108. Lisa

22. prosince 2016 v 1:12 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Ahoj" řeknu hned, jak se otevřou dveře.

"Sarah?" vykulí na mě oči.

"Hlavní je, že si pamatuješ moje jméno" rýpnu do něj hned.

"Pojď dál" s klidem přejde mou poznámku a zve mě dovnitř. Čekala jsem, že tady bude alespoň trochu uklizeno, ale není to tady tak hrozný. Pokud tady je i ONA, tak se mohla více snažit.

"Nečekal jsem, že bys přijela" usměje se na mě a natáhne ruce, že mě obejme.

"Ne to ne. Že jsi můj otec neznamená, že tě budu objímat" ukážu na něj prstem a o krok od něj odstoupím. Vypadá trochu líp než jak jsem ho viděla naposledy v nemocnici. Nemá na sobě žádné špinavé oblečení a vypadá to, že je i učesaný. Je to směšné, když si ho prohlížím a myslím si o něm takové věci. Jenže ty věci jsou pravdivé, bohužel.

"Dobrá" usměje se na mě, ale já vím, že tohle ho trochu ranilo. Ale mě to nezájímá, on mě ranil už hodněkrát.

"Je tady ještě?" otočím se k obýváku a samozřejmě, že hledám JÍ. Tu ženskou, která se na mě jen tak vysrala.

"Je v kuchyni" oznámí mi jako kdyby to snad bylo samozřejmé.

"Takže ta osoba skutečně existuje a je dokonce v kuchyni" konstatuji schválně na hlas a jdu do obýváku.

"Nepůjdeš za ní?" diví se, když mě vidí si sedat na gauč v obýváku.

"Ty si myslíš, že po těch letech za ní ještě polezu?" zvednu na něj své obočí a on chápavě zakývá hlavou. Alespoň že mě právě teď chápe. A nebo to dělá jen proto abych se nenaštvala.

"Tak já ji řeknu, že jsi tady" nadechne se a hned odchází. Můj tep se zrychluje a můj žaludek se začíná scvrkávat. Asi budu zvracet. Ne Sarah, ty to zvládneš! Dělej, že je ti lhostejná. ONA mi ale je lhostejná a ještě ke všemu jí šíleně nenávidím.

"Ahoj" ozve se tiše ženský hlas a tím mě vytrhává z myšlenek. Vzhlédnu k ní a málem mi padá brada. Je tak jiná. Zestárla. Ale jsem jí stále podobná a to mě trochu děsí. Má dokonale upravené vlasy a tak to vypadá jako kdyby právě přišla z divadla, než že by vařila.

Na pozdrav jí neodpovídám a jen od ní odvrátím pohled.

"Asi jsi moc neuklízel co?" zdůrazním pořádně slovo 'neuklízel', aby Ona věděla, že na ní určitě ještě nemluvím.

"Jsem ráda, že tě zase vidím" jde ke mě ONA i přes to, že jí dávám dost najevo, že s ní mluvit nechci.

"Tak to je asi jen z tvé strany" usměji se na ní falešně.

"Vím, že jsem tě zklamala, ale..." začne a já hned zvednu ruku abych jí zastavila.

"O nějaké vysvětlování rozhodně nestojím, Už je na to pozdě. Jen jsem se chtěla podívat jestli doopravdy ještě žiješ a zeptat se tě na pár otázek" opřu se o opěradlo gauče.

"Ale já bych ti.." zase začne.

"Pane bože dost. Jestli mi chceš říkat, jak tě to mrzí a odjela si, protože a nějakou skvělou výmluvu, tak si šetři dech, protože já se hned zvedám a jdu do prdele, protože mě tohle naprosto nezajímá" protočím na ní očima a chystám se zvednout.

"Dobře. Ptej se mě" ustoupí nakonec a já jsem trochu zaskočená, že se nijak víc nesnáží, aby mi vnutila svůj super příběh.

"Proč jsi se sakra vrátila?" zvýším trochu hlas aniž byych chtěla.

"Stýskalo se mi" poví hned.

"Aha? Tak to brzo" začnu se smát a ona vypadá díky mé reakci jako zraněné štěně.

