Duben 2017

129. Tomuhle se říká...

26. dubna 2017 v 21:35 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Takže jsem tady. Opilý v klubu, který mi nic neříká. Lepí se na mě nějaká buchta a mě je to vlastně jedno. Teď je mi všechno jedno. Jediný způsob, jak vykopat Sarah z mé hlavy? Tráva a alkohol. To jsou teď mý kamarádi. Zapomínám takhle o mnoho líp.

''Nepůjdeme jinak?'' promluvila na mě dívka s podivným akcentem. Odkud sakra je? Z ní jako když má v puse lízátko. Ježiši marja, co to zase dělám? I přes to, jak moc bych se chtěl ovládat, tak to nejde. Mám to prostě někde.

''Do jiného klubu'' řekl jsem a bez toho, abych jsem se na ní podíval jsem vstal a došel jsem k baru zaplatit. Nehodlal jsem ji dál vyhledávat a chtěl jsem bez ní prostě zmizet. Jenže ona už na mě čekala venku. Svým způsobem to není ošklivá holka. Vlastně je i docela hezká.

A najednou sedím se svými příteli a s touhle holkou v klubu, který znám. Sarah nikde nevidím a tak mohu být v klidu, že dnes nemá službu. Nechtěl bych jí dnes vidět. Tedy nechci, aby mě viděla v tomhle stavu. Všechno se mi plete a já jen sedím a upíjím z další skleničky s alkoholem. Jo. Tohle mě uklidňuje.

''Vypadáš blbě kámo'' naklonil se ke mě Liam.

''Proč myslíš?'' přimhouřil jsem oči a doufal jsem, že to zabere na to, abych ho neviděl dvojitě.

''Prý jsi po Louisovi chtěl nějakou trávu. Takže je mi jasný, že si ji nenechal ležet na stole doma. A do toho chlastáš. Dokážeš si představit, jak teď vypadáš?'' prohlížel si mě Liam, jak kdyby byl můj zkurvený fotr.

''Polib si vole'' zavrtěl jsem hlavou a otočil jsem hlavu na druhou stranu. Tam seděla ta holka s příšernou výslovností. Možná je to ale taky proto, že jsem tak zkouřený.

''Jdeme si zatancovat?'' navrhl jsem jí. Nevím, co mě to zase napadá, ale potřebuji se probrat z tohohle stavu otupělosti. Začíná na mě padat únava a já se potřebuji prostě jen rozhýbat.

Hráli písničku, která se mi ani trochu nelíbila. Asi na tohle nemám vkus. Vím jistě, že ta holka, co se okolo mě právě svýjí se jmenuje Cora. Tedy alespoň myslím. Její jméno mě ale příliš nezajímá. Buď si s ní dneska užiju a nebo ji jednoduše pošlu někam. Zatím to vypadá na první možnost. Pokud tedy ještě předtím neodpadu.

Tancovali jsme pouhou chvílí, protože už jsem toho jejího zadku a ochmatávání měl tak po krk. Chvilku to byla zábava, ale pak už mě to jednoduše nudilo. Šel jsem se tedy zpět posadit a snažil jsem se vzpamatovat.

''Objednal jsem ti vodu'' naklonil se ke mě Liam.

''Dík. Ale přestaň se tak moc starat. Je to trochu otravný'' podíval jsem se na něj naštvaně. Nepotřebuji, aby mě teď začal nějak vychovávat. Na to rozhodně on nemá nárok.

''Takže. Pointa je prostě v tom, že si myslela, že jsem otcem. Vtipné ne?'' smál se Louis. Protočil jsem očima, protože mě kecy o dětech už vytáčí. Nicméně i já budu otce zanedlouho. Jenže jsem se to děcka spíše radši zřekl. Nehodlám ho zkazit. Nebyl bych příliš dobrým otcem myslím.

*Flasback*

Jsem doma a nevím co dělat. Mohl bych prostě jen řešit nějaké obchody. Podívat se do čeho bych dnes mohl zainvestovat. Poslední dobou se hodně soustředuji na akcie. Začínám do nich dost jít a investovat spávným směrem. Tedy alespoň zatím.

Posadil jsem se tedy ke svému stolu a chvilku jsem se přehraboval v papírech. Nevnímal jsem nic, jen písmenka na papírech. Tolik věcí, co jsem zanedbal. Musím to rychle dohnat.

Pak moje oči spatřily obálku. Vzpomněl jsem si téměř okamžitě, že tahle obálka mi ukáže zázrak. Jen je horší, že se bojím podívat.

Jenže zvědavost je prostě mrcha a já musel obálku otevřít. Našel jsem v ní fotografii. Ultrazvuk. Malého prcka. A pod tou fotkou bylo napsáno 'Drobek'. Hned jsem poznal, že je to Sarah písmo.

Zírám na to fotografii a jsem z toho mimo. Chce se mi skákat metr do výšky. Chci křičet, brečet. Chci se opít!

Jo, dobrý nápad.

Já prostě musel. Musel jsem oslavit moje dítě. Mého Drobka. Jenže jsem netušil, že to s alkohlem ten večer přeženu. Od té doby? Chlastám každý večer a zjišťuji, že je to fajn na mozek. Alkohol ho natolik otupí, že můj mozek nefunguje. Je mimo provoz. Tedy nevytahuje ani vzpomínky a ani bolest.

**

''Hej kámo!'' šťouchl do mě Louis přes stůl. Vzpamatoval jsem se. Asi jsem byl chvilku mimo realitu. Nečekaně. To se mi prostě někdy stane. Většinou jsem myšlenkami u ní. Ale poslední dobou už je dokáži zahnat. Je to tak lepší.

''Pojedeš s námi zítra do přístavu?'' podíval se na mě Louis a pak na chvilku koukl na Coru. Asi neví, co může a nemůže říct. Taky bych řekl, že mu zrovna příliš nesedla. Nebo spíš ji úplně zavrhl. Ani na ní nemluví a když ona něco říká, tak ji ignoruje. Díky bohu, že ho ona příliš nemluví.

''Nejspíše jo'' kývl jsem. Pokud to vůbec budu schopen, protože kocoviny jsou u mě na denním pořádku.

Přede mnou najednou přistála sklenice s vodou. Podíval jsem se na Liama, který jsem divně čuměl. Tak jsem se podíval na koho tak kouká.

Myslel jsem si, že je to jen vidina. Že se mi to prostě jen zdá. Že to skutečně není Sarah, která nám právě dává pití na stůl. Její bříško je už větší a.. Ani se na mě nepodívala. Zatímco věnovala menší pohled Liamovi a potom se dokonce i nenápadně podívala na Coru. Kurva! Cora. Viděla nás Sarah tancovat? Jak to, že jsem si jí nevšiml. Do háje! Kurva! Co to tady dělám? Jsem v baru, kde pracuje Sarah s jinou holkou. Sarah tohle jen tak nepochopí. Rozhodně už si určitě myslí, že jsem ji přišel vyprovokovat.

Napil jsem se rychle vody, abych zapil tu pachuť žluče v mých ústech, když jsem uviděl další věc. Možná odešla k baru po boku nějakého kluka, o kterém jsem si myslel, že si jen objednává. Jenže opak je pravdou. Opravdu spolu veldi konverzaci. A ona se smála. Tedy myslím si. Nevidím to příliš ostře. Musím na vzduch. Hned.

Začal jsem se potácet od stolu, až jsem se konečně dostal ven. Sedl jsem si na obrudník a seděl jsem. Vložil jsem si cigaretu do úst a snažil se tohle vytěsnit z mysli. Není to dobrý a já to nechci vědět. Nechci, aby se tohle stalo.

A pak jako když mi přeskočilo. Je mi to vlastně fuk. Ona je dospělá a nezadaná. Takže pohoda. Může přeci žít sťastně s někým jiným. Já bych jí šťastnou rozhodně neudělal. To už jsem si uvědomil docela dávno.

Vrátil jsem se zpět do klubu. Jako kdybch venku načerpal druhý dech.

''Kámo jsi ok?'' zeptal se mě Liam. Zase se stará?

''Jo. Proč bych neměl být?'' nadzvedl jsem obočí. Dělám samozřejmě blbého. Rozhodně ode mě nemůže čekat, že si mu tady vyleji srdíčko. Už nikdy. Všechno si teď prostě vyřeším já a jenom já.

Začal jsem střízlivět. Tráva odezněla a já se snažil jen zbavit poslední fáze zhulení. Hlavně neusnout na stole. Coru jsem radši ignoroval a bavil jsem se s klukama o všem možném. Začalo mi být skutečně hodně fajn.

Jen tak jsem se rozhlédl po baru, abyc viděla, kde je Sarah. Ne, že bych ji vyhledával nebo snad kontroloval. Jen mě prostě zajímá, co právě dělá. Ale nenašel jsem jí. Asi si zase někam zalezla. Jen doufám, že se netrápí. Určitě jsem ji ranil.

Kluk, se kterým si povídala taky najendou někam zmizel. Doufám, že nejsou někde spolu a nedělají. Jen ať dělají. Je to sakra Sarah věc, Stylesi. Nech jí žít a dýchat proboha!

Začala hrát docela příjemná písnička. A můj pohled opět zabloudil k baru. Už nejsem opilý a tak vidím naprosto čistě. Takže teď můžu vidět Sarah, jak se směje. Ten kluk jí tam něco říká a ona se najednou zavrtí. To samé zopakuje ten jiný čišník. A najednou zírám na všechny jak tancují. A spolu s nimi i Sarah. Moc dobře si pamatuji, když tohle tancovala poprvé a na baru. Seděl jsem a jen jsem zíral. Tenkrát jsem byl vážně v háji. Vlastně i teď jsem. Jen už to tak nedávám najevo.

Písnička je u konce a Sarah se opět směje. Dívá se na toho buzeranta, který se snaží být rádoby vtipný. To já jsem ten, co ji má právě teď rozesmívat.

Zase jsem vstal od stolu, že si dojdu na záchod. Ignoroval jsem radši okolí.

''Heej. Nazdáár'' chytl mě někdo za ruku. Poznal jsem ho až po chvíli, ale myslím, že se mnou chodil chvíli na školu. Na jméno si rozhodně nevzpomenu. Stojím skoro u baru a doufám, že si mě Sarah nevšimla. Chtěl jsem se jednoduše ujistit a tak jsem se nenápadně pootočil, abych na ní viděl. Přesto jsem stále dělal, že toho kluka, který mi něco blekotá do ucha, poslouchám.

Když Sarah slezla z barové židle, ten kluk si ji k sobě přitáhl a políbil ji na tvář. A tady to mám. To, co jsem Sarah přál se splnilo. Jenže stejně ve mě byla naděje, že to tak není. Že ona s ním není. Že je to prostě jen. Zákazník, který si chci povídat. Nic víc. Jenže on byl víc, než nic.

Viděl jsem, že Sarah zachází někam dozadu. Myslím, že to je Thomase kancelář. Už si nepamatuji, tak to tady vypadalo. Louis mi to asi stokrát říkal, ale já snad netrefím ani na záchody.

Jenže teď jsem byl odhodlaný k něčemu velikému.

Razil jsem si cestu, až tam, kde se zavřela Sarah. Nádech, výdech. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem ji sedět na zemi. Brečí? Co ji ten kluk udělal? Nebo jsem to byl já? Vypadala přeci v pohodě. Sakra.

''Sarah'' odvážil jsem se promluvit. Rychle po mě střelila pohledem. Uslzené oči byly dokonale vidět.

''Chci s tebou mluvit'' promluvil jsem já, když ona nic neřekla. Stále ale mlčela. Já z ní potřebuji dostat alespoň slovo.

''Zlato?'' ozval se najednou hlas někoho jiného. Podíval jsem se na něj. Vážně? Zrovna teď? Nevidí snad ten idiot, že s ní potřebuji mluvit nebo co?

''Už jdu'' vzpamatovala se a vzala si své věci. Cítím se, jako kdyby mě ignorovala. Počkat, vážně teď odchází? Nemůže mě tu teď přeci nechat ne? Chci s ní mluvit. Chci jí říct, že se těším na mimčo. A že se mi líbí její pojmenování. Drobek. Je to roztomilé. Chci jí říct, že mi chybí, ale přeji ji štěstí s tímhle novým. Chci se omluvit, za mě a Coru. Chci jí říct, jak veliký jsem idiot. Chci jí pozvat na večeři. Pouze přátelskou. Chci s ní mluvit. Potřebuji s ní komunikovat.

''Sarah'' chtěl jsem jí zastavit. Doufal jsem, že zastaví a bude se mnou mluvit. Ne. Odchází a nic nedělá. Jako kdyby mě neviděla.

Tomuhle se říká tedy definitivní konec. Seru na to. Nenechám se tady ničit. Nechci neustále myslet jen na ní. Je to jen podělaná holka. No bože. Říkám to nerad, ale. Sbohem Sarah.


*Snad se to alespoň trošku líbí. Omlouvám se za jakoukoliv chybu, ale psala jsem to na rychlo a ani jsem si to po sobě nestihla přečíst. A víte proč? Protože jsem normálně zapomněla, že je dneska středa. Koukám si v klidu na seriál (mimochodem: Kdo viděl/kouká/slyšel o 13 reasons why? Stalo se vám to taky, že jste tomu seriálu propadli a když dokoukáte jeden díl, musíte hned na další?), pak jsem v klidu venku a když jsem přišla domů, tak jsem si najednou vzpomněla. Asi si budu muset nařídit budíka. :D No nic. Přesto. Děkuji mnohokrát. Koukala jsem na statistiku otevření stránky a zjsitila jsem, že se přeci jen najdou lidi, kterým se ten příběh (doufám) líbí a čtou ho. A já jsem za to tak neskutečně vděčná! Hrozně moc. Vážně. Děkuji vám všem. Za všechno. Hrozně moc.♥♥♥*

128. Už končím

23. dubna 2017 v 20:47 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Pustila jsem se do děrování papírů a prošívání jich. Čekala jsem, že to budu mít hned, ale je toho docela dost. Když jsem se podívala na poslední papír, zjistila jsem, že je to z roku 2014. Ten Thomas tady v tom má tedy hodně veliký pořádek no.

Uslyšela jsem zaťukání na dveře. Tedy spíše zabušení. Nedivím se, přes tu hudbu by asi pouhé zaťukání nebylo slyšet. Došla jsem tedy ke dveřím a otevřela jsem je. Jenže za nimi nikdo nestál. Buď si ze mě někdo dělá srandu a nebo se mi to jenom zdálo.

Vrátila jsem se tedy ke svém práci.

''Sarah?'' ozval se za mnou Erikův hlas.

''Jop?'' otočila jsem se, i když jsem se ho trochu lekla.

''Pitný režim'' podal mi další drink. Je to ale jen nějaký džus s ledem.

''Děkuji'' usmála jsem se na něj.

''Jsem ráda, že už nejsi takový bručoun'' upila jsem trochu z pití.
''Jak nejsem? Jsem'' zamračil se a překřížil si ruce na prsou.

''Ale no jo. Velký drsňák. Tebe se tak bojím'' zasmála jsem se.

''Já. Chtěl jsem ještě. Kdybys někdy s něčím chtěla pomoc, tak řekni. Ale rozhodně to není žádná nabídka k tomu, abys ze mě udělala svého otroka'' mračil se dál.

''Dobře. Děkuju ještě jednou'' usmála jsem se na něj. Někdo by si o něm myslel, že je to pěkný bouchač a radši by se od něj měl držet dál, ale ve skutečnosti je to moc milý kluk. Je hezké, že mi dělá pití.

''Koukám, že mou společnost ani nepotřebuješ'' vyměnil se najednou s Erikem Dylan.

''Ale on už odešel. Teď tu společnost právě potřebuji'' dívala jsem se na něj a přišlo mi, že je trochu opilý.

''Zase tohle by mě můj trenér zabil'' dál skleničku s alkoholem výš a pozoroval ji.

''Nechceš mi říct, že máš nějakého soukromého trenéra'' nadzvedla jsem obočí.

''Už to tak bude'' pokrčil rameny a posadil se na židli.

''Tak s čím ti mohu pomoc?'' mlaskl.

''S ničím, zvládám to'' kývla jsem a snažila jsem se proděravět tlustý spis. Samozřejmě, že jsem si těch papírů měla vzít méně, protože tady na tom skáču a rozhodně nemám šanci, abych to celé proděravěla.

''To vidím'' zasmál se Dylan a vstal. Okamžitě mě od děrovači odstrčil a udělal to sám. U něj to vypadalo, jako kdyby děravěl jenom jeden papír.

''Děkuji'' vzala jsem si papíry a začala jsem je rozdělovat na hromádky.

''Nechceš jít zase na chvilku dopředu?'' zeptal se mě po chvilce ticha.

''A co tam?'' otočila jsem se na něj s provázkem v puse.

''Tancovat. Ale jen pokud si těch provázků do pusy dáš víc'' zažertoval.

''Nemám si tam dál celé to klubíčko?'' zvedla jsem ho ze stolu.

''Jo, to by bylo fajn'' kývl a mírně zavrávoral směrem ke mě.

''Kolik už si těch skleniček měl?'' zasmála jsem se a on mi přehodil ruku okolo ramen.

''Hodně, abych se cítil opilý. Málo, abych nedokázal tancovat'' šli jsme spolu tedy ven do klubu.

''Emm. Já netancuji'' kousla jsem se do rtu. To jsem měla asi říct dříve.

''Ale na tu vaší jo'' naklonil trochu hlavu nahoru a já najednou uslyšela písničku, na kterou mě Lucy učila sestavu. Kterou tady vlastně umí všichni zaměstnanci.

''Děléééj'' chytl mě Dany a protočil mě pod svou rukou. Zasmála jsem se a udělala jsem první krok, který po mě Dany zopakoval. Začala jsem se ještě více smát a pak jsem prostě tancovala spolu s ostatními a přišla jsem si jako pták. Volná a bez starostí. Bez závazků. A hlavně bez hlavy plné Harryho. No jo! Vždyť on je tady vlastně taky!

Písnička už končila a já tedy přestala tancovat. Podívala jsem se na Dylana a ten se snažil něco zatancovat. Vypadalo to spíše jako kdyby dostal elektrický proudem. Začala jsem se mu smát.

''Já jsem rozhodně přirozený talent'' zamáchal rukou ve vzduchu.

''To rozhodně'' mrkla jsem na něj. Trochu jsem se ošila, když jsem nedaleko ode mě viděla postavu mě dobře známou.

''Do kolika tu dneska jsi?'' zeptal se mě Dylan a tím mě vyrušil z přemýšlení.

''Co? Jo. No. Asi do konce'' začala jsem blekotat.

''Mohu tě pak vzít zase domů?'' usmál se na mě hezky a já nedokázala říct ne a tím pádem jsem souhlasila.
Chvilku jsem tam s nimi strávila a zakázala jsem si, abych se otáčela a dívala se po baru. Povídala jsem si s Dylanem o něm. Kupuje akcie a prodává je dál. Ve volném čase ale vlastně také pracuje. Hledá vhodné akcie, které by potom mohl v práci ukázat a později koupit.

''Takže celý tvůj život je jen práce?'' vykulila jsem na něj oči. To musí být vážně nuda.

''Dá se to tak říct, ale je to jen proto, že nemám jiné závazky. Tak prostě pracuji. Koukni teď. Dokáži se i bavit'' vzal si další skleničku alkoholu.

''Je sice hezké, že se teď bavíš. Ale asi nebudeš řídit hele'' uvědomila jsem si to.

''Noo joo. Tak to je špatné'' podepřel si hlavu rukou.

''Máš řidičák?'' zeptal se mě. Mám i nemám. Mám kartičku, co je můj řidičák, ale já vlastně řidičák nedělala.

''Jo'' ale koupený. Počítá se to taky?

''Tak budeš řídit ty. A je po problému'' vyřešil to pro něj jednoduše.

''A co nějaká přítelkyně?'' odvážila jsem se na to zeptat.

''Přítel'' řekl jen a mě spadla brada. On je gay. Nemám nit proto homosexuálům, ale do Dylana bych to rozhodně neřekla.

''To byl vtip. Ale tvůj obličej je k nezaplacení'' začal se smát.

''Jako vážně?'' zkřížila jsem si ruce na prsou. On si tady ze mě jako bude dělat srandu?

''Ale jinak odpověď na tvou otázku je. Žádná přítelkyně. Ta poslední byla před třemi měsíci. Každý jsme měli jiné zájmy. Znáš to. Takovýto proč se páry prostě rozcházejí'' mávl rukou. Měla jsem hroznou chuť mu říct; Ne, to tedy neznám. Můj první a jediný vztah byl založený na lži. A hádej co. Můj první sex byl zase založený na droze. Zajímalo by mě, jestli by se Dylan smál a nebo by radši okamžitě utekl.

''Jasný'' řekla jsem jen nakonec.

''A jak to, že ty nemáš toho šikulu, co ti udělal mimčo?'' zeptal se mě také na trochu soukromější otázku. Ale co. Je opilý a taky mi řekl o tom, že přítelkyni nemá.

''No. Chodili jsme spolu. Jestli se to tak vůbec dá říct. No a pak nám to prostě nevyšlo. Trochu ten vztah bral asi jinak. Nebo. Hrál to na mě. Takže tak'' napila jsem se rychle džusu, abych už radši díl nic neříkala.

''Ou'' bylo jediné co řekl.

''A pro tvé pobavení. Stojí od tebe asi tři metry'' zašeptala jsem Dylanovi do ucha.

''Do prdele'' ujelo Dylanovi.

''A já si říkal proč mi přijdeš chvilkami mimo'' doplnil hned.

''Ale neříkej mi, že to alespoň trochu nezvládám'' zvedla jsem trochu namyšleně nos nahoru.

''Zvládáš. Měl bych ti zatleskat?'' zeptal se mě, ale já to zamítla.

''Jdu dodělat práci a ty se tu zatím neopij do němoty'' dala jsem mu ruku na rameno.

''Noo'' zkroutil obličej.

''Eriku? Máš ho na starost. Ať laskavě piji trochu pomaleji'' natáhla jsem se přes bar k Erikovi, který kývl a svůj pohled přesunul na Dylana.

''Zatím'' slezla jsem z barové židličky.

''Zatím'' dal mi ruku na rameno a pusu na tvář.

''Show pro tvého bývalého'' zašeptal mi rychle do ucha.

''To jsi nemusel dělat'' usmála jsem se na něj. Nechci tady dělat žádné divadýlko. Nejsem jako Harry. Nevodím si nové úlovky do baru, kde pracuje moje bývalka. A ještě ke všemu těhotná.

Vrátila jsem se zpět do kanceláře a pokračovala jsem s těmi odpornými tuny papírů. Myslím si, že příště v tom budu muset pokračovat, protože dnes to rozhodně nestihnu.

A pak to na mě najednou všechno padlo. Harry s jinou. Možná mi to nedocházelo tak dobře jako teď. Tak moc to bolí. Miluji ho, ale vím, že už je konec. Po tomhle je stoprocentní konec. Sere mě, že nezvedl tu svojí hezkou prdel a nevypadl tady odsud. Nebo mi prostě jen chtěl ukázat, že už na mě zapomněl.

Moje kolena se mi podlomily a já padla na zem. Cítím slzy, které se mi hrnou z očí a stékají mi po tvářích. Panikařím, protože moje srdce, které se postupně dávalo do hromady, se zase trhá. Tentokrát na miliardy kousků. Bolest, kterou cítím je hrozná.

Říkám si, že je to moje chyba. Měla jsem se za Harrym vrátit. Urovnat to s ním. Být s ním. Být šťastná. Jenže ještě horší je ten strach, že už by se to třeba ani neurovnalo. Že už by mě nepřijal zpět. Že už na mě zapomněl. Znám Harryho. Když jsem ho poznala, byl drsný a neochotný s egem někam k oblakům. Takový je pořád. Jen jsem si na to zvykla a zamilovala jsem si to. A já vím, že člověk s takovou povahou, radši zapomíná rychle. Konkrétně rychle s někým jiným.

Bolíte a já cítím nenávist vůči jeho osobě za to, co mi dělá. Za to, jakou bolest mi dokáže způsobit. Za to, jak moc se mi dostal pod kůži. Ale dost. Končím s ním. Končím. Tohle už stačilo. Musím se už přeci vzpamatovat a ne se neustále za ním otáčet. Je to minulost a ta už prostě skončila.

''Sarah?'' uslyšela jsem ten chraplavý hlas a strnula jsem. Zdá se mi to? Okamžitě jsem se snažila vzpamatovat. Otočila jsem a u dveří stál on. Pozoroval mě a já zírala na něj.

''Chci s tebou mluvit'' vkročil do kanceláře. Okamžitě jsem se k němu otočila zády a začala jsem si utírat slzy.

''Dovol mi to'' znovu promluvil. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu. V žilách mi teď najednou koluje vztek. Chci mu rozbít hlavu o zeď. Chci na něj křičet, jak mi to mohl udělat. Chci mu říct, jak moc mě to bolí.

''Zlato?'' vyrušil nás najednou někdo další. A já zjistila, že je to moje záchrana. Dylan. Chci odsud zmizet. Jsem na dně a chci být sama.

''Už jdu'' vzala jsem si své věci.

''Sarah'' pokusil se mě Harry zastavit.

''Už ne. Já myslím, že už je prostě pozdě'' otočila jsem se na něj. Nikdy jsem nečekala, že mě to až takhle raní. Ten pohled do jeho očí. Neviděla jsem v nich žádnou bolest. Vlastně nic. Znovu jen tu aroganci jako na začátku. Harry už neví, co je milovat mě. Moc dobře to vím. Vidím to na něm.

Otočila jsem zpět na Dylana a prostě jsem s ním odcházela. Nehodlám se otočit. Prostě nic.

''Jeďte hned. Zařídím to. V klidu'' řekl hned Erik, když se na mě podíval. To poznal, že jsem brečela?

''Kde bydlíš?'' zeptal se mě ještě Erik.

''Jak já. Jen úplně nahoře'' odpověděl za mě Dylan.

''Dobře. Přijedu se na tebe podívat'' pohladil mě Erik po vlasech. A já už zase najednou mizela pryč i od něj. Dylan mě táhne ven. Nevím, jestli mu poděkovat a nebo prostě jen mlčet.

Ale jsem ráda, že mi takhle pomohl. Alespoň jsem se vyhnula ještě větší bolesti.


127. Zpátky do práce

19. dubna 2017 v 20:59 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Takže Thomas je tvůj bratr. Nepřijdete mi moc podobní'' zkroutila jsem obličej a prohlížela jsem si Dylana.

''To říká hodně lidí'' pokrčil rameny a zasmál se.

''Tak ahoj'' rozloučila jsem se s Dylanem, když jsme vyšli ven.

''Ahoj'' usmál se na mě a já se vydala směrem k Blue rose.

''Počkej. Ty jdeš pěšky?'' zavolal na mě najednou někdo z auta. Byl to Dylan. Zpomalil na rychlost mé chůze.

''Čerstvý vzduch a chůze mi přeci neublíží'' zavolal jsem na něj nazpět. Popravdě je to jinak. Auto, kterým jsem jezdila je Louise a já mu ho i vrátila. Takže teď je moje přemisťování jako dříve. Pěšky. Porstě hezky po svých.

''Já tě tam hodím. Stejně jedu okolo'' zastavil Dylan auto přímo vedle mě. Chvilku jsem se rozmýšlela, jestli jeho nabídu přijmu či nikoliv.

''Nejsi nějaký masový vrah a neschováváš si svém mrtvoly doma, že ne?'' bylo první na co jsem se zeptala, když jsem do auta nasedla.

''Myslím, že kdybych byl masový vrah, tak už se mě ptáš trochu pozdě, protože sedíš v mém autě'' podíval se na mě s širokým úsměvem.

''Fajn. A smím alespoň vědět, jak mě zabiješ?'' podívala jsem se na něj. Vím, že jen žertuje. Tedy spíše doufám.

''No. Nejdřive tě oholím dohola a tvoje vlasy si schovám. Potom ti budu pomalu řezat končetiny a až budeš rozřezaná, tak tě dám do ledničky. Po nějaké té době, tě někde zakopu. Spokojená?'' teď už se neusmíval. Díky tomuhle všemu jsem se přestala usmívat taky.

''Vážně jsi mi na to skočila?'' začal se najednou Dylan hlasitě smát.

''Jo. Protože takhle promyšlený? Je jasný, že už jsi nad tím alespoň jednou přemýšlel. A taky. Znám tě jen celkem asi půl hodiny? Což znamená, že jsi naprosto cizí'' kulila jsem na něj oči a snažila se uklidnit moje tlukoucí srdce. Trochu mě vyděsil. Nikdy totiž nemohu vědět, na jakého úchyla narazím.

''Koukal jsem dneska na kriminálku'' mávl rukou a tím mi vysvětlil, že to má z toho.

''Fajn. Přesto tě poprosím, abys mě neděsil'' zamrkala jsem na něj. Nemám ráda unášení a tu bezmoc, kdy nevíte, jestli náhodou vás někdo nezabije. Jako tenkrát, když jsem byla v tom sklepě s ní a s ním. Zatřásla jsem hlavou, abych tuhle vzpomínku odehnala. Někdy se mi o tom zdá, ale vždy to má jiný konec. Buď zemře Harry a nebo já. Je to ten horší závěr, který si vymyslelo moje podvědomí a ve spánku mi to promítá jako film.

''Je všechno ok?'' mluvil na mě Dylan a já jsem si až teď uvědomila, že už stojíme před Blue rose.

''Jo. Jen jsem se zamyslela'' rychle jsem si odpoutala pás.

''Tak tedy zatím Sarah'' usmál se na mě mile a já mu úsměv oplatila.

''Děkuji za svezení. Máš to u mě'' mlaskla jsem a zavřela jsem dveře. Ještě mi zamával a pak odjel. Je vážně příjemný a pohledný. Přesto radši nechci vědět, jestli je skutečně masovým vrahem. Každý masový vrah si vždycky vymyslí nějakou výmluvu, aby se neprozradil.

''Hele kdo je tadyy'' ozvalo se hned, jak jsem otevřela dveře do baru.

''Naše těhulka je zase mezi námi'' roztáhla ruce Lucy a hned mě objala. Jak nečekané.

''Něco nealkolického pro maminu'' podal mi drink Erik a já mu poděkovala.

''Vítám tě zase tady kuličko'' usmál se na mě Ben. Řekla bych, že je obarvený.

''Dneska pro tebe mám dost blbou zprávu děvče'' sedla si na židly Jessica.

''Jsem jedno velké ucho. Počkej. Položím si to pití, abych když tak mohla rychle s křikem utíkat'' položila jsem si skutečně pití na bar.

''Thomas odjel pryč a já mám na starost veškeré to papírování. Ale. Jelikož dneska je zvláštní akce, tak bych měla být na place. Protože ty máš dneska službu na baru, tak by roznášel jen jeden. No a mě tak trochu napadlo, že by jsi to papírování vyřídila za mě. No a já bych místo na batu byla na place'' vychrlila to na mě Jessica.

''Klidně mohu být i na place'' zavrtěla jsem hlavou. Nevidím nikde problém.

''Tak fajn. Já prostě ty papíry nenávidím. Nevyznám se v nich a neumím to jasný? A ty už si jednou s Thomasem něco vyřizovala a víš, jak pracovat s tím pitomým programem'' dala si ruce na obličej a bylo vidět, že je tímhle akorát vyčerpaná. Já jsem sice s Thomasem dávala dohromady objednávku alkoholu, ale ve skutečnosti jsem tam jen stála a diktovala mu, co má zadat právě do toho programu. Takže o tom vím nejspíše stejně jako Jessica.

''Fajn. Klidně to za tebe udělám'' souhlasila jsem.

''Vážně? Jsi nejlepší. To je bezva. Jo a ještě taková maličkost. Musíš přijímat i hovory. Mohl by volat třeba i Thomas. A nebo třeba, že je objednávka na cestě. Nebo prostě cokoliv. Takže stačí, abys řekla asistentka Thomase Levingstona Sarah Mark a je to'' luskla prstem, aby naznačila, že je to jako nic a otevřela dveře do Thomasovi kanceláře.

''Můžu vědět, kolik dní už je Thomas pryč?'' zhrozila jsem se při pohledu na hromadu papírů.

''Trochu delší dobu. Instrukce máš vždycky na papírku'' rychle opustila kancelář a mě tam nechala samotnou. Tak fajn. Nahnula jsem se k první hromadě a přečetla jsem si instrukce. Nic těžkého. Proděravět, svázat a vytvořit složku. Nic těžkého znamenalo, ale to co s tím mám dělat. Horší bylo množství těch faktur. Dobře. Očividně tohle nedělá ani Thomas. No nic. Co tady máme dál? Do počítače vyplnit objednávku. Popis postupu, jak se dostanu do programu byl sepsaný jako pro idiota. Pak už to byly jen maličkosti, které souvisely s výplatami a placením pronájmu. I tohle mi svěřili? Respektive Thomas to svěřil Jessice a ta to svěřila mě.

Došla jsem si ještě na záchod.

''Co je jako dneska za téma?'' dívala jsem se na Lucy, která na sobě měla sako a černé kraťasy.

''Sexy elegantní černá'' zavrtěla svým zadkem a já se zasmála.

''Tak to je tedy fajn'' ukázala jsem jí palec a vrátila jsem se do kanceláře. Zapnula jsem počítač a hned na mě vyskočily poznámky v počítači. Ono to tímhle jako nekončí?

Vyřídit e-maily. Udělat z nich zápis a odpovědět na ně podle instrukcí, které jsem taky dostala sepsané. Takže mohu být i s tímhle v klidu. Akorát jsem netušila, že je tu přes třicet e-mailů. Co mu kdo jako může psát?

No nic. Měla bych se pustit do práce. A začala jsem tedy rovnou zprávami. Vždy jsem napsala na papír ve zkratkách o co jde a odpověděla jsem. Některé byly o potvrzení objednávky. Jiné zase o zarezervování klubu na dannou noc. A v neposlední řadě jsem se dozvěděla, že Blue rose funguje i v Americe asi na třech místech. Posílají Thomasovi zprávy o tom, kolik se utratilo a koliv vidělalo. Ale v poznámkách jsem měla napsáno, že na to nemám nic odpovídat. A tak jsem i poslechla.

Hudba už docházela i ke mě a tak jsem poznala, že už je otevřeno. E-maily mi zabraly přibližně hodinu. Netušila jsem, že to může být tak vyčerpávající.

Chytla jsem desky a myslela jsem si, že napíšu objednávky. Další přilepený papírek s poznámkou: Zjisti, co chybí a musí se to tedy dokoupit.

Proč jsem si to já vůl nepřečetla dříve? Teď už pracují a já se jim tam budu motat. Bože!

''Eriku?'' zavolala jsem na plešouna a on se na mě hned otočil.

''Pořád tu pro tebe mám zbytek toho drinku'' podal mi skleničku a já si ji s úsměvem vzala.

''Mám problém'' řekla jsem mu.

''Jestli jsi něco rozbila, tak to slep lepenkou a nikdo nic nepozná'' poradil mi věc, která mi vlastně byla úplně k ničemu.

''Lepenkou? To je vážně nenápadný'' zavrtěla jsem hlavou a najednou se mi Erik ukazoval slepenou hadici s vodou, která se používala na nádobí.

''Vážně?'' zasmála jsem se a on hadici vrátil zpět.

''Jde o tohle. Dokázal by jsi si na mě najít někdy čas a dali bychom ty objednávky spolu dohromady?'' zamáchala jsem mu deskami před obličejem.

''Tak chvilku. Sedni si tady a já jsem hned u tebe'' poklepal rukou na bar a já si bez keců na něj vyskoučila. Chvilku jsem čuměla do desek a pak jsem se rozhlédla po místnosti. To co jsem viděla, jsem vidět nikdy neměla. Já idiot. On je idiot. Ví, že tady pracuji a přitáhne si sem nějakou čubku? Tohle bolelo.

''Nezírej po okolí a piš si'' vrátil mě zpět do práce Erik. Diktoval mi názvy nějakého toho pití a já si poslušně zapisovala. Někdy jsem se musela zeptat, jak se ten danný alkohol přesně píše, protože jsem o něm třeba ani neslyšela.

Všechno jsme měli vyřízené a já seskočila z baru. Bolí mě na hrudi, ale snažím se to maskovat. Dělám ze sebe silnou ženu, i když uvnitř mě brečím.

''Tohle je pro kudrnáče?'' ozvala se Jessica za mnou a já se otočila.

''Je to ten, jak mi tady minule nechal ten vzkaz?'' zastavila jsem jí při braní tácu.

''Přesně tenhle'' kývla.

''Odnesu to'' položila jsem si desky a vyměnila jsem je za tác s alkoholem. Ukážu mu, že na se něj můžu vysrat. Pokud mě přišel vyprovokovat, tak mu dokáži jsem s v pořádku.

Jessica mi ještě řekla, jaký přesně je to stůl a já už jsem si razila cestu přímo k němu. Položila jsem tác na stůl a začala jsem z něj vyndavat pití na stůl. Nedívala jsem se na nikoho z nich. Nevím, kdo tady sedí. Jen o Harrym vím, že by tady měl být.

Než jsem se rozhodla odejít, zvedla jsem svůj zrak od stolu a setkala jsem s pohledem Liama. Koukal na mě, jako kdyby věděl, že me to bolí. Dělala jsem jakoby nic. Vím, že tady u toho stolu sedí i Harry, ale pozornost jsem mu nevěnovala. Nechtěla jsem koukat do těch proradných zelených očí.

''Roznášíš?'' ozvalo se vedle mého ucha, když jsem odcházela od Harryho stolu.

''Jen teď. Ale zase se vracím zpět do kanceláře. Mám tam nějakou práci'' řekla jsem Dylanovi.

''Co ty tu chceš?'' šťouchla bokem Jessica do Dylana.

''Byznismeni do takovýchle barů moc nechodí. Proč vděčíme za tvou přítomnost kravaťáku?'' podal si Erik s Dylanem ruku. Nejspíše jsem asi jediná, kdo ho vlastně neznal. Náhoda je vážně blbec.

''Tak já se zase vracím dozadu'' vzala jsem si desky.

''Mohu pak za tebou zastavit?'' chytil mě Dylan za loket a nahnul se k mému uchu, abych ho lépe slyšela. I když já už tu hudbu tak ignoruji, že ji snad ani neslyším. A nebo jsem se naučila odezírat ze rtů. To je druhá možnost.

''Jasně'' usmála jsem se na něj a on mě pustil. Díky němu jsem na chvíli zapomněla na idiota, který si sem vodí nové kusy.

*Znova bych chtěla hrozně MOC MOC MOC MOC poděkovat všem, co čtou přiběh i tady na blogu. Já vím, že je to o mnoho horší, protože vám nepřichází žádné upozornění. A tak bych ještě chtěla určit jednu věc. Jedno je jisté, že každou neděli díly budou vycházet v 17:00. Se středou je tu už horší. A proto bych chtěl jen říct, že to bude vycházet ve středu nastejno s Deadly races!. Tak snad to takhle už bude lepší a já s láskou a díky zase loučím.♥*

126. Soused

16. dubna 2017 v 17:00 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Dá se říci, že se mi spalo krásně. I ráno jsem se cítila plná energie. Malý Drobek mě sice hned po probuzení kopnul, ale já to beru jako přivítání a oznámení, že i on je už vzhůru.

Louis si mě prohlížel a čekal, jak budu reagovat. Ale jelikož má dobrá nálada nešla ničím zničit, pochopil, že jsem se vším v pohodě.

Než jsem večer usnula, přemýšlela jsem. Je to sice Harryho byt, i když ho ve skutečnosti nechal přepsat na mě, dokázala bych tady zůstat. Vychovávat tady dítě. Hrát si s ním v obýváku a koukat se ven přes skleněnou stěnu. Dokázala bych to tu zvládnout jako člověk i jako matka.

"Musím už jít. Přesto se tě na něco zeptám. Jak si se rozhodla?" mluvil na mě klidně Louis a snažil se, abych nezačala s něčím protestovat. Udělal mi i snídani. A ještě mi přinesl misku gumových medvídků. Harry je miluje... Ale nad tímto jsem se jen pousmála.

"Je mi to možná nepříjemné. A říkám si, že to není dobrý nápad. Ale myslím, že bych to tady mohla ještě zkusit" pokrčila jsem rameny a ujídala jsem medvídky. Myslím, že i Drobkovi chutnají.

"To se mi ulevilo. Bál jsem se, že v noci s křikem zdrhneš" vydechl a uvolnil se.

"Děláš, jak kdyby to byl byt plný strašidel" protočila jsem očima.

"Tak jo. Večer se tady stavím" vzal si klíče z komody a obouval se.

"Tady nebudu. Mám dneska směnu" usmála jsem se.

"Nemyslím si, že bys měla chodit ještě pracovat. Je sice hezké, že si snažíš vydělat, ale ber v potaz to, že jsi těhotná" zamračil se na mě Louis. Chová se, jak kdyby byl můj táta.

"Jsem tam domluvená, že dneska je to naposledy a pak až po mateřské" podala jsem mu ještě jeho džínovou bundu.

"Fajn. Jsem rád, že to vyšlo" usmál se na mě upřímně Louis. Rozloučili jsme se a já za ním zavřela dveře. V bytě panovalo ticho. Ale to příjemné domácí ticho. Procházela jsem místnosti, které tady byly a hledala jsem nějakou změnu. Bývalá velká ložnice je teď rozdělaná na dvě části. Dětský pokoj a ložnice. Nenapadlo by mě, že by tohle Harry udělal. Ale ten pokojíček je roztomilý.

"Koukej Drobku. Tohle tady vymyslel tvůj tatínek" pohladila jsem si břicho a dívala jsem se do dětského pokoje. Počkat. Kdo? Řekla jsem právě tatínek? Nazvala jsem Harryho tatínkem? Je to otec mého dítěte, ale bude mít Drobek vůbec příležitost ho tátou nazývat? Je zvláštní, že to pojmenování ze mě vylétlo, aniž bych nad tím jakkoliv přemýšlela.

Zavrtěla jsem hlavou a vlezla jsem si do postele v ložnici. Měla bych se dojít vysprchovat. Louis říkal, že už mi zabalil, kam jen tu tašku schoval?

Otevřela jsem tedy skříň a spadla mi brada.

Tohle ti taky patří. -H

Stálo na papírku přišpedleném na jednom saku. Skříň byla plná věcí, co jsem měla u Harryho. Vážně to sem převezl? Řekla jsem, že už od něj nic nechci. A najednou stojím v bytě od něj před skříni, která je plná drahých věcí také od něj.

Vzala jsem si vzkaz do ruky a otočila jsem ho. Nic víc. Nevím, jestli jsem očekávala něco víc. Možná jo, když jsem ten papírek otočila.

Sedla jsem si na zem a zírala jsem do skříně. Přemýšlím, jestli bych neměla ty věci zabalit a poslat je zpět Harrymu. Být správně tvrdohlavá. Ještě si to nechám projít hlavou.

Vytáhla jsem prozatím tedy nějaké spodní prádlo a legíny s mikinou. Během toho jsem ještě zapnula a zesílila jsem rádio.

Umyla jsem se. Vysušila jsem si vlasy. A uslyšela jsem, že hraje písnička od Katy Perry, I kissed a girl. Začala jsem si zpívat a tancovat. Chytla jsem hřeben na vlasy a dělala jsem, že je to mikrofon. Dotancovala jsem do kuchyně a otevřela jsem ledničku a přemýšlela jsem, co bych z toho jídla tady uvařila. Popravdě bych si dala nějaké těstoviny. Ale mám tady jen kuřecí maso a těstoviny. Mohla bych si dojít něco ještě koupit. Vzala jsem si peněženku a klíče od domu a vyběhla jsem ven. Supermarket není tak daleko, tak jsem tam byla hned. Vzala jsem si olivy, sušená rajčata a špenát. Teď už by z toho mohl vzniknout dobrý salát. Vzala jsem si ještě nějaký časopis na čtení, abych zabila čas, než půjdu do práce.

Dneska je docela i teplo a svítí sluníčko. Hned jsou lidi o něco příjemnější.

Už jsem zase byla zpátky v budově, kde je byt, ve kterém asi teď budu žít.
Hledala jsem klíče v kapse a najednou jsem do někoho vrazila, až mi z toho vypadl i ten časopis na zem.

"Pardon" podívala jsem se na muže. Chvíli na mě polekaně koukal a pak se trochu vzpamatoval. Má moc hezké modré oči. To je asi první, co mě na něm upoutalo.

"Omlouvám se" zíral na mě vykuleně ten chlap oblečený ve smokingu.

"To je v pořádku" usmála jsem se na něj.

"Byla to moje chyba. Nekoukala jsem na cestu" doplnila jsem.

"Já také nekoukal" uchechtl se. To znamená, že je to chyba obou.

"Nestává se mi příliš často, že bych nedával pozor na cestu a vrazil do někoho. Především do ženy" podal mi časopis ze země. Nic jsem mu na to neodpověděla, ale dál jsem se jen usmívala.

"Jedete také?" otevřel se před námi výtah.

"Ano" vstoupila jsem do výtahu.

"Já skoro nahoru. Vy?" stoupl si k panelu s tlačítky pater.

"Až nahoru" zazubila jsem se.

"Co to bude?" podíval se na mě, když výtah začal stoupat. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví o Drobkovi.

"To nevím. Chci se nechat překvapit" dala jsem si hned ruku na břicho a pomalu jsem si ho hladila.

"Musíte být šťastná" usmál se.

"Jsem" kývla jsem trochu hlavou.

"I přítel či manžel" teď už se na mě nedíval.

"To netuším" sklopila jsem zrak.

"Jak to? Nedává to snad dostatečně najevo?" pozvedl obočí. Nějak moc se vyptává. Měla bych ho utnout.

"Nejsme spolu" vysvětlila jsem mu a on najednou zůstal ticho.

"Jsem Dylan" natáhl ke mě ruku.

"Sarah" podala jsem mu tedy i svou ruku.

"Velice mě těší" kývl s úsměvem.

"Mě také" usmála jsem se mile. I když trochu této galantnosti by mohl ubrat.

"A nebude lepší, když si budeme tykat. Jsme přece ti sousedé" pokročila jsem rameny.

"Dobrý nápad. Souhlasím" olízl si nevědomky rty. V tom se výtah zastavil a otevřel se.

"Tak třeba zase někdy" vylétlo ze mě.

"Určitě" otočil se na mě a pak zmizel.

Že bych měla hodné sousedy? Respektive souseda?

Vlezla jsem do bytu a pustila jsem se do dělání oběda. A když všechno bylo hotovo, sedla jsem si ke stolu a pustila jsem se jídla. Bylo to vynikající. Pozorovala jsem lidi venku přes okno a po chvilce ticha jsem radši pustila televizi. Dávali zrovna seriál Přátelé.

Měla jsem pořád i po dojedení porce hlad a tak jsem si ještě přidala. Skoro jsem snědla celou mísu těch těstovin. Očividně to chutná i Drobkovi.

Čas plynul poměrně rychle a já už se chystala do práce. Se sluchátky v uších jsem tedy vyrazila z bytu a vlezla jsem do výtahu. Psala jsem Erikovi, že už vyrážím a ať mi připraví nějaký dobrý drink pro těhotné.

Hned mi od něj přišla odpověď.

Erik: Už se to dělá. Budeš z toho vyplesklá tak moc, že už nikdy nebudeš chtít pít nic jiného.

Usmívala jsem se po přečtení zprávy. Řekla bych, že se poslední dobou Erik více usmívá. Už to není ten bručoun jakého jsem poznala.

"Ahoj" ozval se hlas, když někdo další nastupoval do výtahu.

"Ahoj" vytáhla jsem si sluchátka z uší.

"Máme na sebe dnes nějaké štěstí" usmál se Dylan. Teď už není oblečený ve smokingu, ale v teplácích a mikině s taškou přes rameno.

"Jop" kývla jsem.

"Kam razíš?" zmáčkl tlačítko přízemí a výtah se zavřel.

"Do práce" mlaskla jsem.

"Ty chodíš pracovat? A takhle pozdě?" vykulil na mě oči. Zní to divně, když to takhle podal. Jak kdybych pracovala v nějakém bordelu.

"Ne ne. Dělám v Blue rose" řekla jsem i název.

"Tam to znám. Znáš Thomase?" zeptal se mě.

"Jop. To je můj šéf" kývla jsem hlavou.

"A můj bratr" zasmál se Dylan a já na něj alespoň minutu koukala. Jak by řekl Harry: Tohle je kurva podělaná náhoda.

125. Můžeš bydlet tady

12. dubna 2017 v 23:57 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Asi bych už měla jít" zvedla jsem se ze sedačky. Neměla bych tady dál zůstávat. I když jsem řekla, že o tom popřemýšlím, stejně mě přemlouvají, abych tady zůstala a bydlela tady s nimi. A čím více nad tím přemýšlím. Tím více se mi to zdá jako docela fajn nápad.

Otec začal pracovat a Lisa chodí pomáhat do nemocnice. Údajně je tam něco jako placená pomocná síla. Prostě si povídá s dětmi. Čte starým lidem. Občas jim pomůže se i umýt. Je zvláštní, že najednou v nich vidím úplně jiné lidi. Připadají mi jako normální manželé. A já jsem jejich dcera. To jsem vážně musela čekat tak dlouho, než se můj sen splnil? Jenže jsem zase ztratila svojí lásku. Falešnou lásku. Mezi láskou a tou falešnou je docela rozdíl. Docela hodně. Říkám si, že mě miloval, ale štve mě ten začátek. To divadélko, které na mě ušil. Není to prostě fér. Kdo zdroguje holku, aby se s ní mohl vyspat? Hodně lidí na této planetě. Ale. Vždyť mi to mohlo být jasné hned. Jen tak jsem s ním najednou chtěla spát. Veškeré zábrany byly pryč. Jak jsem jen mohla být tak blbá?

''Už? Nejsi tady ani hodinu'' sklopil zrak otec na svoje hodinky.

''Třeba zase někdy přijdu'' usmála jsem se a jemu zajiskřila naděje v očích.

''Jsem ráda, že'' zasekla jsem se. Že jste zase normální, i když trochu pozdě? To by je ranilo. Ale ani mě zraňovali celý můj život.

''Že jste zase spolu'' řekla jsem po chvilce přemýšlení nad správnou variantou.

''My jsme rádi, že si za námi přišla. Klidně můžeš přijít zase zítra. Nabídka na bydlení tady stále platí. Můžeme ti se starat o prcka'' dala mi Lisa ruku na záda a jemně mi přejížděla po páteři. Trochu jsem poodstoupila a tak se její ruce vzdálila.

''Omlouvám se'' stáhla okamžitě svou ruku.

''To já se omlouvám. Ale někam nechci žádný kontakt. Popravdě na něj od tebe nejsem zvyklá. Nikdy si tady nebyla'' vytáhla jsem to zase. Že já si taky alespoň chvilku nemohu dát pokoj.

''Já vím'' vydechla smutně. Trápí jí to. Jednou, až na to budu mít sílu, tak se jí na všechno zeptám. Ale dnes ne. Dnes už je čas na odchod. A jídlo. A spánek. A prostě klid.

''Tak ahoj'' zamávala jsem jim a vydala jsem se ulicí pryč.

''Počkej'' zakřičel na mě otec a vyběhl ven společně i s Lisou.

''Doprovodíme tě'' doběhli mě.

''To ne. To vážně není nutné. Prosím'' zastavila jsem se. Nechci, aby se mnou šli. Už od nich chci mít svým způsobem pokoj, protože mě uvádí do rozpaků z touhle jejich celkovou změnou.

''Tak tedy ahoj'' rozloučili se se mnou a já konečně odcházela sama.

Došla jsem konečně k autu a nasedla jsem do něj.

Šťastná rodina? Co se to s tímhle světem děje? Můj otec mi ze života dělal peklo a matka tu radši ani nebyla. Až když jsem odešla, tak se všechno dostalo do normálu? Tohle mi přijde jako další divadlo, na které jsem zase naletě. Už se sem rozhodně nevrátím. Nesmím se se m vrátit.

Celou dobu, co jsem jela k Louisovi, jsem přemýšlela jen na tím, co se stalo. Je to divné. Znepokojující. A děsivé.
Všechno tohle tomu dává jistý nádech čehosi. Něčeho, co nedokáži vysvětlit. Ale jedno vím jistě. Že už se k mým rádoby najednou rodičům nesmím vrátit.

''Ahoj'' zakřičela jsem na celý dům a pověsila jsem klíče od auta na věšáček na klíče. Podle auta, co stojí venku, bych řekla, že je Loui doma.

''Ahoj'' vyšel z obýváku.

''Jak jsi se měl?'' zula jsem si boty.

''Nezouvej se. Někam jedeme'' usmál se Louis.

''Kam bychom jezdili?'' koukala jsem na něj.

''Prostě se zpátky obuj a jedem na výlet'' usmál se a šel se také obout.

''Smím vědět kam?'' podívala jsem se na Louiho, když už jsme společně kráčeli k autu.

''Překvapení'' mrkl na mě a nasedl do auta. Sedla jsem si tedy také a nadechovala jsem se, abych se ho zase na něco zeptala.

''Pokud je to další otázka, tak rovnou mlč'' zesílil radši rádio. Víc jsem se zavrtala do sedačky a mlčela jsem, jak mi řekl. Co se to dneska děje? Mám toho už dost. Jsem vyčerpaná a mám hlad. Umírám hlady.

''Mám hlad'' zakřičela jsem přes hudbu.

''Vydrž ještě tak pět minut. Už tam budeme'' ztlumil Louis hudbu, aby mi mohl odpovědět. Jestli jsem to správně pochopila, tak jedeme někam na jídlo. To mi i vyhovuje.
Jenže jsem brzy byla vyvedena z omylu. Nezastavili jsme před žádnou budovou, ve které by se nacházelo jakékoliv jídlo. Ale na místě, které jsem znala. Dobře jsem ho znala. Vím už, co se děje.

''Já tam nejdu'' zavrtěla jsem rychle hlavou. Rozhodně mě nahoru nedostane. Řekla jsem si, že už tam nikdy nepůjdu. A tím nikdy jsem myslela, nikdy ve svém životě!

''Prosím Sarah. Jen mě poslechni. Prosím'' natočil se na mě Louis, když zaparkoval v podzemních garážích.

''Loui tohle vážně ne. Ten byt mi nepatří. Nemám v něm co dělat. Nechci tam jít'' byla jsem stoprocentně přesvědčená. I kdyby mě táhl za vlasy, stejně mě tam nedostane.

''Sarah. Ty teď okamžitě vystoupíš z auta, nebo si zavolám ochranku, aby mi s tebou pomohli. I kdybych tě měl zabít, tak tě tam do toho bytu dostanu. Mám tě tam dostat a je mi jedno jak. Já jsem jen poslechl prosbu kamaráda, tak si laskavě nehraj na malé dítě a vystup z toho auta'' mluvil na mě a já se snažila dělat, že ho neslyším.

''Výhrůžky na mě rozhodně neplatí'' překřížila jsem si ruce na prsou. Nepůjdu. Ne!

''Jak chceš'' pokrčil rameny a vydal se směrem, kde byla budka s lidmi, co zde pracovali.

''Fajn'' zakřičela jsem naštvaně a poraženě. Nebudu tady dělat nějaké extra scény.

''Díky bohu'' otočil se rychle Louis. Jasně. Nechtěl tam vůbec jít, jen se mě snažil nějak donutit.

''Nenávidím tě'' praštila jsem dveřmi od auta a vyrazila jsem hned k výtahu. Nepodívala jsem se na Louise ani jednou. Právě teď mě sere. Proč mi tohle dělá? Myslela jsem, že je to můj kamarád. Ale měla bych si uvědomit, že je to především kamarád Harryho.

''Vím, že jsi naštvaná. Chápu to. Ale tohle je důležité'' nastoupili jsme s Louisem do výtahu a on zmáčkl číslo patra.
Říkám si, jaká bude moje reakce až uvidím ten byt, co byl původně můj. Co mi Harry koupil, abych tam mohla bydlet. Ale teď tu bydlet nechci. Už jen kvůli mé důstojnosti.

''Tak jo. Tohle znáš'' otevřel Louis dveře od toho prokletého apartmánu a já vstoupila dovnitř. Mlčela jsem a zírala jsem do země. Nechci se tady rozhlížet.

''Pojď za mnou'' chytl mě za ruku a někam mě táhl. Jestli si to dobře pamatuji, tak by tam měla být ložnice.

''Tohle se ti bude líbit. Ale to bys musela přestat koukat na svoje nohy. Koukni se prosím. On si s tím dal vážně práci. Alespoň tohle bys mohla přijmout'' zastavil se Louis a už na měl trochu naštvaný. Zvedla jsem tedy svůj pohled ze země a najednou jsem zírala na dětský pokoj. Přímo naproti mě, byla dětská postýlka a vedle ní hned takové to houpací křeslo, jak na něm sedávají starší lidé a houpou se.

''Tohle ne'' zavrtěla jsem hlavou a začala jsem couvat.

''Přestaň už sakra'' zavrčel na mě Louis.

''A ty se uklidni. Tohle mi nepatří. Nechci tady být, chápeš to? Pokud ti tak moc překážím, tak se odstěhuji. Není to pro mě problém. Jen řekni a vypadnu'' vyjela jsem teď najednou já. Přeháním to, ale on nedokáže pochopit, že tady nechci být. Je tu takových vzpomínek, které bolí a ještě ke všemu, je tohle Harryho byt. I když je ve skutečnosti přepsaný na mě. Stále je tady to, že tento byt mi nepatří. Nekoupila jsem si ho.

''Chápu to. Ale poslouchej mě. Tohle je tvůj byt. On ti ho zařídil. Nechal tvojí ložnici rozpůlit, aby tu byl i dětský pokoj. Kruci Sarah, tobě to vážně nedochází? Snaží se tebe a to malé zabezpečit. Alespoň teď bys mohla svou hrdost posunout na druhé místo a být za tohle vděčná. On po tobě nechce nic víc, než abys tady mohla žít. A víš co? Mě je to vlastně jedno. Pokud chceš zůstat u mě, tak můžeš. Jsem rád, že u mě jsi. Pokud se chceš odstěhovat, tak prosím.Ale tou nejlepší variantou je tohle. A taky tak trochu už tu máš věci'' zamumlal poslední větu.

''Co prosím?'' chtěla jsem se přesvědčit, že jsem ho dobře slyšela.

''Už jsem ti sem přestěhoval věci. Nebylo to tak těžké, když jsi si je ani všechny nevybalila. Prostě jsem doufal, že tady zůstaneš. Kupní smlouva a všechny papíry jsou v kuchyni na stole. Můžeš si prověřit i to, že tohle patří tobě. A Harry řekl jedno. Tenhle byt je tvůj a ty s ním máš naložit podle svého. On chce, abys mohla mít svůj život s tím dítětem a byla šťastná. A všichni víme, že u mě se necítíš příjemně z toho důvodu, že ti přijde, že mi narušuješ život. Takže tě prosím o jedno. Zůstaň tu dvě noci. Jen dvě. Pokud ti to nebude vyhovovat, můžeš se ke mě vrátit. Ten byt se pak klidně prodá a peníze z něj budou tvoje'' promlouval mi do duše Louis.

''Zkusíš to?'' koukal na mě s prosebným výrazem a já se ocitla na tenkém ledě. Chci utíkat tady z tohohle místa. Ale nechci bydlet už u Louiho. Je na mě hodný, ale skutečně si u něj přijdu svým způsobem jako vetřelec.

''Pokud tu se mnou tu první noc zůstaneš'' povolila jsem nakonec. Vážně jsem to právě udělala? První krok k tomu, abych tady zůstala? K čemu to ale vede?

Jsem si nejistá. Mám zde zůstat a nebo to mám opustit a dál narušovat Louisův život. Nebo se mám snad nastěhovat k otci s Lisou a dělat, že i s nimi jsem najednou po tolika letech šťastná? Všechno je tak složité a já se nemůžu nikoho zeptat na pomoc. Nikdy mi totiž nedokáže poradit tak, aby to všechno bylo správně a především v pořádku.


*DOTAZ: Má Sarah v tom bytě tedy zůstat? Nebo má bydlet dál u Louise? A nebo se má snad přestěhovat k rodičům? Co byste zvolili vy?*

124. Že bych začala nový život?

9. dubna 2017 v 17:00 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Vrátila jsem se zpět domů, tedy k Louisovi. Když nad tím tak přemýšlím, mohla bych si najít svoje bydlení. Stačí mi jen nějaký malinký byteček.

Sedla jsem si na postel a vytáhla jsem krabičku mých úspor, která je teď doplněná ještě o nějaké to spropitné. Opilý lidé dávají někdy příliš nesmyslné spropitné a tak jim ho vrací. Většinou to ale odmítají.

Začala jsem pomalu počítat a došla jsem k jednomu jedinému závěru. Že bych měla maximálně asi tak 3 měsíce na nájem. Cítím se hrozně. Ze mě že má být matka. Nemám ani na to, abych to dítě uživila. Ze mě nemůže být přeci dobrá máma.

Lehla jsem si na postel a cítila jsem, jak se mi slzy kutálejí po tvářích. Jediné, co bych mohla udělat, je se nachat živit Louisem. Ale to nepřichází v úvahu.

Vzpomněla jsem si na můj pokoj. Kdyby se udělalo pár úprav.. Nesmysl! Nebudu bydlet se svým otcem.

Zajímalo by ho vůbec, že bude dědou? A co Lisa? Stále tam s ním bydlí? Zajímalo by jí, že bude babičkou?

Než jsem si to stačila rozmyslet, už jsem byla na silnici a mířila jsem na druhý konec města. Do té černobílé ulice, ve které se schovával můj starý život. To malé nic, co jsem i přesto všechno chovala v mém srdci.

Zaparkovala jsem o ulici dál od toho domu, který mi vždy přišel jako klec. A já se teď do něj vracím. Vracím se na místo, odkud mě tenkrát Harry odvezl. A změnil mi život. Doslova.

Stojím před dveřmi a zvažuji, jestli to mám udělat. Pomalu zase začínám couvat a hodlám vypadnout. Byl to blbý nápad.

"Sarah?" hluboký mužský hlas, který se ozval za mými zády. Mám se otočit a nebo dělat jako by nic? Měla bych se otočit. Ne. Měla bych odejít.

"Sarah" otcův hlas byl blíž a já věděla, že stojí přímo za mnou.

"Ahoj" otočila jsem se sklopenou hlavou. Koukala jsem na jeho boty. K mému překvapení nevypadaly obnošeně. Byly jako nové. I džíny nebyly roztrhané. Když jsem se odvážila prohlédnout mu do obličeje, byla jsem překvapená. Vypadal. Slušně. Zachovale. Čistě. A především, konečně jako otec, kterého jsem znala jen z fotek. I když teď vypadal o něco starší.

"Sarah" znovu zopakoval mé jméno a chystal se mě obejmout. Jako vždy jsme odstoupila o jeden krok od něj. Zase se stáhl. Nikdy jsem nestála o jeho objímání. Nikdy mi nedával tu potřebnou rodičovskou lásku a pokud došlo na pusy či objetí? Oboum to bylo nepříjemné. Tedy pokud jsem to z jeho strany správně pochopila.

"Přišla jsem se podívat na to, jak se ti daří" začala jsem trochu nesměle. Ve skutečnosti je to spíše tak, že stále v tobě vidím otce a nedokážu tu vazbu nijak zpřetrhat. I přesto, že bych si to přála.

"A vidím, že dobře. Takže zase ahoj" vzdala jsem to a radši se hned rozloučila. Byl to zase ten debilní nápad jaký jsem jen mohla dostat. I minule, když jsem se sem vydala, tak jsem si říkala, že je to debilní nápad. Teď jsem toho stejného názoru.

"Ale ne. Počkej. Neodcházej. Pojď dovnitř. Prosím. Na kafe. Prosím" natahoval ke mě ruku a v jeho očích byla vidět bolest. Přemýšlím, jestli jít a nebo ne. Můj mozek nad tím sice stále uvažuje, ale já už kráčím do nitra domu.

Do nosu mě ihned praštila vanilka. Že by můj otec používal vonné svíčky? Samozřejmě, že můj otec ne. To Lisa.

"Sarah" znovu se ozvalo mé jméno. Musí ho pořád všichni říkat. Dělají, jako kdyby snad uměli jenom to jméno.

"Ahoj Liso" kývla jsem.

"Jsem překvapená. A nesmírně šťastná, že tě vidím" i ona ke mě vyrazila s nataženou náručí.

"Nebudeme si prosím hrát na šťastné shlédání jo?" udělala jsem to samé co u otce, podstoupila jsem od ní.

"Ehm. Dáš si čaj?" znervózněla trochu.

"Já bych spíše měla jít" přešlápla jsem z nohy na nohu.

"Kam bys chodila? Vždyť si teď přišla. Dej si čaj prosím. Až ho vypiješ, můžeš hned odejít" navrhla mi. Spíše panikaří a snaží se mě nějak přemluvit, abych zůstala.

"Dobře" souhlasila jsem po chvilce přemýšlení.

Čekala jsem, že tady zase všude bude bordel. Ale vážně si Lisa dala práci a všechno uklidila. Dokonce je v obýváku i nový potah na pohovce.

"Konečně to tady vypadá jako domov" posadila jsem se a podívala jsem se na otce.

"I když asi pozdě" sklopil hlavu. Trápí se tím vším. Vím to. A i přesto, že mě teoreticky prohrál a tím změnil můj život. Stále je to přeci můj otec.

Nemohu si pomoc, ale právě teď se cítím, jako kdyby mi chyběl. Jako kdybych se nejradši vrátila do doby, kdy jsem tu ještě bydlela. Kdybych pár měsíců vydržela, dočkala bych se i mé matky. A teď bych si tu s nimi popíjela čaj a byla bych šťastná. Byla bych? Ale co Harry? Nepoznala bych Harryho? Ale také bych nepoznala tu bolest, kterou mi způsobil. A nikdy bych nemusela poznat všechnu tu krutou lež z jeho strany. Jenže čas vrátit nejde. A já teď sedím v domě, kde jsem žila a pozoruji otce, jak je nervózní.

"Uvolni se. Víš, že takovéhle situace nemám ráda. A tvá nervozita mi k tomu moc nepřidával" dívala jsem se na něj a on díky mým slovům se trochu uvolnil. Sedl si do křesla a znovu na mě uhořel pohled.

"Tady to je. Ovocný. A tři kostky. Takhle to máš ráda ne?" položila přede mě Lisa můj čaj.

"To ti řekl otec?" pozvedla jsem obočí. Au. To byla trochu kousavá poznámka na začátek.

"Promiň. Ujelo mi to" zavrtěla jsem hlavou a vzala jsem si do rukou čaj.

"Je lepší, když si ke mě upřímná. Přetvářka není dobrá pro lidský charakter" posadila se i Lisa. Na druhý konec gauče.

"Koukám, že jste konečně jako normální lidé" podívala jsem se na oba dva.

"Ano" usmál se otec.

"Pane bože" vyjekla najednou Lisa. Lekla jsem se, až jsem se málem polila čajem.

"Co?" střelil po ní hned pohledem otec. I já jsem na ní nechápavě zírala.

"Ty jsi těhotná" chytila se Lisa za tváře a najednou se jí zalily oči slzami.

"Už to tak bude" kousla jsem se do rtu.

"Já jsem tak šťastná. Moje dcera je těhotná" utřela si jednu nezbednou slzu, co se jí vyřítila z oka.

"Páni. Ty budeš mít miminko" reagoval stejně jako Lisa i otec. Takovouhle reakci jsem vážně nečekala.

"Já budu děda" zašeptal otec a mě spadla brada. To co právě řekl. Vykolejilo mě to. Děda? Ale. Takhle to nemělo být. Ale je to tak. Ano. On bude děda mého dítěte.

"A já" začala Lisa, ale hned se zastavila.

"Babička" řekla jsem místo ní.

"Páni" vydechla. Vím, že jsou teď skutečně oba šťastní.

"A to máš s Harrym?" zeptal se po chvíli ticha otec.

"Ano" upila jsem trochu ze svého čaje.

"No a jak vám to spolu jde? Kdy bude svatba?" zubila se Lisa.

"Nejde a nebude" pokrčila jsem rameny. Už o našem rozchodu zvládám docela i v klidu mluvit.

"Jak to?" zamračil se otec.

"Rozešli jsme se" vysvětlila jsem.

"A kde teď bydlíš? Máš vůbec kde bydlet? A máš nějaké peníze?" přišoupla se ke mě Lisa a chytila mě za ruku.

"Hele, že jsem sen přišla neznamená, že je všechno v pohodě" vytrhla jsem svoji ruku z jejího sevření.

"Promiň" položila si ruce do klína.

"Mohla bys klidně bydlet tady" napadlo najednou otce.

"Já mám kde bydlet. Částečně. A sem se vracet nechci" zavrtěla jsem hlavou. Jsem na sto procent přesvědčená, že tady už nikdy bydlet nechci.

"Jen o tom uvažuj Sarah. Já jsem se skutečně změnil. Byl bych rád, kdybys tu s námi byla. Nemusíš to brát tak, že se snažíme opravit rozvrácenou rodinu. Ale třeba jako rodinnou pomoc. Můžeš nás brát jako tetu se strejdou. Jen si to prosím rozmysli. Tvůj pokoj je uklizený. A ten bordel po mě je pryč. Je tam o mnoho víc místa. Určitě by se tam vešla i dětská postýlka" mluvil otec a gestikuloval u toho rukama. To co právě řekl. Myslí to vážně. Chtějí si mě sem upíchnout i s děckem? Od kdy mají takovou starost a péči. Co se stalo s otcem co pil a prohrával peníze. Kde je ten necitlivý muž, které mu na mě spíše nezáleželo než záleželo? Jsem ohromena.

"Také bych byla velice ráda, kdybys tu s námi zůstala" podívala se na mě Lisa s očekáváním.

"Popřemýšlím o tom" odpověděla jsem. Samozřejmě, že by se mi to hodilo. Ale rozhodně se sem nevrátím. Nemůžu přeci. Nebo by to snad šlo?


*Vím, že je trochu těžké zpozorovat, kdy vyjde další díl. A tak mě něco napadlo. Díly k Mafiánskému zmetkovi by vycházely každou středu a neděli odpoledne. Co vy na to? Pokud by se ale někdy stalo, že by se to náhodou nepovedlo v ten den takhle vydat. Vyšel by díl hned další den. Ale budu se pokoušet to dodržovat. Takže děkuji, když tohle přijmete. Doufám, že vám to bude takhle vyhovovat ♥️*