115. Zůstaň tady

24. ledna 2017 v 18:25 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
*Sarah*

"Děkuju, že jsi pro mě přijel" pokusila jsem se o úsměv, který byl dost falešný na to, aby to Louis poznal.

"Co se přesně stalo?" podíval se Louis do zpětného zrcátka a trochu se smutně zamračil, ale hned se zase věnoval silnici.

"Jeho minulost, ta hra a nakonec ještě pozval moje debilní rodiče? Co je tohle za vtip? Za jeden den je toho na mě trochu moc" sklopila jsem zrak na svoje ruce v klíně.

"To ti řekla?" nedokončil větu a já věděla na jakou osobu přesně myslí.

"Clarie? Jo" slzy, které jsem do Louisova příjezdu zase zahnala, se teď draly na povrch závratnou rychlostí.

"To je hrozná píča" řekl Louis spíše pro sebe a já se před ním snažila schovat to, že brečím. Pozorovala jsem stromy vedle silnice.

"Jo" kuňkla jsem.

Zbytek cesty probíhal v naprosté tichosti. Vlastně jen hudba, která hrála v autě to ticho kazila.

Zastavily jsme před dalším barákem, který byl o trochu menší než ten Harryho, ale stále to byl dům velký, s prominutím, jako kráva.

"Mafie"zašeptala jsem sama pro sebe, když jsem vystupovala z auta.

"Pojď a tady si polož tu tašku. Chovej se tu jako doma. Dáš si něco k pití a nebo nemáš hlad?" usmíval se na mě mile Louis, když jsme byli uvnitř jeho luxusního domu.

"Nechci být nijak na obtíž. Jen mi stačí, když si u tebe budu moct dojít na záchod a pak půjdu" mluvila jsem potichu a přišlo mi, jak kdyby ta taška přes rameno vážila asi tunu. A to jsem tam měla tak pět triček, nějaké kalhoty, dvoje džíny a spodní prádlo. Jak rychle jsem si dokázala u Harryho zvyknout na plný šatník věcí a teď toho mám tak málo. Tak málo jako jsem měla celý život.

"Ticho. Žádný že jsi na obtíž a nebo že půjdeš. Hesky tě chci mít pod dohledem" jeho příjemný úsměv neopouštěl jeho tvář.

"Jsi hodně tvrdohlavý?"položila jsem tašku ke zdi a pak jsem šla za Louisem. Došli jsme do kuchyně, která byla černo-bílá. Zvláštní, ale velmi hezké.

"Jo jsem, ale za tu dobu co tě znám jsem jistil, že ty jsi taky pěkně tvrdohlavá"snažil se mě rozveselit a já se tedy pokusila o úsměv. Jenže ten úsměv skrýval tolik bolesti, co byla uvnitř mě.

"Támhle je záchod" ukázal přes kuchyň zase zpět na chodbu, která vedla dál a bylo tam spousty dveří.

"Děkuju" otočila jsem se a vyrazila směr záchod. Byl spojený s koupelnou a tak první co jsem udělala bylo, že jsem si opláchla obličej. V zrcadle se přede mnou objevila cizí dívka. Nepoznávala jsem se. Zarudlé opuchlé oči, rozcuchané vlasy a vybledlý obličej.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou aspoň čtyřikrát, ale stále mi to nijak nepomáhalo. Můj obličej byl učiněná katastrofa, která dávala najevo jasně moje pocity. Všechny ty klady někam zmizely a přišly zápory. Bolestivé zápory. Ach ta ironie. Před pár měsíci jsem od Harryho odešla kvůli nevinnému líbání a Clarie. Přišla jsem si jako idiot, že jsem z toho dělala takovou scénu. Teď si už si nepřijdu jako totální kretén, protože jsem Harrymu odpustila. Za nevinnou pusou se skrývala hra, která byla pro mě tou nejodpornější.

Harry mě vyhodil. Řekl ať jdu a já šla. Jeho chování bylo divné, ale přesto odporné.

"Nechceš se tam podřezat nebo tak něco, že ne" ozval se Louis za dveřmi. Já stála opřená o umyvadlo a pozorovala se.

"Ne" otevřela jsem dveře.

"Pití a prášek na hlavu" nastavil na mě Louis ruku s práškem a ve druhé ruce měl sklenici vody.

"Na co prášek?" podívala jsem se na něj.

"Na boles hlavy" dal ruku blíž ke mně, abych si ten prášek vzala. Měl pravdu. Hlava mi šíleně třeštila, ale já přesto všechno nevnímala.

"Pomůže to i na zlomené srdce?" vzala jsem si od něj pilulku a sklenici vody.

"Na to pomůže... Čekej" zvedl prst do vzduchu a rychle se ode mně rozběhl zase do kuchyně. Spolkla jsem pilulku a pořádnými loky vody jsem ho zapila. Vyrazila jsem Loui do kuchyně a pozorovala ho, jak see přehrabuje s lednicí a pak v mrazáku.

"Zmrzlinaa" vytáhl nakonec velký kyblík čokoládo-vanilkové zmrzliny.

"Nechat si zmrazit srdce zmrzlinou není špatný nápad" potvrdila jsem jeho výběr a pak jsme spolu šli do obýváku, který byl v druhém patře jeho domu. Byl obrovský a byl tu i kulečník. Chlapecké doupě číslo jedna.

"Sarah udělá hačí a spolu se mnou spapá všechnu zmrzlinu u nějakého kresleného filmu" posadil mě Louis na gauč černé barvy a zmrzlinu položil na bílý stoleček. Nejspíš je celý jeho dům zařízený v černo-bílé barvě. Musím uznat, že to ale vypadá skvěle.

Pozorování Shreka a jedení u toho zmrzliny bylo hezké. Ale pouze jen hezké. Nic dokonalého. Stále mi jsem vždy nechala své myšlenky putovat v mé hlavě a pak se objevily i obrázky. Obrázky Harryho obličeje.

"Sarah" objal mě najednou Louis a já si uvědomila, že vlastně brečím. Nebyla jsem schopna jediného slova a jen jsem ležela na Louisovy hrudi a nahlas vzlykala.

"Všechno bude v pořádku. Dej tomu čas" utěšoval mě. Kéž by si měl Loui pravdu.

Už se blížila půlnoc a tak mě Louis dovedl do své ložnice a řekl ať tam přespím.

"Kde budeš spát ty??" otočila jsem se na něj.

"Mám moc pohodlný gauč" usmál se a strkal mě k posteli.

"Já na něm budu spát a ty si zalez do své postele" nesouhlasila jsem s jeho plánem.

"Hele dost. Chci, aby si spala tady. Zítra objednám nějakou postel a šoupnu jí do nějaké místnosti, kde ti udělám pokoj. Jo?" pozvedl na mě obočí a stále se tak hezky usmíval.

"Počkej, co?" došel mi význam jeho slov. Jak jako můj pokoj?

"Budeš tady. Chci tě mít prostě pod dohledem a nemyslím si, že bys měla být sama" objal mě a hladil po zádech.

"To nejde. Máš svůj život" zašeptala jsem.

"No vždyť jo. Budu si ho dál žít. Přeju si, aby moje kamarádka zůstala tady a já se o ní mohl starat" zmáčkl mě víc ve svém ojetí.

"Loui tohle prostě nepůjde. Nepotřebuji žádnou charitu" odtáhla jsem se od něj a založila si ruce na prsou. Nejsem žádný postižený člověk, aby mě lidé museli u sebe ubytovat a starat se o mě.

"Začínáš být naštvaná. Tak si zalez do té postele a na tom ostatním se domluvíme zítra" rozhodl Louis a já nestihla ani nic vnímat, protože opustil pokoj a zavřel za sebou. Díky bohu za Louis a jeho dobré srdce, protože alespoň dnes mám kde spát. Tedy, mohla jsem zavolat i Gemmě, ale s jejím rizikovým těhotenství není zrovna nejlepší nápad, abych se tam já znovu ukázala jako hromádka neštěstí a způsobovala jí vrásky na čele.

Mohla jsem se vrátit do bytu, který mi koupil Harry. Ale ten už mi nepatří. Nic, co zařídil Harry už není mým. Nic a tak to zůstane.

Spát v cizí posteli a bez Harryho jednoduše nejde. Zlomené srdce tomu také napomáhá. Možná proto teď ležím schoulená v klubíčku a brečím. Polštář pod mou hlavou už je naprosto mokrý až mě to studí. Celá se třesu, ale ne díky tlumeným vzlykům, ale kvůli tomu, že mám z toho zimnici.

Ale slzy mě asi ve čtyři ráno dokázaly uspat a já ztratila pojem o světě.

"Jsi naivní Sarah" smál se na mě Harry.

"Jsi odporný Harry" začala jsem zase brečet.

"Milovat tě? Ne má ubohá Sarah, to je jen prostá lež" vysmíval se mi snad?

"Já tě miluju" můj hlas byl zvláštní.

"Jsi tak naivní" zopakoval zase znovu větu, která mě trhala jako papír.

"Koukej" ukázal Harry ta mě a já se pomalu otočila. Clarie kráčela naším směrem a nakonec se zastavila u Harryho. Nevěděla jsem co to má znamenat. Začali se spolu líbat a já je jako zmražená pozorovala. Ty rty, které se teď otírají o ty Clarie, patřily mě. Měly patřit mě. Ale Harry to nemyslel vážně.

"Harry" vzlykala jsem a stále přihlížela jejich líbající se scénce přímo přede mnou.

"Harry" znovu a znovu jsem opakovala jeho jméno. Zvyšovala jsem hlasitost a tím šly i více slyšet vzlyky.

"Sarah" sáhl mi někdo na rameno a já sebou cukla. Moje oči se rychle otevřely a já zjistila, že to všechno byl jen sen.

"Louis on" začala jsem nanovo plakat a přišla si jako kus hadru. Kus použitého hadru.

"Nemysli na něj" držel mě ve svém objetí a já nemohla přestat brečet. Držel mě tak dlouho než jsem se uklidnila. Tedy alespoň jsem uklidnila svůj pláč. Tu bolest uvnitř mé hrudi,, uklidnit nešlo.

"Lehni si" poručil mi a já přikývla a lehla si. Byla jsem jako bez duše. Duši mi totiž ukradl ďábel jménem Harry Styles.

*Harry*

"Myslíš, že sedla do auta někoho cizího?" zeptal jsem se Liama a očekával nějakou uklidňující odpověď.

Byl dost překvapený, když jsem mu zavolal a všechno mu řekl. Chovám se vážně jak malá holka, která přišla o svou panenku. Já jsem přišel o svou princeznu.

"To není Sarah podobný. Hele. Jdi si lehnout a ráno zavolám Louisovi a Nailovi a přijedeme za tebou OK brácho?" ozval se konečně Liam.

"Ok" říct OK je tak jednoduché, ale já vím, že stejně neusnu. Stýská se mi po ní. Chtěl bych jí obejmout a říct jí, jak moc ji miluji. Budu jí to ještě někdy moc říct?

"Liame? Já jsem ji asi ztratil" řekl jsem ještě než mi Liam stihl cokoliv říct.

"Nikdy není nic ztraceno a proto není ztracená ani ona bez tebe. Chce to trochu času" jeho slova měla být uklidňující ale nebyla.

"Čas? Ona mi tu nechala i snubák!" praštil jsem rukou do zdi až jsem v ní udělal díru. Kurva!

"Já. Nevím jak tě uklidnit kámo. Tohle prostě probereme zítra a ty se vážně potřebuješ vyspat"

"Fajn. Tak čau" položil jsem hned hovor.

Je ztracená a já nevím, kde je. Volal jsem jí, psal jsem jí, ale nic. Nakonec mo to potom oznámilo, že není dostupná. Že by si vypnula telefon?

Lehl jsem si do své postele, ale na její půlku. Voněl po ní polštář a já zase začal brečet. Zamiloval jsem se a jsem v tom až po uši, ale nechal jsem jí odejít. Vlastně jsem jí řekl ať odejde. Jsem tak zoufalý, že nevím, co mám dělat. Ale chci jí. Ona patří ke mně a já k ní. Tohle je na sto procent jasný.

"Nevzdám se tě Sarah" zašeptal jsem do jejího polštáře a přál jsem si, abych jí to mohl zašeptat do ucha.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Carol-World Carol-World | Web | 26. ledna 2017 v 13:53 | Reagovat

Proč mi tohle děláš?! Ty pohledy Sarah jak, tak dávám, ale pohledy od Stylese...? To si vyžaduje kyblík zmrzliny a hačat na zadku, protože tohle já jednoduše nedávám :´( Brečííím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama