny a dala jsem si tašku na stůl.

''No tak! Vyklop to!'' vřítila se do pracovny i Jessica.

''Řekla jsem mu sbohem'' usmála jsem.

''A kurva'' spadla Jessice brada.

''Takže definitivní konec?'' zírala na mě Lucy.

''Nevím. Asi ano'' pousmála jsem se a šla jsem zpátky k baru, abych si vzala od Erika džus.

''Tak mi alespoň řekni, co se dělo. A co ti říkal. Co jste si prostě povídali'' sedla si vedle mě Lucy.

''Řekni nám!'' přisedla si i Jessica. Jsou tak zvědavé.

''Bavili jsme o našem celém vztahu. Jak to začalo a jak to skončilo'' pokrčila jsem rameny.

''A závěr byl jaký?'' zavrtěla se nedočkavě na stoličce Lucy.

''Jaký? Takový, že jsem se dozvěděla, že v jeho životě je další milion holek. A rovnou dvě jsem stihla včera večer poznat. A s jednou jsem si dokonce i promluvila. Tedy spíše jsem jí řekla, ať mu dá pokoj. Nebo něco takového. Náš přesný rozhovor už si nějak nevybavuji'' pokrčila jsem rameny a rychle jsem si dala do pusy brčko.

''To je idiot'' zaklonila hlavu Jessica.

''Možná ano a možná ne. Ale jedno se mu musí nechat. Pokud mi včera nelhal, tak prý ani s jednou nespal'' mlaskla jsem.

''Takže se k sobě vrátíte? Pane bože. Z tebe to dneska leze. Jindy bys mi mohla vykevat díru do hlavy a dneska mi přijde, že jsi jako němá'' protočila očima Jessica.

''Asi nevrátíme. Já nevím. Mám ho ráda. Kdyby jen to. Ale prostě. Udělal mi hnusný věci a já nevím, jestli se znovu se strachem do toho vztahu vrátit'' dívala jsem se teď na své prsty.

''Já kdybych byla na tvém místě. Alespoň bych se s ním zkusila bavit. Víš co. Jako přátelé. A pak by se uvidělo'' řekla svůj názor Lucy.

''Tak tohle je to nejdebilnější, co tě kdy napadlo. Pokud Sarah bude chtít něco udělat, tak to udělá. Udělá všechno podle sebe. A především podle toho, co cítí'' pohladila mě Jessica po rameni a já na ní chvilku překvapeně zírala. Vážně tohle řekla právě Jessica. Ona dokáže být i hodná a dokáže člověku naslouchat?

''Otevíráme'' zakřičel Dany a tím přerušil naši holčičí konverzaci. Zůstala jsem sedět na barové židličce. Do těch nových papírů se pustím trochu později.

Hudba začala hrát a klub se pomalu začal plnit. Seděla jsem u baru a upíjela jsem džusu. Vrtěla jsem se do rytmu hudby a sem tam prohodila pár slov s Erikem.

''Ahoj'' ozvalo se vedle mě a já jsem se hned po dotyčném podívala.

''Loui'' skočila jsem mu hned okolo krku.

''Vypadáš. Jinak'' prohlížel si mě a já se na něj culila.

''Šťastně'' zamračil se a bylo na něm vidět, že mu něco nedává smysl.

''Co?'' pozvedla jsem obočí.

''Dali jste se zase dohromady?'' díval se na mě tázavě.

''Ne'' zavrtěla jsem hlavou.

''Čekal bych od tebe jinou reakci'' upil ze svého drinku.

''Jestli chceš, tak můžeš jít se mnou. Ale já musím jít makat'' mlaskla jsem a seskočila jsem ze své židle.

''Přijdu tam za tebou'' usmál se a roztáhl ruce pro objetí. Objala jsem ho tedy a vydala jsem se do pracovny.

Začala jsem pracovat na nějakých těch nových papírech. A pomalu se mi v hlavě začal tvořit nápad, který jsem více a více chtěla uskutečnit. Přeci jen večer každý více přemýšlíme a chtěli bychom udělat něco, co ráno už třeba nechceme. Ráno moudřejší večera? To pro mě právě teď nějak neplatí.

''Za hodinku se vrátím'' oznámila jsem Jessice a ta jen přikývla. Čekala jsem, že se mě bude ptát, kam jdu a proč. Ale šlo to snadno.

''Louisy?'' zaťukala jsem mu na záda. Nebylo lehké ho mezi těmi lidmi najít, ale nakonec se mi to podařilo. Okamžitě se na mě otočil a čekal, co ze mě vyleze.

''Mohla bych si půjčit klíče od tvého auta?'' sklopila jsem pohled. Přijdu si trapně, když prosím o jeho auto.

''No jasně'' vytáhl hned klíčky a podal mi je.

''Mám se ptát kam jedeš a nebo mi do toho nic není?'' pozvedl obočí a nahodil mírný úsměv. Řekla bych, že je trochu přiopilý, ale vypadá takhle hrozně roztomile.

''Radši se neptej'' zasmála jsem se a dala jsem mu rychlou pusu na tvář na rozloučenou. Netuším za jak dlouho se vrátím, ale nechci se příliš dlouho zdržovat.

Nasedla jsem do auta a rozjela jsem se známým směrem. Asi dvakrát jsem to otočila, ale pokaždé jsem si řekla, že nebudu zbabělcem a vrátila jsem se k původnímu směru.

Hodila jsem blinkr vpravo a hned na to jsem začala zatáčet na příjezdovou cestu. Koukám se všude okolo a snažím se si vybavit, jestli se tady něco změnilo. Ale nejspíše nezměnilo.

Zastavila jsem před velikým domem a prohlédla jsem si ho. Pořád stejný. Jako kdybych tady odsud nikdy neodešla.

Vylezla jsem z auta a přešla jsem ke vchodovým dveřím. Rozhodla jsem se, že nebudu znovit a ani ťukat. Chci ho překvapit. Tedy doufám, že on spíše nepřekvapí mě.

Pomalu jsem otevřela dveře a vlezla jsem do haly. Rozhlížím se okolo sebe a můj žaludek se začíná zmenšovat. V domě je hrobové ticho a já uvažuji nad tím, že to zase otočím a pojedu pryč.

Prošla jsem všechny místnosti dole a nikde jsem nikoho nenašla. Je tma a tak se docela pomalu rozkoukávám. Všechno tady vypadá vážně stejně. A já si říkám, že je to jako kdybych odsud odešla včera. Vypadá i můj pokoj pořád stejně?

Otočila jsem se a vyšla jsem schody nahoru ke svému bývalému pokoji. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem drze vlezla dovnitř. Chvilku jsem mžourala do tmy a docela dlouho mi trvalo, než jsem všechno okolo sebe rozeznala. S mým orientačním smyslem ve tmě jsem stále naprosto v háji.

Uslyšela jsem menší zachrápání a okamžitě jsem ztuhla. Přemýšlím, jestli bych měla zjišťovat, kdo v té posteli leží a nebo bych prostě měla odejít. Bojím se, že tam najednu ležet někoho, koho zrovna nechci. Respektive ženské pohlaví, které by teoreticky vlezlo do postele, která už mě nepatří. Odvážně jsem se přiblížila k posteli a pohlédla jsem na osobu, která v ní ležela. Moje srdce přestalo tak rychle tlouci a já se dívala na Harryho, jak oddychuje. Spí v mé posteli. Třeba už je to teď jeho postel. Tohle mě svým způsobem zahřálo u srdce.

Otočila jsem se a vypadla jsem z pokoje. Zase jsem sešla schody dolů a zamířila jsem přímo do obýváku. Vytáhla jsem svůj telefon z kapsy a napsala jsem Harrymu zprávu. Ano, zbytečně to komplikuji, ale myslím si, že bych ho vyděsila, kdybych ho probudila.

Já: Harry?

Zprávu jsem hned odeslala a jen jsem uslyšela zvuk příchozí zprávy, který se ozval zeshora. Doufala jsem, že se Harry díky tomu probudil, ale přijde mi, že to trvá nějak dlouho, než mi odepíše.

Ale nakonec mi telefon zavibroval v ruce.

Harry:Ano? Děje se něco?

Je mi naprosto jasné, že jsem ho překvapila a dokonce i vyděsila. A to ještě neví, že sedím v jeho obýváku. Teď si přijdu jako nějaký úchyl, co ho pronásleduje.

Já: Mohl bys prosím přijít?

Harry: Samozřejmě. Ale kam?

Já: Najdi mě :)

Mám nějakou hravou náladu, ale nijak mi to nevadí.

Uslyšela jsem, jak nahoře bouchly dveře a potom už jsem kroky po schodech. Moje srdce tluče trochu rychleji a můj žaludek je zase o něco menší. Vůbec nechci vědět, jak je práve teď Drobkovi.

Harry prošel okolo obýváku a ani si mě nevšiml. Proto jsem se rozhodla mu napsat další zprávu.

Já: Samá voda...

Usmívala jsem, když slyšela, jak Harrymu přišla zpráva.

''Co?'' ozval se Harry. Očividně už si tu zprávu přečetl.

''Sarah?'' zavolal, ale já jsem neodpověděla. Neusnadním mu to.

Já: Hledej!

Ano, možná si z něj utahuji, ale právě v tuhle chvíli se tomu musím smát. Je roztomilé, jak se mě snaží najít. Zajímalo by mě, co se mu právě honí hlavou. Jestli je rád. A nebo ne...

A já chytám menší paniku. Chci najednou utéct. Zmizet odsud. Tohle byl hodně debilní nápad. Jsem idiot!

137. Teď už je mi dobře

24. května 2017 v 20:58 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Cítím se zase naštvaná. Jak on to dělá, že mě dokáže vždycky naštvat. A ještě ke všemu musím zírat na obličej té holky, které si mě neustále prohlíží. Zajímalo by mě, co si právě teď myslí. Nebo třeba co jí Harry o mě řekne, až spolu budou mluvit. Třeba, že jsem jeho těhotná sestra? Nedivila bych se.

''Dvě minuty mi stačí'' Harry počkal, než se posadím a pak si sedl také.

''Tohle je Kyttie. Nebo Kettie. Já už nějak nevím. Znám jí delší dobu. Znal jsem jí už před tebou. No a sem tam jsem se s ní scházel'' začal Harry nějakou pohádku.

''Scházel jsi se s ní, když jsme spolu byli?'' byla první otázka, kterou jsem ho přerušila.

''Ano. Pouze ale jen ze začátku'' díval se mi Harry do očí. Že by začal být konečně upřímným?

''Fajn'' upila jsem zase trochu vody. Myslím si, že by mi měli přinést ještě tak deset litrů, protože mi dost vysychá v ústech.

''No a sešel jsem s ní včera. Ne tak jak si myslíš. Samozřejmě to na mě zkoušela, ale já jsem se držel. Nebo spíš jsem neměl náladu s ní mít něco blíž'' prohrábl si svoje dlouhé vlasy a já si vybavila, že tohle dělal vždycky, když byl nervózní.

''Netušil jsem, že tady bude'' zakončil docela krátké vysvětlení a nastalo ticho. Přemýšlím, co bych mu odpověděla, ale skutečně mě nic nenapadá. Mám v hlavě prázdno. Pozoruji tu dívku a přemýšlím, co v ní vidí. Vždyť je to namyšlená kráva. Ale Harry má takovýhle vkus. Takže co vlastně vidí na mě?

''Přemýšlím nad dívkami, které jsem s tebou viděla a také poznala. Vždycky jsou něčím zvláštní. Já ale nejsem. Takže proč zrovna já?'' zkroutila jsem svůj obličej a vyčkávala jsem na Harryho odpověď.

''Pro mě jsi něčím zvláštní. Odlišuješ se od těch ostatních. Jsi svá. Někdy jsi pro mě hrdinkou a jindy dívkou, kterou musím chránit. Jsi zranitelná. Jsi vtipná. A především. Nejsi prostě jako ony'' Harry si hrál s prstýnkem na svém ukazováčku. Nedělá moc často, aby mluvil o svých citech. Ale se mnou ano. Tedy myslím si, že alespoň se mnou. Možná o tom mluví i s ostatními.

''Vrátíš se?'' přerušil Harry ticho, které znovu nastalo.

''Neptej se mě. Nevím to. Jsi zmetek. A já nevím, jak moc velkým dokážeš ještě být. Můžeš mi tu tvrdit tolik věcí. Ale nikdy nemohu mít jistotu, že mi nelžeš'' vrtěla jsem hlavou. Asi bych měla odejít. Možná určitě.

''Nikdy nemůžeš mít jistotu. A tou jistotou nebyl i náš začátek a podívej. Zvládli jsme toho spolu hodně. Zvládneme i tohle. Zvládneme to, co se stane potom. Sarah nechtěj, abych si tady klekl. Nikdy jsem se takhle dívky nedoprošoval. Ale u tebe cítím, že bych měl. I to, že bych se měl změnit. Vždyť se snažím se změnit. Nepodělat to. I když to mi jde o mnoho hůře. Ale já se snažím. Možná dokážu být tím člověkem, kterého chce. Zvládl bych to. Jen to zkus'' znovu to přemlouvání. Ještě pár vět a skočila bych mu okolo krku.

''Vydrž chviličku'' zdvihla jsem ukazováček a vstala jsem ke stolu. Mám namířeno k jinému stolu. Chci něco vědět. Sice nevím, co přesně. Ale prostě jen chci vědět, co všechno se v Harrym ukrývá. Co odhalil mě. Co ze sebe odhalil jiným.

''Ahoj, já jsem Sarah Mark'' natáhla jsem k té holce ruku. Okamžitě mi podala tu svou, jen s menším odporem. Namyšlená káča. Ale budu to muset pět minut přežít.

''Kettie Robinson'' představila se mi také.

''Mohu se posadit?'' snažím se chovat zdvořile.

''Samozřejmě'' pokynula mi rukou na volnou židli a já na ni usedla.

''Jak dlouho se znáš s ním'' hodila jsem hlavou k Harrymu, který nás neustále pozoruje. Co si teď asi myslí?

''Ani nevím'' pokrčila s menším nezájmem rameny. Mohla by z fleku dělat modelku.

''Znáš Gemmu?'' zkusila jsem první věc.

''Ne'' hodila po mě dost opovrženým pohledem.

''A co třeba Louise?'' další jméno, které by mi pomohlo zjistit, jak moc ji Harry ukázal své soukromí.

''Neznám. Ale byla bych velice ráda, kdybys mi vysvětlila, o co ti jde'' dala si ruce po bradu a sjížděla mě pohledem.

''Já jen. Napsala jsi Harrymu lísteček. Proč zrovna teď?'' zavrtěla jsem hlavou.

''A proč ne?'' zasmála se falešně.

''Tak jinak. Asi nejsi slepá, takže vidíš, že jsem těhotná. Víš Harry se mnou čeká dítě. A já bych byla velice ráda, kdyby jsi se s ním přestala jakkoliv kontaktovat'' usmála jsem se na ní mile, i když bych jí nejradši vychrstla to její pití do obličeje.

''To mi jako hodláš rozkazovat co smím a co naopak ne?'' vykulila na mě oči.

''Ne. Jen jsem tě upozornila a teoreticky tě i o to žádám'' stále jsem si držela milý úsměv na tváři.

''Hele. Nevím, kdo jsi. A to znamená, že tě ani neposlechnu'' protočila očima.

''Tak to zkusíme ještě jinak. Ten kluk, co támhle sedí a ty jsi s ním očividně i píchala, je můj. A mým zůstane. Takže už za ním laskavě nelez. Protože já moc dobře vím, jak bych ti potom mohla dokázat, že mi to vadí. A už vůbec si nemyslím, že by se ti to líbilo a nebo ti to bylo jakkoliv příjemné. Pokud tedy nemáš ráda sadomaso. Ale já doufám, že jsi mě skutečně pochopila. Ráda jsem tě. Ne. Nepoznala jsem tě příliš ráda. Sbohem'' nepočkala jsem ani na její odpověď a zvedla jsem se od stolu.

''Co jsi jí říkala?'' chtěl hned Harry vědět.

''To je jedno. Už musím domu'' ani jsem se neposadila na židli a jen jsem si vzala malé psaníčko, abych mohla tuhle restauraci opustit. Začíná mě to tady vytáčet.

''Už jsem zaplatil, takže mohu jít s tebou'' vstal od stolu Harry a společně jsme vyrazili pryč. U recepčí jsem se dočkala nenávistného pohledu, že s Harrym odcházím. Ale nad tím jsem jen protočila očima. Tyhle jeho fifleny mi vážně hýbou žlučí.

''Mohu tě doprovodit. Nebo odvézt?'' nabídl se Harry.

''Ne. Děkuji'' mávla jsem na taxík.

''Rád tě odvezu'' usmál se na mě Harry. On si vážně myslí, že je už všechno v pořádku? Možná tak pro něj. Já tohle všechno ale nejdříve musím rozdýchat a až pak mohu usoudit, co se vlastně děje a nebo bude dít.

''Nechci'' otočila jsem se na něj. Teď jsem byla trohcu nepříjemná. Ale jsem prostě jen unavená z celého dnešního dne.

''Sarah'' zašeptal Harry moje jméno a já jsem se zastavila při otevírání dveří od taxíku.

''Děkuji za všechno Harry. Sbohem'' nasedla jsem do auta a už jsem jen viděla, jak se Harry zmenšuje až z něj nakonec byla jen skvrna stojící na chodníku a hledící mým směrem.

Nevím co se právě stalo. Ale v hlavě už se mi utváří plán, který ovlivní celý můj život. Možná toho jednou všeho budu litovat. A taky možná ne. Břichem mi projela menší bolest. Drobek mě právě kopl do břicha. Jestli to bude kluk, tak určitě fotbalista, protože takovouhle kopačku mi snad ještě nikdy nedal.

Taxím mě dovezl před dům, kde bydlím a já mu zaplatila. Rychle jsem auto opustila a vydala jsem se k výtahům. Výtahem jsem jela ještě s pár lidmi, kteří ale byli zabráni do jakésy debaty o dění v Evropě. Nic zajímavého.

Když jsem za sebou konečně zabouchla dveře, tak ze mě všechno spadlo. Až teď? Veškerá nervozita, strach a bolest ze vzpomínek se konečně vytratila. A já se najedno cítím volná. Jako kdybych najednou byla zase jako dřív. Odhodlána pokračovat v životě, ať je jakýkoliv. Třeba i pod mostem.

''Vždycky budeš jenom můj'' pohladila jsem si břicho a zavřela jsem oči. Vychutnávala jsem si kouzlo této chvíle.

Moje pocity jsou zvláštní. Necítím už žádnou bolest a ani smutek. Cítím se volná, že bych mohla létat. A pak jsem se začala najednou hlasitě smát. Nevím. Mám prostě chuť se smát a tak se směju. Možná mi přeskočilo. Ale mě je to jedno. Cítím se prostě fajn. Takhle jak jsem teď.

136. Slečna K.

21. května 2017 v 23:02 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Mojí verzi prvního dne s tebou znáš. Já bych ráda poznala tu tvou'' dívala jsem se na Harryho a on vypadal v naprostém klidu. Zatímco mě se naprosto potí ruce a v ústech mám sucho a ani voda, to nedokáže překonat.

''Mou znáš také. Prostě jsem tě vyhrál'' přejel si Harry jazykem po rtech. Provokuje mě snad? A nebo to nějak příliš vnímám?

''Ale co jsi si myslel. To bych chtěla vědět'' poposedla jsem si na židli. Přijde mi najednou nějaká vratká. Mám pocit, že z ná za chvíli spadnu.

''Říkal jsem si, že by to mohla být sranda. Že bych si s tebou mohl pohrát. Jenže tys byla tak nevinná a mě to dělalo takový problém. Když jsem s tebou poprvé spal, tak jsem si říkal, že jsem tě zkurvil. A taky že jo. Zkurvil jsem ti život. Jenže mi to došlo příliš pozdě. A já už jsem tě vnímal spíše jako součást sebe'' mluvil Harry a mě chvilkami jeho slova splývala.

''Ale proč jsi se ke mě ze začátku choval jako k hadru? Přišla jsem si tak. A pak jsem si myslela, jak se to zlepšuje. Jenže to, jak jsi se cucal s tou jinou. Zjistila jsem, že moje city jsou jiné, než jaké máš ty ke mě. Cítila jsme se. Divně'' dívala jsem se zase na svoje propleténé ruce a myslím, že bych si teď dokázala zlomit i prsty. Měla bych se uklidnit. Je to jen Harry. Bohužel to ale není jen Harry. Je to Harry.

''Víš. Byl jsi můj první kluk. Moje opravdová láska. Člověk, ke kterému jsem s úctou vzhlížela. Udělala bych pro tebe cokoliv. A dokonce jsi otcem mého dítěte. A já si plánovala budoucnost. To možná už byla ta první chyba. Nikdy jsem si tu budoucnost plánovat neměla. Protože mě to nikdy nevyjde podle představ'' konečně jsem se podívala sebevědomě Harrymu do očí.

''Tak pojď v té tvé naplánovené budoucnosti pokračovat'' usmál se na mě Harry s nadějí v očích.

''Já ani nevím, jestli v ní chci pokračovat. Možná jsem si už naplánovala jinou a chci ji ží takovou jaké je'' tyhle slova mě bolely, ale já je stejně vyslovila.

''Ahh. Chceš něco říct?'' mračil se najednou Harry. Ale ne proto, že by byl naštvaný. Jako kdybyho má slova skutečně mrzela.

''Jo'' kuňkla jsem. Teď mě určitě pošle někam. Řekne, že už se snažil dost a prostě odejde. I když nám právě přinesli jídlo. On se do toho pustil. Mě se do toho moc nechce. Ne že bych neměla hlad. Ale nějak mě přešla chuť.

''V první řadě začni jíst. Je to moc dobrý'' hodil pohledme na můj netknutý talíř.

''A teď k věci. Nerad to říkám, ale zamiloval jsem se. Chápeš to? Jsem možná blázen, ale chtěl jsem tě sledovat každý den. Chodil jsem do tvého pokoje a koukal jsem, jestli si se třeba nevrátila. A pak mě kluci vytáhli ven. Tedy já jsem šel do Blue rose sám. A viděl jsem tě tam. Vypadala jsi smutně a pokud si myslíš, že jsi to maskovala, tak možná před ostatními. Ale já tě znám moc dobře. A poznám, když se trápíš. Chodil jsem tam často. Ale občas si tam nebyla. A pak jsem začal žít jako dřív. Až na jednu výjimku. A tou jsou holky. Ty jsem nějak obcházel. Neříkám, že jsem neměl příležitosti. Ale já jsem spíš neměl zájem. Prostě se mi všechny zhnusily. To ty jsi ta jediná, kterou bych nosil na rukou. Dolejzám za tebou. Prosím jak idiot o odpuštění. Chci tě zpátky tak moc, že bych kvůli tomu udělal cokoliv. Ale ty mi stále utíkáš mezi prsty. Vždycky, když bych chtěl, tak to nejde. Víš. Pamatuji si, jak si odjela. Jak si sundala ten tvůj zásnubní prstýnek a položila jsi ho na tu komodu. Se sbalenými věcmi jsi šla pryč. A já se za pět minut za tebou rozběhl. Jenže ty už si nasedala do toho auta. A já na tebe volal. Křičel jsem tvé jméno a prosil jsem, ať neodjíždíš. Klečel jsem a prosil jsem, ale ty jsi najednou byla pryč. A já'' zastavil se najednou a díval se na mě. Neudržela jsem to a při pomyšlení na to, jak na mě volal, jsem nechala slzám volný průběh. Nebo jsem je spíš nedokázala zastavit. Nebo jsem snad nechtěla?

''Nebreč Sar'' chytl mě Harry za ruku a já neucukla. Chybí mi. Jako opora. Jako ten, co mě podporuje.

''Víš. Jsi hajzl, ale já na tebe nedokážu přestat myslet. Miluji tě. Přiznávám. Jen. Už dvakrát jsem prostě z nějakého důvodu odešla. A bojím se, že budu jednou odcházet po třetí. Já nevím. Nevím, kdy mi co tajíš. Kdy to myslíš vážně a kdy se mám bát, že.. Že se něco stane. Já nevím Harry'' vrtěla jsem hlavou a setřela jsem si slzy z tváří.

''Nadechni se a řekni mi přesně, na co teď myslíš?'' propaloval mě Harry svýma zelenými očima. Nadechla jsem se snažila jsem se tak trochu uvolnit. Trochu mi pomohlo i to, že mě palcem hladil po mé ruce. Zase mě dotýká a já se cítím příjemně.

''Že mi chybíš'' stáhla jsem najednou svou ruku.

''Tak se ke mě vrať'' rozzářil se oči. Je to jako kdyby mu najednou všechno vyšlo.

''Čekal jsi, že tohle řeknu, co?'' dala jsem si sousto do pusy.

''Možná jo'' pokrčil Harry rameny a okamžitě se začal věnovat jídlu.

''Jsem samozřejmost'' zamumlala jsem si pro sebe. Radši jsem začala zase jíst.

''Nechceš dnes ke mě?'' podíval se na mě zase Harry.

''Radši ne'' podívala jsem se na něj jen na chvilku.

''Přísahám, že by jsi se necítila nijak nepříjemně. Jen bychom si povídali'' usmál se Harry. Zapomeň. Na roztomilý úsměv mě nedostaneš. A rozhodně nejsem tak přístupná a ovlivnitelná, jak si myslíš.

''Můžeme si podívat i teď'' dívala jsem se na něj s dost vážným obličejem.

''Fajn. Tak jak to jde v práci?'' zareagoval Harry okamžitě. No o tom jsem se tedy zrovna bavit nechtěla, ale fajn.

''Skvěle'' odpověděla jsem jednoslovně. Nevím, co víc bych mu vlastně měla říct.

''Tak to je dobře'' usmál se Harry. Podle mě ho to ani snad nezajímá. Ale ze slušnosti se zeptal. Také se ho na něco zeptám.

''Odkud znáš Erika?'' mám už skoro dojedeno a tak se schyluje ke konci této večeře.

''Občas jsem s ním kecal, když jsem byl v Blue rose. Proč?'' pokrčil rameny. Nezdá se mi, že by si jen tak občas pokecali.

''Pokud chceš, abych ti zase začala věřit, tak bys ke měl být upřímný'' dívala jsem se na něj a čekala jsem, co z něj vyleze.

''Fajn. Chvilku jsem s ním makal. Prostě jsme si předávali zboží. On se ale potom dal na dráhu barmana. Od té doby si prostě pokecáme, když se potkáme'' řekl mi konečně Harry pravdu. Tedy alespoň doufám. A to že Erik obchodoval mě docela překvapuje. I když postavu a ksicht na to má.

''Takže jak to s námi teď bude?'' podíval se na mě Harry a složil příbor na talíři. Oba už máme dojedno. A mimochodem to bylo vynikající.

''No'' nadechla jsem se.

''Tohle vám posílá jedna dáma pane'' připletl se k nám najednou mladý čišník, co mě dovedl k toaletám. Podívala jsem se na láhev vína a potom na Harry. Dokonce dostal i vzkaz. Zajímalo by mě, co na něm je napsané. Tedy, radši to ani nechci vědět.

Harry chvilku koukal na vzkaz a pak se podíval na čišníka, který nervózně přešlapoval s láhví vína.

''Vzkažte jí, že teď nemám čas. A tu láhev ji doneste zpět. Jsem tady autem'' pokynul Harry rukou čišníkovi a ten zase odkráčel. Sledovala jsem kam jde a on došel k mladé dívce v krásných černých šatech. Měla tmavé vlasy a rty namalované na červeno.

''Emm. Já'' zíral dál Harry na lísteček a trochu se začal ošívat.

''Co se děje?'' podívala jsem se na něj.

''Nic Jen. Kde jsme to přestali? Jo. Emm. Zkusíme to nějak znovu. Třeba prostě jako přátelé. Pokud to jinak nejde'' díval se na mě Harry lísteček položil na stůl. Nepodívala jsem se na něj, protože jsem nechtěla být zvědavá. I když by mě asi skutečně zajímalo, co tam je napsaného.

Ozvalo se zacinkání příboru, jak dopadl na zem. Všichni se podívali na chudáka čišníka, kterému právě ten příbor vyklouzl. Já jsem radši rychle pohledem uhnula, abych ho nerozhodila. I když to nemělo moc cenu, protože zbytek restaurace na něj stejně zíral.

Moje oči ale sklouzly na lísteček. I když byl vzhůru nohama, tak jsem mohla přečíst, co na něj stojí.

Děkuji za krásný večer. Však víš. Měli bychom si to zopakovat. -K

Kousla jsem se do rtu a rychle jsem se napila vody. Takže si přeci jen užíval, když se mnou nebyl. On je snad notorickým lhářem nebo co.

''Myslím, že bych už měla jít'' položila jsem ubrousek ze svého klína zpět na stůl.

''Už. Myslel jsem, že si dáme ještě dezert. A nebo, že. Nevím. Chci ještě víc času Sarah. Chci s tebou strávit víc, než jen tohle'' díval se na mě. Mezitím jsem se ale stihla postavit.

''Myslím si, že slečna K tě zabaví lépe než já'' usmála jsem se.

''Ou. Necháš si to vysvětlit?'' postavil se i Harry, aby mě zastavil.

''Potřebuješ k tomu půl hodiny?'' podívala jsem se na hodinky na své ruce.

''Asi jo'' díval se na mě Harry.

''Tak to je špatný. Protože já mám už jen dvě minuty'' mlaskla jsem.

135. Tak kde začneme?

17. května 2017 v 21:32 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Poníženě jsem odcházela z restaurace. Chtěla jsem se vyhnout té namyšlené dívce, protože vím, že její pohled by byl příšerný.

Sklopila jsem hlavu a snažila jsem se nezakopnout.

''To je mi naprosto jedno. Prostě mi řekni jaký je to zkurvený stůl'' uslyšela jsem chraplák. Zastavila jsem se a koukala jsem se na Harryho. Prostě jenom stojí a zírám. Jsem asi zaskočená jeho oblečením. Smokingem. Je velice eligentně oblečený. Sluší mu to.

Ale ještě víc se mi ulevilo, když jsem ho viděla. Přeci jenom přišel. Akorát se bude muset hodně snažit, aby mi to vysvětlil.

Nehodlala jsem ho oslovit nebo na sebe jakkoliv upozornit. Prostě jsem jen čekala až si mě sám všimne, což netrvalo příliš dlouho. Holka, která tady dělala recepční nebo co to je se na mě totiž podívala a věnovala mi asi minutový namyšlený výraz. Díky tomu se na mě Harry otočil. A teď mě napadlo, že bych prostě odešla.

''Sarah'' okamžitě přešel ke mě.

''Přemýšlím, jestli bych ti měla dát šanci a vrátit se k tomu zasranýmu stolu, kde jsem seděla půl hodiny a čekala jsem, než sem přivezeš tu svojí prdel'' dívala jsem se na něj se vztek. Ani netuší, jak blbě se cítím.

''Promiň, uvízl jsem v zácpě a pak jsem nemohl zaparkovat. A ještě ona dělá problémy'' snažil se mi to nějak vysvětlit.

''Bejvalka?'' podívala jsem se na recepční, která z nás nespouštěla pohled.

''Možná. Nechodil jsem s ní'' pokrčil rameny. Tohle zrovna poslouchat nepotřebuji.

''No stačí. Tak ahoj'' pousmála jsem se na něj a byla jsem připravena vykročit ven z restaurace.

''Počkej ne. Já myslel, že to tady probereme'' chystl mě Harry za loket, aby mě zastavil.

''To jsme mohli probírat tu půlhodinu, co jsi tady nebyl'' usmála jsem se, jakoby mě to vůbec neštvalo.

''Sarah. Mohl bych tě poprosit, abys ještě zůstala. Začneme znovu. Úplně. Zapomene na tenhle den a začneme znovu'' navrhl Harry. Vážně by nejradši zapomněl jenom dnešní půl hodinu? Já bych nejradši zapomněla na všechno. Ale teď vydím šanci, jak mu tohle všechno říct.

''Dobře. Ale tohle je naposledy, co ti s něčím vyhovuji'' pokývala jsem hlavou a Harry ke mě najednou natáhl svou pravou ruku. Chvilku jsem na něj zírala a nechápala jsem, co se děje. Rozpačitě jsem k němu také natáhla svou pravo ruku a on ji okamžitě uchopil.

''Těší mě. Jsem Harry'' políbil mě jemně na klouby a já na něj nejspíše zírala s otevřenou pusou. Co to tady zase blbne?

''Já. Já. Já jsem Sarah'' zakoktala jsem a on se mírně usmál.

''Můžeme ke stolu?'' zeptal se mě Harry a nabídl mi rámě. Chytla jsem se ho tedy s dost přiblblým obličejem a společně jsme vyrazili k tomu stolu, od kterého jsem dost potupně odcházela asi před pěti minutami.

''Prosím'' odsunul mi Harry židli a já jsem se posadila. Trochu je mi tohle jeho chování nepříjemné.

''Dneska ti to ohromně sluší. Myslím, takhle bys měla chodit častěji, protože je to naprosto úžasný'' začal Harry jakmile se posadil.

''Děkuji, ale nemohl by jsi se začít chovat normálně. Trochu mi to vadí. Jsem radši, když se chováš normálně'' mumlala jsem a během toho jsem se na něj snažila koukat.

''Jo dobře. Tak co si dáš?'' usmíval se nadále.

''Já nevím. V tomhle se moc nevyznám. Nevybral bys mi prosím něco?'' zavřela jsem jídelní lístek, protože už jsem na to neměla nervy. Nevyznám se ani v jednom jídle, co je tady napsané. Proč to prostě nenapíšou normálně? Většina názvů je francouzsky a nebo italsky. Myslím, že kdybych zalistovala nakonec jídelního lístku, tak tam najdu i jídlo, co je napsané azbukou.

''Divil jsem se, že si začala pracovat'' začal Harry dost neobvykle. Myslela jsem, že bude probírat spolu. A ne nás až po nás. Tedy jakože po rozchodu.

''Jo. Chtěla jsem začít něco dělat, protože jinak bych byla jen zavřená doma a to nebylo nic pro mě. Už mi z toho hrabalo. A teď moc mluvím, takže ježiš. Promiň'' já jsem takový idiot.

''To je v pohodě'' zasmál se Harry.

''Takže nakonec si mou nabídku s bytem přijala'' našpulil pusu Harry. Prosím Harry, řekni ještě něco, počem se budu cítit ještě víc blbě.

''Nechtěla jsem to přijmout. Ale Louis mě donutil. A taky už jsem nechtěla Louise nadále otravovat'' vysvětlila jsem mu to. Kéž bych se do toho bytu nenastěhovala, necítila bych se teď jako ta největší zlatokopka.

''Jsem rád, že jsi se tam ale vrátila. Je to moc dobře. Tedy. Chtěl jsem, abys tam bydlela. Přeci jen to byl původně tvůj byt. A taky jsem nevěděl, kde zrovna bydlíš a nechtěl jsem, abys byla nějak omezovaná. Takže jsem se rozhodl ten byt trochu upravit a modlila jsem se, aby jsi se tam nastěhovala. Moc ti za to děkuji'' mluvil Harry naprosto v klidu, ale poznala jsem, že je nervózní. Těkal očima po restauraci a to ho prozradilo. Je dobře, že nejsem nervózní jenom já, ale i on. I když na něm by to snad nikdo nepoznal. Zatímco já jsem spocená a moje srdce se rozhodlo chytit tempo metalu.

''Neděkuj ty mě. To já bych měla děkovat tobě. Ale až budu mít dostatek peněz, tak si najdu svůj byt. Přeci jen je to trochu nepříjemné, když jsem po rozchodu od tebe vzala byt. A ani tam nic neplatím'' zamračila jsem se a sklopila jsem pohled na svoje ruce v klíně.

''Uděláme tedy kompromis'' napřímil se Harry. Jo, mafián se pozná. Obchodník, ale s vážnějším obličejem. Jako kdyby mi právě chtěl oznámit, že mě zastřelí. Ale nebránila bych mu. Ještě bych ho poprosila, aby to udělal, protože to chci mít už za sebou.

''Ty v tom bytě jednoduše zůstaneš bydlet a nebudeš si hledat nový byt. A aby jsi se necítila blbě, tak si budeš platit vodu, elektriku a tak dále. Bude to fér ne?'' usmál se najednou Harry jako to největší neviňátko.

''Jo. To by myslím šlo'' pokývala jsem hlavou.

''Ty si ale stále chceš pořídit svůj vlastní nový byt co?'' zadíval se mi Harry od očí. On už mi snad zase vidí až do hlavy.

''Jo'' uhnula jsme pohledem.

''Sarah'' nadechl se. Ne, hlavně mě zase nepřemlouvej.

''Jo, dobře. Zatím to necháme takhle jo? Pokud mi to bude vyhovovat, tak tam zůstanu'' udělala jsem najednou úhybný manévr, aby to Harry prostě nijak nevytahoval. A zabralo to. Mlčel. A mě se chce hrozně na záchod. Ale šíleně.

''Omluv mě, musím si odskočit'' to pití, které jsem tady vypila si žádá povolení k odletu. A jelikož mi v tom Drobek moc nepomáhá, tak si myslím, že se asi za pět sekund počůrám.

''Jasně. Zatím objednám'' pokýval hlavou a já jsem vstala od stolu. Trochu jsem zabloudila, když jsem chtěla toalety najít a už jsem si myslela, že se vážně pomočím.

''Mohu vám nějak pomoci, slečno?'' usmál se na mě čišník.

''Nevím, kde jsou toalety'' kousla jsem se do rtu. Fajn. Další ztrapnění.

''Pojďte za mnou'' kývl na mě hlavou a já ho následovala.

''Moc děkuji'' poděkovala jsem mu, když mě dovedl k záchodům a já si konečně mohla dojít na záchod.

Než jsem ale ještě toaletu opustila, tak jsem se několikrát zkontrolovala v zrcadle. Účes byl stále dokonalý. Make-up byl prostě od profesionála. Šaty všem ukazovali, že jsem těhotná. Fajn. Tohle bude v pohodě. Bude. Stačí se jen nadechnout a vydechnout.

Proč jsem zrovna teď tak moc nervózní? Jakože byla jsem i předtím, ale asi budu zvracet.

Konečně jsem opustila toalety a vrátila jsem ke stolu k Harrymu. Fajn, takže tohle sen nebyl a on skutečně nakonec přišel. Měla jsem před sebou vodu, kterou jsem hned začala upíjet. Mám až moc velké sucho v krku.

''Takže, kdo začne?'' spustil Harry. Ten to chceš vážně mít už za sebou. Neříkám, že já ne, ale rozhodně se téhle konverzace bojím. A když říkám, že se bojím, tak se mi chce křičet a utéct.

''A odkud přesně?'' podívala jsem se na něj. Nevím, co konkrétně chce prostě probírat. Jestli náš rozchod. Nebo proč mi lhal. Prostě to nevím a mám strach, že začně tou nejnepříjemnější částí. Mým posledním odchodem.

''Úplně od prvního dne'' propaloval mě Harry očima a já se potřebovala znovu napít, abych neomdlela.

134. Nepřišel...

14. května 2017 v 17:00 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Už nerozeznám ani rozdíl mezi barvou červenou a růžovou'' vydechla jsem. Jsem z toho už unavená. Počet vyzkoušených šatů jsem přestala počítat u dvaceti a to jsem snad nebyla ani v půlce. Potom už mi Lucy s Jessicou museli do šatů pomáhat. Vždycky jsem se jim v nich potom ukázala a oni s prapodivnými obličeji hodnotili, jak v nich vypadám. Proč i tohle nemůže být jako ve filmu? Kdy se holka do šatů obléká ráda a vždycky, když vyjde tak udělá něco vtipného? A ještě je to doplňěno o hezkou hudbu. A ne jako tady. O operu? Nebo co to je? Vážná hudba? Prostě takový ten druh hudby, co vás přímo nudí ke smrti.

''Jak tohle můžeš říct? Copak nerozešnáš zářivě červenou od jahodové červené? Nazvala jsi to vážně růžovou barvou? Ale drahoušku. Jako správná žena bys měla rozeznat všechny barvy od béžově-zelené až po dehtově černou'' mluvil ke mě Cameron a během toho mi ty barvy ukazoval na kusech látky.

''Abych pravdu řekla, tak běžově-zelená mi přijde jako spíše jako nechutně vyblitá barva a dehtově černá je prostě černá. Proč bych měla vědět, že černá má ještě další deset odstínů, když stejně všichn víme, že je to černá?'' řekla bych, že začínám být trochu protivná.

''Tohle není dobré. Myslím si, že byste neměli rozebírat barvy a jejich odstíny. Ale měli bychom obléknout Sarah, protože asi tak za tři hodiny má jít na večeři a mi ještě musíme stihnou Jacka, takže kdybyste tuhle nezáživnou konverzaci o ničem radši věnovali šatům, byli bychom všichni spokojeni. Děkuju'' vkročila mezi mě a Camerona Jessica. Podle mě už ji přešla také jakákoliv chuť tady ztrávit ještě několik hodin času jen s tím, že si zkouším další sto šatů.

''Dobře. Protože letos je v módě těhotenství, tak tady máme jednu zbrusu novou a velice modní kolekci. Minulý týden byla přehlídka a musím říct, že to bylo famózní. Ty těhotné modelky, jak si to ladně a s elegancí kráčeli po tom módním mole, no já jsem myslel, že se tam rozplynu. A taky..'' začal Cameron.

''Hej. Soustřeď se!'' zatřásla s ním Jessica. Cameron se okamžitě vrátil do přítomnosti a po pár rychlých zamrkáních dokonce začal zase dělat svou práci.

Slyšela jsem, jak mi zvoní telefon a tak jsem se vydala ke své kabelce. Hovor jsem ale nestihla. Ale hned na to mi přišla zpráva. Od Louise. Co asi je tak důležitého?

Louis: Mám ti vzkázat, že se máš obléknout trochu. Jak bych to řekl. Jdete do takové té důležitější společnosti. Chápeš ne? Ženský jsou tam oblečené v nechutně předražených hadrech. Já jen, že ti tohle Harry zapomněl říct. Plus, že tě nevyzvedne, protože už tak chce na tebe čekat nebo co. Nepochopil jsem to. Za chvilku ti pošlu adresu. Až vejdeš dovnitř, tak řekni, že máš stůl rezerovananý na jméno Styles. To je asi všechno. Zvládneš to. A já jsem ti chtěl říct, že kdyby cokoliv, tak pro tebe dojedu, jasné? Jsem moc rád, že s ním ale na tu večeři jdeš. :)

''Sakra'' ujelo mi.

''Co?'' všichni se na mě najednou dívali.

''Jdeme prý do nějaké nóbl restaure jestli to dobře chápu'' vydechla jsem a cítila jsem, jak se mi svýrá žaludek.

''Fajn. Alespoň už vím na co přesně se soustředit'' kývl hlavou Cameron a zase odběhl.

Tentokrát mi přinesl dvoje šaty. Červené a bílé. Pokud se tedy zase nepletu.

''Takže Sarah. Tohle je barva ohnivě červená, hodí se spíše na ukázání tvé vášně a také toho, že dneska večer si chce užít. Jestli víš jak to myslím'' drcnul do mě Cameron loktem a ve vzduchu držel prostě a jednoduše červené šaty.

''Nechci mu naznačovat, že s ním chci spát'' protočila jsem očima.

''Tak fajn. Potom tu mám tyhle. Čistě bílá barva. Nevinnost, skromnost a elegance. Je spíše pro poklidný večer, ale rozhodni si musíš dát bílé víno, protože tohle je má drahá látka. Jistě jsi už slyšela o hevábí. A ty si ho dnes večer můžeš obléci. Podle mě by ti více vyhovovala bílá barva. A přiznejme si to. Jsou i jednoduší a působí tak více půvabněji'' dal Cameron ty bílé šaty blíže ke mě a prohlížel si mě.

''Fajn. Vyzkouším si je'' vytrhla jsem mu ty šaty z ruky. Už mě to vážně nebaví se neustále soukat do šatů. Už je toho na mě moc. A jestli si budu muset zkoušet ještě nějaké šaty, tak uteču s křikem pryč.

''Tak co Sarah?'' pokřikovala na mě neustále Lucy. Vždyť jsem si je ještě ani neoblékla.

''Čekej'' zakřičela jsem nazpět. Nasoukala jsem se do těch šatů a díky bohu, že už to nejsou šaty XXL, ale šaty pro těhotné. Ano, i do šatů velikosti XXL se mě pokoušeli narvat. I když mi krásně seděli přes bříško, tak jsem v tom stejně vypadala, jak trpaslík ve zlobří košili.

''Sakra'' zírala na mě Lucy s otevřenou pusou, když jsem vyšla z převlékárny.

''Co?'' povytáhla jsem obočí. Tou největší nevýhodou je asi to, že v převlékárně nemají zrdcadlo. Možná proto, že tohle asi nemá ani sloužit jako převlékárna.

''Tak já bych řekla, že máme vitěze'' kývala Jessica hlavou. A jediný Cameron na mě koukal bez jakékoliv emoce.

''A ty máš na to jaký názor?'' podívala jsem se na Camerona.

''Chce to ještě něco'' přejížděl si prstem po bradě a neustále si mě prohlížel. Jestli vymyslí další kravinu, tak jdu dneska v džínách a volném svetru.

''Počkejte chvilku'' zvedl prst a rychle někam odběhl.

''Pojď se na sebe podívat'' mávala na mě Lucy. Za rohem je totíž zrcadlo. Které by mimochodem někdo mohl přesounout sem. Ale to už asi nemá cenu říkat.

Došla jsem k zrcadlu a dívala jsem se na neznámou dívku. Až na pobledlý obličej bez jakékoliv známky nadšení, to byla dobře oblečená žena. Nakonec se konečně Cameron trefil i do mého vkusu. Ty šaty nejsou nijak příliš vyzívavá, až na trochu více odhalený dekolt, ale jinak jsou božské. Cítím se v nich dokonce i pohodlně.

''Co na to říkáš?'' dívala se na mě Jessica.

''Jsou hezké. Asi půjdu v těchto'' pohladila jsem po bokách, abych látku ještě více upravila. Je to tak hebké a příjemné na dotek. Dokázala bych si s touhle látkou mazlit hodiny.

''Přesto to chce něco výraznějšího'' stál za mnou najednou Cameron a dával mi okolo krku diamantový náhrdelník.

''Ten je nádherný'' okamžitě jsem si na něj musela sáhnout.

''Taky aby nebyl nádherný za třicet tisíc liber'' usmál se na mě Cameron. Asi jsem přestala dýchat. Kolik že ten náhrdelník stojí?

''Tak to mi ho z toho krku tedy hodně rychle sundej'' vykulila jsem oči a otočila jsem se na Camerona.

''Ne. Dnešní večer si můžeš dovolit trochu víc'' mrkl na mě a já vydechla překvapení. Mám na sobě v přepočtu asi tak třicet mých výplat. Poked se tomu náhrdelníku cokoliv stane, rozhodně ho budu splácet do smrti.

''Ještě tohle, protože venku v noci chladno'' podal mi lehkých bílý šál.

''Nevím, jak se tohle přesně nosí'' zkřivila jsem obličej.

''Ježiš. Zkryješ si tím ramena, ruce, záda a dekolt má drahá'' upravil Cameron šál a já se cítila jako princezna.

''Samozřejmě nemůžeš jít bez naušnic'' podal mi ještě Cameron krabičku. Samozřejmě se v ní nacházeli diamantové naušnice.

''Nemůže jít bosa'' upozornila Camerona Lucy.

''Hlavně žádné podpatky'' upozornila jsem hned Camerona.

''Žena má podpatky nosy i když jde po pláži nebo trávníku'' zamračil se na mě Cameron. Ať mi ukáže jedinou ženskou, co chodi v písku na pláži na nějakých jehlách.

''Moje nejoblíbenější. A myslím, že se ti budou taky líbit'' ukázal mi Cameron boty na nižším podpatky. Jsou bílé a jednoduché s páskem okolo kotníku.

''Taky tyhle beru'' kývla jsem souhlasně a nechala jsem si ty boty nasadit.

''Ahoj'' ozval se za mnou cizí hlas. Otočila jsem se a viděla jsem naprosto neznámého nagelovaného kluka.

''Jsem Jack'' začal zase ten kluk, když jsem já stále mlčela.

''Ty mi máš udělat ty vlasy, že jo?'' usmála jsem se na něj. Myslela jsem, že mi půjdeme někam za ním a ne že on přijde sem. Ale alespoň teď mám o něco více času.

''Tak, že se má drahá pojď posadit, pokud už to tady tedy máte hotové'' díval se na mě Jack.

''Jo máme'' kývl Cameron.

''Mimochodem, já jsem Sarah'' vzpomněla jsem si, že jsem se ani nepředstavila.

''Já vím'' usmál se na mě Jack a ukázal mi, abych si sedla do křesla.

''Takže tě prý budu muset i namalovat'' usmíval se na mě Jack a prohlížel si můj obličej.

''Nechtěl by jsi se pustit do práce. Tohle zírání je mi trochu nepříjemné'' začínám být teď nějak moc upřímná.

Jack se tedy pustil do mých vlasů a vytvořil mi z nich drdol. Elegentní a dokonalý.

Hned na to se pustil do make-upu. Upozornila jsem ho ale, že rozhodně nic výrazného a on mě díky bohu poslechl.

Zbývá mi už jen hodiny a půl a já mám pocit, že asi budu zvracet. Jack ještě doupravoval svoje dílo a asi po deseti minutách dalšího zírání uznal, že je dílo hotovo. Líbí se mi, jak vypadám. I když v tom moc sebe nevidím. A to také proto, že se až takhle o sebe nestarám. Nemám peníze na diamantové náhrdelíky a další blbiny.

''Tak co?'' otočila jsem se dokolečka předevšemi a pak jsem pozorovala jejich výrazy. Vypadá to, že jsou všichni spokojení. I já jsem spokojená. Ale ještě víc jsem nervózní.

''Tak a v kolik tě vyzvedne?'' zeptala se mě Jessica. To je asi ten největší problém.

''Nevyzvedne. Máme sraz tam'' tedy pokud jsem to dobře pochopila.

''Odvezeme tě'' usmála se na mě Lucy.

''To je dobrý. Pojedu taxíkem'' mávla jsem rukou.

''V těchle věcech chceš jet taxíkem? Vážně?'' naštval se najednou Cameron.

''Ještě bych se chtěla stavit doma'' otočila jsem se hned na holky. Nechci Camerona nějak více naštvat.

Lucy s Jessicou mě poslechli a dovezli mě ještě domů. Ani nevím, proč jsem chtěla domů. Prostě jsem se chtěla tady uklidnit. Zkontrolovat se v zrcadle a už mohu vyrazit.

''Páni'' ozvalo se, když se otevřel výtah. Podívala jsem se před sebe a uviděla jsem Dylana.

''Ahoj'' usmála jsem se něj trochu rozpačitě.

''Kam jdeš?'' divil se. Asi mu přijde divné, že jsem takhle oblečená. Zrovná já.

''Na večeři'' stále jsem si držela rozpačitý úsměv na tváři.

''Sluší ti to'' složil mi menší kompliment Dylan. Poděkovala jsem mu a byla jsem docela ráda, že výtah konečně zastavil v přízemí. Dylan mi popřál hezký večer a stejně tak i já jemu.

Tohle setkání pro mě bylo trochu trapné. Nevím proč. Ale prostě jsem se tak v tom výtahu cítila. Jako kdybych mu prostě lhala. Nevím.

Nasedla jsem zase k holkám do auta a nadiktovala jsem jim přesnou adresu restaurace. Prý se skutečně jedná o veliký luxus. Což mi tedy způsobilo menší závrať. Pomalu bych řekla, že se mi začínájí třást i ruce.

''Jsme tady'' vylekala mě najednou Jessica. Skutečně už jsme na místě.

''Držete mi palce'' usmála jsem se na ně a vystoupila jsem z auta. Vypadám sice sebevědomě, ale rozhodně tomu tak není.

''Dobrý den. Měl by tady být rezervovaný stůl na pana Stylese'' přistoupila jsem k mladé recepční, která mě hned projela pohledem. Bože, po tomhle jsem vážně toužila. Ale díky bohu, nakonec mě ke stolu dovedl její kolega.

K prázdnému stolu. Je něco málo po šesté hodině. Myslela jsem, že když přijdu trochu později, tak už tady bude. Vlastně jsem doufala, že tady nebudu první z jediného důvodu. A to z toho, že nechci vypadat jako jeho pes, který čeká jen a jen na jeho přítomnost.

Objednala jsem si vodu a dál jsem čekala. Pět minut. To se dá ještě pochopit. Deset minut můžeme svádět na zácpu. Patnáct minut na pozdní výjezd z domu a zácpu. Ale pokud se jedná o půl hodiny, tak se skutečně už cítím jako idiot. Zraněná a ponížená. Myslela jsem si, že to se mnou Harry snad myslí vážně. A ono se ukáže, že si ze mě dělá dobrý den. Ještě, že jsem si vzala peněžěnku, jinak bych nemohla zaplatit ani za tu pitomou vodu.

Dávám Harrymu ještě pět minut a pak odcházím. Minuta. Dvě. Tři. A najednou je to pět minut a já se skutečně zvedám a odcházím, protože už tohle ponížení nechci dál snášet. Jsem husa. A Harry? Nenávidím ho jak nejvíce to jde. Tohle jsem si od něj skutečně nezasloužila.

133. Odporný sen

10. května 2017 v 22:32 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Papíry? Hotovo. Sál? Uklizený. Cesta domů? Pěšky. Postel? Měkká, teploučká a nejvíc na světě příjemná. Další má aktivita? Spánek.

Stojím u baru v Blue rose a přijdu si neviditelnou. Jako kdybych neexistovala. A najednou všechna hudba utichla. Všechny hlasy také. A já se zaměřuji na Harryho.

''Vidíš jí?'' hodí nenápadně směrem ke mě hlavou a dívka vedle něj se na mě podívá. Je jí jedno, že na ní také koukám. Dál si mě s odporem prohlíží. Co je to zase za holku, se kterou teď Harry mluví?

''Dáš mi, když ti do dvou týdnů ukážu, že tuhle holku dokážu přivést na dno'' pokračoval Harry, když si mě konečně ta holka doprohlédla.

''A jak to chceš jako dokázat?'' zasmála se holka.

''Miluje mě, takže to nebude až tak těžké'' zasmál se Harry. Najednou ke mě začalo doléhat zvláštní bušení, jako kdyby někdo tloukl na dveře. Dveře od Blue rose se rozrazili a já viděla sebe, jak jsem vběhla dovnitř. Nikdo se na mě nepodíval. Zatímco já bloudila od stolu ke stolu s miminem v náručím. Nepoznávám se. Vypadám jako kdybych to už ani nebyla já. Třeba je to jen dívka, která mi mě jenom připomíná.

Ta holka se připotácela k Harrymu a chvilku se na něj dívala. On ji však pozoroval s obrovským nezájmem.

''Podívej se'' ukázala mu nejpíše to dítě.

''Je mrtvé'' vykřikla najednou a já se zděsila.

''A co?'' pokrčil Harry rameny.

''Zabil si ho'' vykřila znovu.

''To ty jsi ho zabila. Protože nedokážeš unést to, že tě nemiluji'' napil se Harry drinku a rozhodl se já nevěnovat pozornost.

''Jak si mi to mohl Harry udělat?'' plakala.

''Normálně. Nejsi nic víc, než obyčejná troska. Kdo by někoho jako ty mohl milovat?'' vychrstl ji drink do obličeje a ona se najednou na mě otočila. Dívala jsem se na ní a docházelo mi, že jsem to skutečně já. Jen jsem jiná. Zranitelnější. A především na dně. Díky Harrymu.

Vyletěla jsem do sedu, protože ten sen byl odporný. Dýchala jsem nahlas a snažila jsem se uklidnit třesoucí se ruce. Sáhla jsem si na břicho a doufala jsem, že i Drobek se uklidňuje. Myslím si, že mu dávám docela zabrat. Ale je to silák a všechno vydrží. Se mnou. I kdybych ho měla vychovávat jen já, tak je to jedno. Navždycky budu jen já a moje dítě.

Vstala jsem z postele a došla jsem si pro vodu. Vypila jsem celou sklenici a hned na to jsem musela jít na záchod. Můj močák se zdá být poněkud malinkým.

Dívala jsem se na telefon a zjistila jsem, že mám pár zameškaných hovorů od Lucy a Jessicy. A taky dvě zprávy. Také od Lucy a Jessicy.

Lucy:budeš vzhůru, zavolej.

Jessica:HEJ TY ŠÍPKOVÝ ŘŮŽENKO. NÁKUPY!!!

Přečetla jsem si obě zprávy a okamžitě jsem vytočila Jessicy číslo.

''No to je dost. Vždyť je skoro dvanáct hodin'' spustila hned Jessica.

''Ale šla jsem spát pozdě'' zachraptěla jsem. Ještě pořád mám ten podivný hlas, který mám vždy po probuzení.

''Já taky a už jsem dávno vzhůru. Ranní ptáče dál doskáče'' mluvila Jessica docela rychle. Nebo alespoň mozek si to myslí.

''Už jsem vzhůru'' oznámila jsem jí věc, co už jí je asi nejspíše určitě jasná.

''Tak se převlékni a za půl hodiny jsme u tebe. Nemaluj se. To udělám potom já. A vlasy můj kamarád Jack. Je to kadeřník. Ale to vyřešíme potom. Teď se laskavě nachystej. Už jsme tvým vyspáváním ztratili dost času'' mluvila Jessica zase hrozně rychle. A ani nečekala na nějakou moji odezvu a telefon hned položila.

Poslušně jsem se šla převléknout do volných věcí. Nechápu, co mi chtějí obléknout, když moje břicho vypadá jako nafouknutý balón.

Rychle jsem se najedla, abych v sobě měla alespoň nějaké jídlo a netrpěla jsem pak hlady. I když říkali, že si sebou nemám brát peněženku, stejně si ji vezmu. Mám v ní teď svou výplatu, tak doufám, že mi to bude stačit.

Podívala jsem se na telefon kolik je a ve stejnou chvíli začal někdo klepat na dveře. Došla jsem hned otevřít. Za dveřmi stála Lucy s Jessicou. Obě hezky namalované, učesané, oblečené. No prostě celkové moc hezky upravené. Zatímco já vypadám, jako když jsem vstala z mrtvých.

''Tak šup, jdeme. Cameron už na nás čeká'' chytla mě za ruku Jessica a Lucy zavřela dveře. Ještě, že jsem si vzala klíče, protože teď by mi je Lucy zabouchla, kdybych je zapomněla. Jsou teď najednou nějaké moc zbrklé.

Než jsem se vzpamatovala, už mě Jessica tlačila do auta. Sedla jsem si tedy na spolujezdcovu sedačku a uvolnila jsme se.

''Řeknete mi alespoň kam jedeme?' podívala jsem se na Lucy, který už seděla vzadu.

''To je tajné. Ale jedno ti prozradit mohu. Jedeme ti pro nějaké oblečení na tu dnešní večeři'' zazubila se na mě Lucy. Při vzpomínce na dnešek a můj sen, se mi dost sevřelo hrdlo. Asi bych to měl odvolat. Nebo tam prostě a jednoduše nepřijdu. Jo. Nepůjdu tam. Nemohu tam přeci jít. Co bych si s ním jako měla říkat? To nepůjde.

''Já tam asi večer nepůjdu'' řekla jsem najednou nahlas, aniž bych chtěla.

''Tak na tohle zapomeň. My ti tady pomáháme a ty bys tam nakonec ani nešla. Hezky tam večer nakráčíš, ať je to kamkoliv a pořádně mu ukážeš, že jsi pěkná a silná holka'' věnovala se teď Jessica mě, místo řízení.

''Pokud vůbec někam dojedeme zdraví. Koukej radši na silnici'' otočila jsem jí hned hlavu.

''Ty jsi posránek. Já to mám v malíku. Se mnou jsi v bezpečí, i kdybych se celou cestu nedívala na silnici'' usmála se na mě Jessica, ale já se díky tomu stejně neuvolnila.

Dojeli jsme před nějakou halu.

''Že vy mě chce zabít?'' dívala jsem se okolo sebe.

''No jasně. Jen po tom toužíme'' protočila Jessica očima.

''Tak pojď. Jdeme tě obléknout'' zapištěla Lucy a rychle vylezla z auta. Já jsem je obě následoval dovnitř budovy. Přede mnou se najednou objevilo tolik věcí, které jsem nikdy v životě neviděla. Vypadá to tady, jako kdyby tady pracovalo spousty módních návrhářu. Tolik druhů oblečení, barev, stylů.

''Ahoj Camerone'' roztáhla Jessica ruce a objala vysokého blonďatého kluka.

''Tak která z vás je ta dnešní kráska na večer?'' koukl Cameron nejdříve na Lucy a pak až na mě.

''Já'' zvedla jsem prst, jako kdybych byle ve škole.

''Tak jo. Těhulky milluji. Ne, že by to byla moje úchylka. Ale miluji je oblékat. Na tobě se dneska určitě vyřádím'' dal mi Cameron ruku okolo ramen a táhl mě někam do neznáma. To neznámo znamenalo asi sto kusů oblečení. Ale jen jedné barvy. Celá tahle místnost je přeplněna věcmi.

''Sedni si a já hned přinesu něco co by se na tu tvou večeři mohlo hodit'' mrkl na mě Cameron. Podle mě je teplý, ale to mi nijak nevadí. Ale více by mě zajímalo jak ví o té večeři.

Než jsem se nadála, vedle mě bylo několik kusů oblečení. Fajn. Nepřehání to?

''A teď si to všechno vyzkoušíš'' oznámil mi Cameron s kamennou tváří.

''Všechno?'' vykulila jsem oči.

''Všechno'' kývl hlavou Cameron. Páni. Tohle mi zabere určitě tak týden.

132. Moje minulost

8. května 2017 v 20:03 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
A už je to tady zase. Znovu sedím schoulená v křesle. Znovu mám v hlavě naprosto prázdno a zírám někam do dálky. Nevnímám televizi, kterou jsem si zapnula. Asi nejspíše jen relaxuji.

Mám docela hlad a proto vstávám a jdu si udělat něco k jídlu. Televize stále hraje, ale já ji mám spíše jako kulisu. Především proto, aby v tomhle bytě nebylo až takové ticho. Udělala jsem si těstoviny s kuřecím masem, špenátem, olivami a sušenými rajčaty. To mám asi v poslední době nejradši. A také je to jednoduché.

Znovu jsem se s talířem jídla vrátila do křesla a jedla jsem. Ani mi nedocházelo jak moc velký hlad mám, dokud jsem si do úst nevložila první sousto. Snědla jsem to asi příliš rychle, protože mému žaludku přišlo, že stále není naplněný. Takže jsem si přidala a snědla tak další talíř.

Další aktivitou, která by mě mohla na chvilku zaměstnat, bylo sprcha. Umyla jsem si i vlasy, takže jsem delší dobu ještě ztrávila u fénování.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a viděla jsem někoho jiného. Jako kdyby můj obličej už neměl žádnou barvu. Takže, abych nevypala až tak hrozně, chytla jsem taštičku s malovátky. Řasenka s bronzrem a rtěnkou mi můj vzhled trochu vylepšily. Konečně už nevypadám jako duch.

Jelikož mi zbývá asi necelá hodina do začátku pracovní doby, tak jsem se šla převléknout. Zvolila jsem džínové lacláče. Hodně těhotných je nosí a mě se to vždycky líbilo. Pod nimi jsem měla bílou mikinu. A k tomu jsem si vzala bílé tenisky. Mám pocit, že tyhle lacláče jsem ve své skříni neviděla. A ani u Harryho. Počkat. To vážně dokoupil ještě další oblečení? Proč si se mnou dává až takovou starost?

Ode dveří se ozval zvonek. Zarazila jsem se a rozhodovala jsem se, jestli mám jít otevřít. Co když je to zase Harry? Chce mi říct, ať na to všechno zapomenu? Že to ráno nemyslel vážně?

Přemýšlím vážně nad kravinami. Ať je za těmi dveřmi kdokoliv, nepůjdu otevřít. Určitě to nebude nic důležitého, jinak by ten někdo zazvonil znovu.

Další zazvnonění. Fajn, tak už to bude asi někdo, kdo se mnou chce mluvit. Proto jsem tedy ke dveřím vyrazila a pomlau jsem je otevřela.

''Už jsem se lekl, že se ti něco stalo'' vyhrkl hned na mě Dylan.

''Převlékala jsem se'' zalhala jsem.

''Je všechno v pořádku?'' prohlédl si mě.

''Proč by nemělo být?'' pozvedla jsem obočí.

''Nevím. Já. No po včerejšku. Víš?'' začal koktat.

''To co bylo, bylo. A hotovo. Nechci to nijak vytahovat. Děkuji za tvou pomoc'' usmála jsem se na něj.

''Není za co. Jen. Teď jsem ti šel navrhnout, že tě hodím do práce. Jedu zase do posilovny'' přehodil si tašku více přes rameno a tím mi i naznačil, že vážně jede.

''Tak jo. Jen si dojdu pro kabelku a můžeme vyrazit'' rychle jsem se otočila a naházela jsem do kabelky potřebné věci.

''Jsi moc hodný'' vyšla jsem z bytu a zamkla jsem za sebou dveře.

''To nestojí ani za řeč. Mám to po cestě, takže je to maličkost'' kýval hlavou a mířil k výtahu.

V autě jsem ho nechala mluvit o tom, jak jeho tréninky probíhají. Ne že by mě to nudilo, ale příliš mě to nezajímalo. Přesto jsem mu dávala najevo, že ho poslouchám.

''Děkuji za odvoz'' usmála jsem se a vystoupila jsem z auta. Rychle jsem mu ještě zamávala, než odjel a vydala jsem do Blue rose.

Všechny jsem pozdravila a rovnou jsem si zalezla do kanceláře. Objevil se u mě Erik s pitím a znovu řekl, že pitný režim je důležitý. Také se mě ptal, jestli mám hlad, ale já řekla, že nemám. Najedla jsem se přeci doma.

I když jsem řekla, že nemám hlad, zachvilku už v kanceláři byli všichni s několika krabicemi pizzy.

Povídali jsme si. O všem. Jessica mluvila převážně o tom, že by chtěla být herečkou a že dneska byla na konkurzu, což mě překvapilo. Neřekla bych do ní, že by chtěla být herečkou. Lucy mluvila o svém novém objevu, kterého potkala asi před dvěma týdny v obchoďáku. Prý spolu byli už i v kině. Dany mluvil o své rodině a o sestře, která je teď v Americe a pracuje v jedné nakladatelské firmě. Je na ní očividně hodně pyšný. Erik celou dobu mlčel a pomalu do sebe házel pizzu. Já jsem je všechny jen poslouchala a bála jsem se okamžiku, kdy přijde řeč na mě. A než jsem se nadála, všichni na mě zírali a očekávali, co ze mě vypadne.

''Můj život neobnáší nic zajímavého'' mávla jsem rukou a rychle jsem si zacpala pusu pizzou.

''Sarah neměla bys nám lhát. Pochybuji, že jsi k tomu dítěti přišla náhodou'' protočila očima Lucy.

''No možná v mém životě byl někdo, kdo byl pro mě takzvaným tím pravým'' zamumlala jsem s plnou pusou.

''Tak nám řekni, jak jste se poznali'' šťouchla do mě Lucy. Je tak zvědavá.

''Nechte jí. Třeba o tom nechce mluvit'' vstoupil do konverzace Erik.

''Hele. Žvýkej dál tu pizzu a nech Sarah mluvit'' otočil se na Erika Dany.

''Tak možná bych vám něco mohla prozradit'' pokrčila jsem rameny. Jsou už skoro jako moje rodina a pokud jim řeknu svou minulost, tak.. Tak co? Budou mě akorát litovat a později se budou snažit, aby mě nezranili.

''I když. Nerada o tom mluvím a je to na delší dobu. A taky nechci, abyste se potom ke mě chovali jinak. Nebo tak něco'' začala jsem si hrát s pramínkem svých vlasů.

''Sarah. Ať je to cokoliv. Nám to říct můžeš. I kdyby to bylo nejhorší na světe, už patříš mezi náš a tvá minulost to nijak nepoškodí'' dívala se na mě Jessica. Poprvé od té doby, co tady pracuji je na mě taková normální. Nevím, jak přesně bych to měla říct, ale je na mě hodná. Líbí se mi, co řekla. Přesto stále mám menší strach z toho, jak budou reagovat.

''Řekni nám všechno. My jsme ti taky všechno řekli'' dělala na me Lucy psí oči.

''Fajn'' svěsila jsem rameny a víc jsem zapadla do židle.

''Když jsem se narodila, tak mě hned moje matka opustila. Měla jsem i dva sourozence, ale ty šli do děckého domova, takže jsem je nikdy nepoznala. Žila jsem tedy jen s otcem. Jenže ten pil a byl závislý na automatech. Proto jsem většinu svého volného času ztrávila na brigádách, abych nás s otcem alespoň trochu uživila. A pak přišel jeden den, kdy se u nás doma ukázal jeden muž. A já musela odejít s ním. Otec mě totiž prohrál v kartách. Ubohé, já vím. Ale já hloupá jsem vážně šla. Jinak by otce zabili. A mě nejspíše taky. A tak jsem se dostala do pohádky. Ten muž. Říkejme mu třeba Harry'' nechtěla jsem, aby věděli, že je to jeho skutečné jméno.

''Mi dal krásný pokoj. Spousty oblečení. Ale jedno tam chybělo. Jeho dobré chování. Jenže já se s ní vyspala. Nejsem šlapka nebo tak něco. Jen. Prostě k tomu došlo. No a postupem času jsem se do něj začala zamilovávat. Jak romantický přiběh by to mohl být. Jenže po pár měsících jsem ho viděla s jinou. Opustila jsem ho. A pak jsem se k němu zase vrátila. A všechno bylo krásné. Byli jsme na dovolené a tam mě požádal o ruku. Přijala jsem to. Věřila jsem, že mě skutečně miluje. Když jsme z dovolené vrátili, měli jsem autonehodu. Harry skončil v umělém spánku a já měla zlomených pár žeber. U mě to nebylo nic vážného. Tedy. Zjistili tam, že jsem těhotná. S klukem, co se nemá probudit. Ale jelikož jsem měla buď štěstí a nebo smůlu, tak se probudil. A já čekala takový ten pohádkový život. Všechno, že bude fajn. Jenže pak se to nějak zvrtlo. Víte. Ode dne kdy si mě odvezl až po náš první rozchod, to na mě jenom hrál. Dělal ze mě idiota v době, kdy už jsem ho já milovala. Ano je to tak. Smůla se mi vrátila. A tak jsem po něm hodila prstýnkem a odešla jsem. No a jedno jsem zapomněla. Moje matka se vrátila do města a otec se začal chovat normálně. Jenže mě už to nějak nebere. Takže teď pracuji tady. Jsem těhotná. S rodiči bych mohla skvěle vycházet, ale po tolika letech ničeho, už se mi nechce nějak začínat znovu. No a ten Harry mi tvrdí, že mě miluje a že chce, abych se vrátila. A jelikož jsem, nebo tedy chci být tvrdohlavá a nechci ani ustoupit ze svého rozhodnutí, tak se k němu nechci vrátit. Především také kvůli tomu, co mi všechno provedl. No ale dneska mě pozval na večeři. Zítra chce abych s ním šla na večeři. Promluvit si. A já se bojím'' konečně jsem domluvila a podívala jsem se po ostatních.

''A vy na mě teď čumíte, jako kdybych snad byla z jiného světa'' okomentovala jsem jejich pohledy.

''Já, tedy. Páni'' vyšlo z Danyho.

''Musím říct, že na to jak si mladá, tak máš docela dlouhý příběh'' pokývala Jessica hlavou.

''Já myslím, že bys s ním měla jít'' znovu do mě šťouchla Lucy.

''Co myslíš ty Eriku?'' otočila se Lucy hned na Erika, který vypadal, že mě snad ani neposlouchal.

''Jestli ten jakoby Harry nebo jak se jmenuje ji opravdu chce zpátky, tak si myslím, že by měla jít'' díval se na mě Erik a ke konci se pousmál.

''Ježiš. Je to zvláštní, ale na jednu stranu si říkám, že jsi mu dala sbohem zbytečně, ale řekla bych, že v tom bude víc věcí, takové ty maličkosti, co tě k tomu dohnali'' dívala se na mě upřímě Jessica.

''Jo a Sarah? Podle mě bys měla zítra vyrazit na nákupy a ukázat tomu klukovi, že jsi vážně kus'' našpulila rty Lucy.

''A já moc dobře vím, s kým bys mohla jít nakupovat'' přihlásila se hned Jessica a po ní Lucy.

''A Sarah. Neber si sebou peněženku'' dala mi malou pusu do vlasů Lucy.

''Proč si nemám brát peněženku?'' zeptala jsem se.

''Protože já vím, jak ti zařídit luxusní hadry i bez peněz zlato'' luskla prstem a slezla ze stolu.

Tím to skončilo. Všichni mě přijali ještě víc do své party, protože jsem se jim otevřela. Znají mě a já znám je. Vím, že teď už zase někam patřím.

131. Jen večeře

3. května 2017 v 19:59 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Harry. Já spím. Tohle je jenom sen. On ted přede mnou rozhodně nestojí.

''Mohl bych dovnitř?'' díval se na mě a já na něj přímo zírala. Stojím nadále mezi dveřmi a jen prostě zírám. Nic víc. Protože jsem tak trochu vykolejená. V jeho očích vidím únavu. Řekla bych, že toho moc nenaspal.

''Myslím, že bychom si spolu měli promluvit'' stále mě pozoroval a já právě měla v hlavě zmatek. Mám ho pozvat dál a nebo mu prásknout dveřmi před nosem? Jsem snad úplný idiot, protože vím, že on ode mě očekává nějakou odpověď, ale já jen koukám a mlčím.

''Já myslím, že'' nadechla jsem se konečně a odvážila jsem se něco říct.

''Hlavně mě neposílej do háje. Jen to ne prosím'' skočil mi najednou do řeči.

''Já'' další pokus Sarah. Tak už sakra něco řekni.

''Myslím, že všechno je mezi námi jasné. Není o čem mluvit'' začala jsem zavírat dveře.

''Sarah sakra'' strčil najednou nohu mezi dveře a tím mi zabránil je zavřít.

''Dej mi alespoň pět minut'' prosil mě.

''Jenom pět minut'' otevřela jsem dveře a čekala jsem, ale teď pro změnu mlčel zase on.

''Už máš jen čtyři minuty'' upozornila jsem ho.

''Mohu jít dovnitř?'' koukal na mě tím jeho štěněcím pohledem. Chvilku jsem nad tím uvažovala, ale nakonec jsem nechala srdce místo mozku a dveře jsem otevřela o něco víc a tím dala Harrymu prostor, aby tedy šel dál.

''Páni. Nečekal jsem, že bys mě pustila dovnitř. Věřila bys tomu, že jsem měl tolik věcí připravených. Tolik jsem ti toho chtěl říct a teď jsem všechno zapomněl?'' zasmál se trochu křečovitě Harry.

''Tři minuty'' bylo jediné, co jsem mu řekla. Těch jeho pět minut beru skutečně vážně.

''Ježiš, můžeš trochu zvolnit?'' protočil očima. Co prosím? Já myslel, že mi přišel něco říct a ne že na mě bude nepříjemný.

''Promiň'' omluvil se hned.

''Drobek už za chvilku bude na světě'' podíval se ven a něco tam pozoroval. Překvapilo mě, že používá také přezdívku Drobek.

''Jo'' pokrčila jsem rameny. Stojím mezi halou a obývákem s kuchyní a neustále vyčkávám na to, co tenhle kluk vlastně ze sebe vyklopí.

''Dobře. K věci. Především se chci omluvit za to, co se dneska stalo'' začal a já mu do toho hned skočila.

''Jen dnes?'' povytáhla jsem obočí a on se na mě najednou podíval. Jako kdyby na to předtím zapomněl a já jsem mu to teď připomněla.

''Myslím si, že mi pět minut stačit nebude'' prohrábl si vlasy.

''Už jen dvě'' znovu jsem mu odečetla jednu minutu.

''Kruci Sarah. Proč nemůžeš připustit, že mě miluješ a že se ti po mě stýská?'' zvýšil trochu hlas.

''Já jsem si toho plně vědoma. Ale musíš brát celou situaci. Miluji tě. To přiznávám. Ale ty všechny věci? To zabolelo Harry'' říkala jsem najednou všechno, co jsem chtěla. Aniž bych se nějak omezovala.

''Vážně mě stále miluješ?'' rozsvítily se mi oči.

''Slyšel jsi všechno, co jsem řekla?'' zírala jsem na něj.

''Pojď to zkusit od znovu'' navrhl mi Harry bez dlouhého přemýšlení. Musím se jít napít. Mám v puse naprosto sucho. Za to moje ruce se mi šíleně potí.

''To ti ta včerejši buchta řekla zbohem? A co Claire? Neporadila ti tohle? Jen bych nerada skončila v tom samém divadle, jako podváděná. Vzpomínáš si? Takhle to předtím probíhalo víš? A já abych řekla pravdu? Asi už se prostě nechci vracet. Jsem ti nesmírně vděčná za všechno, co si pro mě udělal. A především, že si zařídil tenhle byt. Pokud to ale děláš jen kvůli tomu, abych se k tobě vrátila, tak ti musím říct, že to takhle nefunguje. Bojím se vrátit. A asi vážně nechci. Mě to takhle vlastně vyhovuje'' vypadlo ze mě, ale pravdy v tom všem bylo jen trochu.

''Takže ten idiot je tedy tvůj kluk'' zavřel Harry oči.

''I kdyby byl, může ti to být jedno. Ty jsi si už podle mě užil hodně holek. A jedním důkazem je ta včerejší'' založila jsem si ruce na prsou. Harryho pět minut už jistě uběhlo. A takhle koncerzace se začíná tak nějak stáčet špatným směrem.

''Podělal jsem to. Jako předtím, tak i teď. Včera jsem udělal jednu věc od doby, co jsi ode mě odešla. A to tu, že jsem se seznámil s jinou holkou. Která ti ve skutečnosti nesahá ani po kotníky. Řekl ti Erik, že když si odešla, tak jsem odešel i já. Nic jsem s tou holkou neměl. Jen jsme se bavili a'' začal Harry s pohádkou, která mě nezajímá.

''Nech si to. Je mi to jedno. Nemusíš se mi vyzpovídat. I kdybys měl v posteli čtyřec holek, tak už to není má věc. Jsem ráda, že si mě navštívil, ale teď bych byla ráda, kdybys odešel.

''Miluji tě. Kurva miluji. Chci tě zpátky. Ty jsi holka, kterou potřebuji. Sarah! Já jsem si tě chtěl vzít. A stále chci. Chci s tebou přožít život. Copak tomu nerozumíš?'' přistoupil teď Harry ke mě. Byl asi tak metr ode mě.

''Rozumím Harry. Ale. Ale'' začala jsem koktat.

''Ale nejde to'' dostala jsem ze sebe.

''Musí to jít. Ty víš, že to jde. Nebo to se mnou alespoň zkus'' klekl si přede mě najednou na zem a já zůstala stát jako socha. Moje srdce se zastavilo.

''Sarah. Od doby, co jsem bez tebe? Je to pro mě peklo. Jsem sám. Nejsi se mnou. Bojím se samoty. Bojím se být bez tebe. Je mi jedno, že to vyzní tak jak to vyzní. Ale. Já miluji jen tebe. Nedokáži začít nový život, aniž bys v něm byla ty. Odpusť mi to. Jen řekni, že to zkusíme. Znovu. A uvidíš, že to půjde'' začal najednou prosit. Chtěla bych mu skočit okolo krku a říct, že to tedy zkusíme. Ale nemůžu. Nejde to lusknutím prstu. Nebo ano?

''Vstaň. Nech toho Harry. Prosím'' promnula jsem si oči, které mě začaly pálit. Možná kvůli tomu jak jsem se snažila zadržet slzy.

''Ne. Dokud mi neřekneš to, co je správné'' klečel Harry dál přede mnou.

''Viděl si někdy romantický film? Tam to končí happy-endem. Jenže tohle není film. Tohle je realita. A nejde zlomené srdce na několik kusů dát dohromady jen tak'' stekla mi první slza z oka.

''Nedělej to Sarah. Neposílej mě pryč'' viděla jsem, že i Harrymu se najednou začínají plnit oči slzami. Tohle je to nejhorší, co bych mohla vidět. Harryho, jak přede mnou klečí a slzy nakrajíčku. Hrozně moc mě to uvnitř mě bolí.

''Odejdi Harry'' potřebuji, aby odešel.

''Tak druhá varianta'' postavil se a udělal jeden velký krok ke mě. Jeho ruka se ocitla na mé tváři a pomalu se svým obličejem začal přibližovat k mému obličeji.

''Stop'' odstrčila jsem ho, když jsem se včas zpamatovala.

''Nech toho už. Nehraj si se mnou. Já prostě. Sakra Harry. Chci být tak silná. Držet se od tebe dál. Dokázat ti, že nejsem tvoje figurka. A ty se mnou potom chceš manipulovat přes polibky?'' vyjela jsem okamžitě. Chtěla jsem ho políbit, ale stále je tam to podělané ALE. Prostě nemohu. Z jednoho prostého důvodu. Ublížil mi a vedl mě lží po dobu našeho vztahu. Dokud jsem od něj neodešla poprvé. Jenže jsem se k němu zase vrátila. JÁ. Ale teď ne. Prostě je to podruhé a on si myslí, že to bude stejně snadné jako předtím.

''Zkusme to tedy znovu. Pojď se mnou zítra na večeři. Jen prostě na večeři. Jako přátelé. Pokud tě nemohu mít, tak alespoň jako kamarádku. Pokud tedy budeš chtít'' Harryho tvář byla bez jakékoliv emoce.

A můj mozek? Nic. Není. Dal si dovolenou. Je v režimu offline. Rozhodl se emigrovat. Prostě mám v hlavě pusto a prázdno. A já nevím, co bych měla říct. Možná jsem dokonce i oněměla. Je to jako když jsem Harrymu otevřela dveře. Mlčím a rozhodně to asi ani nevypadá na to, že bych něco řekla.

''Prosím'' podíval se Harry na své ruce. Je asi hodně nervózní.

''Když řeknu ano. Slíbíš mi, že se ke mě budeš chovat jako ke kamarádce? Pouze a jen jako ke kamarádce'' ukázala jsem na Harryho prstem a Harry jen přikývl.

''Zítra večer v šest'' usmál se na mě falešně a bez čehokoliv opustil můj byt.

Poprvé v životě se cítím tak nějak silná. Říkám si, že jsem tuhle situaci zvládla skvěle.

Jenže pak si uvědomím, že teď ležím na zemi a brečím, tak už mi to jako zvládnutá situace nepřijde. Spíš jsem zase na dně. Co jsem si myslela, když jsem ho pustila dovnitř. Proč jsem mu neřekla, že ho miluji a odpouštím mu? Proč? Možná proto, že chci být silná. Nechci mu dát najevo, že se mnou jde lehce manipulovat. Už ne. Možná jsem dříve byla ta slepá a naivní. Ale teď ne. Pokud mám v osudu něco, co by se mělo stát. Tak se to prostě stane. To jest všechno.


*Tak jo. Myslím si, že tenhle díl mohl být lepší. Ale tak nějak jsem psala všechno, co se mi promítalo v hlavě. Možná je to zvláštní, ale dříve jsem si říkala. Jo jasně. Stane se tohle a tohle a pak bude všechno v pohodě. Teď si nějak říkám, že by to mohlo být vlastně úplně jinak. No nic. Nebudu prozrazovat, co přesně plánuji. Nechte se překvapit. A ještě jedno. Líbí se vám, jak se to teď vyvíjí?*

130. Chlapi jsou vážně...

1. května 2017 v 21:30 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Pak už tam toho moc nebylo. Akorát volal Thomas, že se na pár dní zdrží, tak poprosil Jessicu, aby dál zůstávala v kanceláři a pomohla s papíry. Ona řekla, že to nakonec děláš ty. Tak Thomas řekl, že tedy máš i dnes večer směnu. Pokud ti to tedy nevadí. A že máš ty papíry dodělat. A až to bude hotové, tak mu máš zavolat'' říkal mi Erik a já u toho akorát snídala.

*Flashback*

''Takže tam prostě jen přišel?'' vyptával se mě Dylan, když už jsme se blížili k domovu. Chvilku mi trvalo než jsem se trochu uklidila, až pak jsem mohla vyrazit.

''Jo. Jen se mnou prostě chtěl mluvit'' pokrčila jsem rameny. Zrovna teď už nemám náladu na to, abych byla nějak sdílná. Nehodlám mu vyprávět to, co se přesně mezi mnou a Harrym stalo. A ani to, že jsem v kanceláři brečela a Harry se tam objevil.

''Děkuji, že jsi tam přišel'' vydechla jsem po delší chvilce ticha. Už jsme akorát zatáčela do podzemních garáží.

''V pohodě. Myslel jsem, že to bude dobrý nápad'' usmál se na mě a já začal parkovat.

Já vlastně ani nevím, jestli jsem chtěla nebo nechtěla s Harrym mluvit. Netuším vůbec nic, protože mám v hlavě prostě prázdno.

''Mám jít s tebou nahoru?'' podíval se na mě Dylan ve výtahu. Rozhodně nechci, aby šel se mnou nahoru. Je opilý a až moc zvědavý.

''To je v pořádku'' kývla jsem hlavou a až teď jsem mu vrátila klíčky. Málem bych si to ani neuvědomila.

''Děkuji, že jsi mě odvezla. A kdyby cokoliv, tak víš v jakém patře mě najdeš'' usmál se o něco víc Dylan a čekal, až se otevřou dveře od výtahu.

''V pohodě. Dobře. Když tak se stavím'' znovu jsem hlavou kývla. Rozloučili jsem se a já se konečně dostala k sobě do bytu. Sedla jsem si v obýváku do křesla, které jsem si ještě otočila směrem k prosklénému velkému oknu a zírala jsem dolů. Prostě jsem jen seděla a koukala jsem. Na nic jsem nemyslela a o ničem jsem nepřemýšlela. Moje tělo bylo jako v režimu letadlo. Všechno funguje, ale rozhodně vám nejde signál.

Nevím, jak dlouho jsem takhle mohla sedět. Někteří by si o mě mohli myslet, že jsem blázen. Ale mě je teď tak nějak všechno jedno. Nezajímá mě okolí a nezajímám ani sama sebe.

Bytem se rozezněl zvonek. Trochu jsem nadskočila, jak jsem se lekla. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo, že vlastně stojí někdo za dveřmi. Vstala jsem tedy a šla jsem otevřit.

''Ahoj. Ještě nespíš?'' usmíval se na mě Erik. Pustila jsem se ho dovnitř a jen jsem na jeho otázku záporně zakývala.

''Měla bys jít spát. Už budou skoro čtyři hodiny ráno. Myslela jsem, že už budeš spát. I jsem se dokonce chystal odejít'' mluvil a nenápadně se po bytě rozhlížel. Určitě by chtěl vědět, jak jsem k tomuhle bytu přišla. A nebo si říká, že jsem zbohatlá kravka, co má tu práci jen pro zábavu. Ale ve skutečnosti jsem vlastně asi zlatokopka, protože tenhle byt je kluka, který mě zbouchnul a nakonec jsem ho opustila. Takhle by to pochopila většina lidí, i když to tak vlastně není.

''Dobře'' kuňkla jsem jen a odšourala jsem se do ložnice. Jsem hodně unavená, ale nějak jsem si to neuvědomovala. Zalehla jsem do postele a hned jsem usnula. I když ne na příliš dlouho. Znovu mě probudil zvonek od dvěří. Jenže jsem tak moc unavená, že se nedokáži zvednout. Třeba je tu ještě Erik a otevře. Chvilku jsem nic neslyšela a tak jsem vstala a rozešla jsem se pokojem ke svým dveřím.

Už jsem je chtěla otevřít, ale akorát jsem slyšela, jak někdo otevřel ty vchodové.

''Je tady Sarah?'' chraplavý hlas. Harry. Počkat? Tohle se mi jenom zdá.

''Spí'' zazněl naštvaný hlas Erika.

''Hele já s ní jenom potřebuji mluvit. Vážně'' snažil se asi Harry přes Erika dostat. Erik určitě nasadil svůj ne příliš milý výraz a nehodlá Harryho pustit. A já s tím asi souhlasím. Jsem unavená.

''Ona spí. A já si myslím, že dneska už jsi se jí ukázal dost Harry'' on zná Harryho jméno? Copak jsem mu ho někdy řekla?

''Eriku nech toho. Nejsi její ochranka. Ta holka.. Chci s ní jenom mluvit. Vysvětlit jí to'' snažil se Harry dál. Takže Harry zná Erika. Fajn. Harry vlastně snad znát i Thomase ne?

''Harry sorry, ale fakt ne. Šla spát ve čtyři. Ta holka potřebuje klid. Potom co si tam předvedl si myslím, že bys měl jít domů a taky se vyspat. Promluvte si jindy. Dnes ne. Nemyslím si, že se na to Sarah cítí'' šeptal Erik a mě se jen otevřela pusa.

''Ten kluk je tam teď s ní co?'' ozval se Harry, ale spíše smutně.

''I kdyby byl, tak tebe už to nemusí zajímat'' utřel ho Harryho Erik.

''A teď už vypadni'' hned na to se dveře zabouchly. Okamžitě jsem skočila zpět do své postele a dělala jsem, že spím. Erik se totiž hned šel ujistit, jestli jsem vzhůru. A jelikož to já nechci nějak rozebírat, tak radši dělám, že spím.

**

''Dobře. Tak já dneska večer zase přijdu'' kývla jsem na Erika. Zajímá mě, jestli z něj vyleze to, co se tady dneska k ránu stalo a nebo o tom bude mlčet. Vyspala jsem se z té divné nálady a jsem už i docela v pohodě.

''Kde si vlastně spal?'' podívala jsem se na Erika.

''Na gauči. Nemáš ho tak nepohodlný jak vypadá'' zasmál se.

''Řekni mi. Dělo se ještě něco včera, když jsem odjela?'' tohle je jediné, co mě spolu s Harryho návštěvou i u mě doma zajímá.

''Nic. Odjela si a všechno se uklidnilo. Jessica se ptala, co se děje, tak jsem řekl, že ti bylo nevolno. Těhotným je přeci občas nevolno ne?'' vytvořil na svém obličeji dosti podivnou grimasu.

''Občas ano'' zakývala jsem. Přijde mi, že tohle není příliš Harryho styl, aby neudělal žádnou scénu. Zeptala bych se ještě, jestli po mě Harry odešel, ale přijde mi to už trochu blbé. Erik by si pak myslel, že se o něj příliš zajímám a nebo že jsem zvědavá a to zrovna moc nechci.

''Co ty a holky?'' zabrousila jsem k jinému tématu.

''V posteli jsou hodně dobrý'' naklonil se ke mě a zašeptal mi do ucha. Vykulila jsem oči a pak jsem se začala mírně smát.

''Takže to mám chápat tak, že během večera udělás pár drinků pro neznámou dívku a tím ji zbalíš?'' zkusila jsem.

''Když pak vidím, že se chytá, tak udělám jeden drink na sebe. Ten drink je o trochu silnější a tím tu dívku dostanu do nálady. Pak už je tam většinou do konce pracovní doby a já si ji potom odvedu k sobě'' zubil se na mě Erik.

''Bože vy chlapi jste hrozné prasata'' vyplázla jsem jazyk, abych ještě víc naznačila své zhnusení.

''Ne. Jsme lovci, samci a také váš druhý protějšek, po kterém toužíte především nadránem. My muži se jen snažíme vám splnit vaše touhy'' snažil se Erik obhájit.

''Jasně. A když se ta buchta ráno probudí, tak potupně odchází domů, protože pochybuji, že bys hned uvažoval nad vztahem s ní'' doplnila jsem další svou verzi příběhu.

''Fajn. Tak tohle už je pravda'' uznal Erik. A já se smála a vrtěla jsem hlavou. Tohle skutečně není normální. Chlapi jsou prostě nechutný živočišný druh, které mu jde jen o ukojení své touhy a potřeby.

''Tak já už půjdu. Musím se ještě zastavit doma'' vzal si Erik svou bundu a vyrazil pryč.

''Eriku?'' zavolala jsem na něj.

''Hmm?'' otočil se na mě hned.

''Za všechno moc děkuji'' vstala jsem od stolu a šla jsem ho hned obejmout. Zmáčkl mě ve svém medvědím objetí a já se na malou sekundu cítila v bezpečí a bez starostí. Jenže každé objetí netrvá bohužel věčně.

''Pro tebe bych udělal všechno. Jsi jediná holka, která mě dokáže rozesmát'' rozcuchal mi vlasy.

''Jaká pocta'' upravila jsem si vlasy a doprovodila jsem Erika ke dveřím, kde jsem se s ním rozloučila a on odešel.

Došla jsem zpět do kuchyně, kde jsem vzala nádobí a odnesla jsem ho do kuchyně. Začala jsem ho mýt a najednou se ozvalo trochu silnější zabušení na dveře, okamžitě jsem přestala nádobí mýt. Erik si tady určitě něco zapoměl.

''Tak co si...'' spustila jsem hned, jak jsem dveře otevřela. Slova se mi najednou zadrhla v krku. Můj úsměv zmizel. Moje nohy začaly být neovladatelné. A já zjistila, že jsem otevřela dveře někomu naprosto jinému.