"Sarah jsi tak krásná" sedne si vedle mě, ale já se od ní odsunu abych jí nebyla tolik nablízku.

"Komplimenty si nech pro někoho jiného. Já o ně rozhodně nestojím" zavrtím hlavou.

"Další otázkou je.. Jak jsi jen mohla odjet?" začínám zatínat pěsti.

"Musela jsem od všeho tenkrát vypadnout" těká očima po místnosti.

"I od svých dětí? Vážně ?!" vykřiknu.

"Byla jsem mladá a hloupá" snaží se obhájit

"Ateď jsi už dospěla? To brzo!" zakřičím a pociťuji, jak se mi slzy chtějí dostat ven, ale já je s jedním nádechcem zase zaženu. k vůli ní rozhodně brečet nehodlám.

"Máš právo být na mě naštváná Sarah" sklopí hlavu a myslí si, že k ní přiskočím a řeknu, že jí všechno odpouštím. Tohle bych udělala možná jako malý prcek. Teď už to rozhodně nehrozí.

"Žijete spolu zase na hromádce jo?" podívám se na otce.

"Je tu jen na krátkou dobu" zesmutní otec.

"A pak zase zdrhne. Jak nečekané" začnu se zase ironicky smát. V místnosti je najednou ticho a nikdo neví, co by měl říct, aby alespoň trochu zachránil situaci. Jenže tahle situace už rozhodně zachránit rozhodně nejde.

"Víš co?" Něco ti povím" otočím se na ní celým svým tělem.

"Odešla jsi a nechala mě tady s ním. S chlapem co by mě vyměnil i za prachy, aby mohl hrát ty podělaný automaty. A on to vážně udělal. Prohrál mě dokonce v kartách. Ale za tohle mu děkuji. Díky němu jsem se dostala z téhle díry a díky němu jsem poznala, že vlastně život může být fajn. A chceš vědět proč jsem to nevěděla už dřív? Protože jsi mi ho ty zkazila na plné čáře. Jsi mrcha a já ti to nikdy neodpustím" řeknu na jeden nádech.

"Notak Sarah" napomene mě otec za špatný výběr slov.

"Žádné notak Sarah. Je to mrcha, protože mě tady nechala s tebou smaotnou. Její další děti jsou bůh ví kde a proč? Protože se na všechno vysrala" zlost ve mě hoří a já mám chuť začít házet s věcmi.

"Má pravdu" otočí se ONA na otce.

"Díky bohu, že to alespoň ona přizná" postavím se a chci co nejrychleji vypadnout. Tohle byl tak blbý nápad. Ale jsem zase na pár let poučena z toho, že je to kráva a krávou zůstane.

"Nechceš zůstat třeba na oběd?" její oči mě přímo prosí abych zůstala, ale já jak kdybych najednou měla srdce z ledu.

"Nebudu si s vámi hrát na šťastnou rodinku. Už je moc pozdě. Už nejsem tou holkou, co seděla u okna a čekala až se jí vrátí matka, která by jí milovala nejvíc na světě" mluvím tiše až se mi chce při těch vzpomínkách brečet.

"Sarah" postaví se přede mně se slzami v očích a chce mě obejmout, ale já udělám to samé jako u otce. Ustoupím od ní.

"Ne Liso, Žádná objímačka" zavrtím hlavou a schválně jí řeknu i jejím jménem. Je teď zaražená a neví co má dělat. Needokážu jí oslovit "mami" a tak radši volím její jméno, které z mých úst uniká poněkud chladně.

"Čau otčím se na patě a projdu okolo otce až ke vstupním dveřím.

"Prý máš přítele?" zeptá se mě ještě ONA a asi se mě tím snaží ještě nachvilku zdržet.

"Dokonce je to už snoubenec a víš co ještě? Čekáme spolu dítě. Škoda, že nikdy nepozná babičku" chytnu za kliku a otevřu dveře.

"Chtěla bych být toho malého babičkou" je najednou veselejší, když zjistila, že jsem v tom.

"Ale já nechci. Nechi, aby poznal osobu, která mi bezcitně zlomila srdce" vyjdu ze dveří a silou s nimi za sebou třísknu. Rychle se rozejdu k autu, do kterého bleskově nasedám. Když nastartuji, tak se otevřou dveře od domu a ve dveřích stojí ONA a je celá ubrečená. Samozřejmě, že mě napadlo, že vylezu z auta a poběžím ji obejmout, ale neudělám to. Nikdy ji neobejmu. Kde byla ona, když jsem potřebovala obejmout? Někde si v klidu válela šunky.

Rychle sešlápnu plyn a mizím odsud. Na jednu stranu to byl ten nejvíc debilní nápad, ale na druhou stranu jsem jí zase viděla a ukázala jí, jak moc ji nenávidím.

Přemýšlím na tím jestli mám Harrymu říct, že jsem ji viděla. Jo, řeknu mu to a hned. Zastavím u kraje silnice a vyndám si telefon. Zvoní to docela dlouho a když se chystám hovor ukončit, tak to Harry vezme.

"Stalo se něco?" první na co se mě zeptá.

"No. Dostala jsem takový debilní nápad" zkroutím obličej do divné grimasy, i když vím že mě Hazz nemůže vidět.

"Pane bože. Jestli ti zase někdo drží pistoli u hlavy, tak si piš, že tě zabiju dřív já" řekne Harry, ale já vím, že se usmívá.

"No jakože to ne. Ale... Ježíš. Prostě jsem jela za otcem a Lisou" opřu si hlavu o volant.

"Lisa je?" zeptá se mě.

"Moje matka" řeknu to s odporem.

"Ty jsi jí viděla?" je očividně hodně překvapený.

"Jo" odpovím jednoduše.

"A?"

"Jestli chceš slyšet pocity, tak ani jeden není kladný. Snažila se mi omluvit, ale já na ní seru. Ona mě tady nechala a víš proč? Protože údajně potřebovala od všeho vypadnout! Chápeš to?! Vždyť sakra měla děti a manžela!" křičím a u toho rozhazuji rukama.

Začíná mi být ze všeho dost špatně. Camil. David. Nějaké Harryho tajemství, který ale neexistují, i když já mám srach, že něco existuje. Gemma. Matka. Tohle už je prostě moc.

Když přijedu domů, tak Harry už na mě čeká v obýváku a má ještě mokré vlasy. Očividně byl ve sprše a proto mu možná trvalo, než hovor přijal.

Sedla jsem si vedle něho a všechno mu řekla. Úplně všechno včetně mých pocitů.

"Máš dvě možnosti. Buď jí v životě uděláš alespoň malé místečko a nebo jí ze života vyškrtneš už navždy" pohladí mě Harry po zádech, Když sedím na jeho klíně a hlavu mám položenou na jeho rameni

"Dám tomu čas?" zeptám se ho.

"Jo, to bude nejlepší nápad" silněji mě obejme.

"Jsem tak šťastná, že tě mám" zašeptám a dám mu malou pusu na krk.

"Ani nevíš, jak moc šťastný jsem i já" odpoví mi a tím mi vykouzlí úsměv na rtech.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Carol-World Carol-World | Web | 22. prosince 2016 v 22:34 | Reagovat

boží <3

2 Leňa Leňa | 25. prosince 2016 v 15:00 | Reagovat

Ja tenle příběh vážně milují. Píšeš úžasně😍😍😍😍😍😍😍😍😍😍😍😍😘😘😘😘

3 leňa leňa | 28. prosince 2016 v 18:26 | Reagovat

vážně už to čtu asi po sté a nikdy mě to neunaví. už se těším až tam budou všechny díly které byli na wattpadu a začnou nové díly které jsem ještě nečetla a já si je budu moct přečíst každé slovo a bude to jako kdybych tam byla byla kamarádka, kteráo všem ví a vždy jim poradí co dělat. vážně někdy ti tento příběh vytisknu a dám do nějakkého vydavatelství aby z toho udělali knihu, kterou si koupím. doufám že bude i 2 jako u deadly races. :* :) <3 někdy ti i závidím tvůj talent musíš mi ho někdy trochu půjčit :D

4 BlondieXI BlondieXI | 12. ledna 2017 v 20:13 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama