105. Bojíš se mě?

22. prosince 2016 v 1:09 | •Dom• |  Mafiánský zmetek

"Říkal jsem, že jsi měla počkat v autě" uvědomuji si, že jsem předaná do obětí někomu jinému. Ten někdo je Harry a i když si to nechci připustit, mám z něj strach. To co jsem viděla, to bylo tak.. Surové? Děsivé? Oboje dvoje a já nejsem schopna popadnout dech.

"Dýchej zlato" šeptá ten chraplavý hlas do mých vlasů.

"Odvez jí domů" slyším soucitný hlas Liama, který radí Harrymu, aby mě z tohohle pekelného domu hned odvedl. Harry nijak neprotestuje a chce mě odvést, ale já stojím jako přikovaná.

"V pohodě lásko" hladí mě jeho velká ruka po zádech. Jedna z těch dvou rukou, co mlátili Davida, tak surovým způsobem.

"Harry.." zašeptá Liam a já vím, že Harrymu ještě něco říká, ale nejspíš, tak moc tiše, že to nemohu slyšet.

"Hmm" zabručí Harry. Jeho pozornost se hned zase obrací mým směrem a já konečně udělám malý pohyb. A to ten, že se chytím jeho trička a on mě zvedne do vzduchu. Automaticky obmotám nohy okolo jeho pasu a on se mnou odchází pryč. Nevím proč jsem to udělala, ale zvedla jsem svou hlavu. Jako bych si místnost vyfotila a uložila do své paměti. Liam, který na mě starostlivě hledí. Louis klečí u Camil, která ho vraždí pohledem, ale její oči jsou plné strachu a bolesti. A pak David. Nehybně ležící na zemi pokryt krví. Je mrtvý? Dokázal ho Harry zmlátit , až ho zabil? Dokáže tohle Harry doopravdy udělat? Vím, že člověka dokáže zastřelit, ale dokáže člověka utlouct ke smrti? Ubil už někoho? Udělá to zase někdy? Zase ty odporné otázky bez odpovědi. Díky tomu pociťuji uvnitř mě hroznou beznaděj a strach člověka, kterého nadevše miluji.

Dveře auta u spolujezdce zůstaly díky mě otevřené, ale Harry je zavírá. Nepojedeme jeho autem? On ale hned na to otevírá zadní dveře a pomalu mě pokládá na zadní sedačky.

"Lehni si" věnuje mi malý trochu nervózní úsměv a já ho bez námitek poslechnu. Není to tady vzadu nepohodlné, ale je tu prostě málo prostoru pro mé nohy a proto je mám pokrčené. Už cítím, jak mi v nich nepříjemně brní, ale nedokážu se pohnout a uvolnit je. Brání mi v tom stále ty odporné obrázky, které se mi pořád ukazují před očima jako nějaký film. Nejhorší na tom všem je, že já je nijak nedokážu smazat nebo alespoň se jich na chvíli zbavit.

-Zbraň mířící do mého obličeje.

-David ležící na zemi se zavřenýma očima.

-Camil s bílou látkou v puse, aby nemohla hlasitě křičet.

-Harryho vražedný výraz, když klečí na Davidovi.

-A pak ten poslední nejhorší. David celý od krve a Camil se strachem v očích pozorující Louise.

Bojím se. Vím, že Harry nic neudělá, ale mám z něj určitý druh strachu, který nedokážu nijak definovat.

"Řekni něco" zazní tiše prostorem auta Harryho hlas.

"Zapni rádio" zašeptám a z posledních sil držím slzy. Nechápu proč se mi chce brečet, ale možná je to jenom z toho co jsem všechno dneska viděla.

"Nechceš se mnou mluvit?" zeptá se Harry a já vím přesně, jak se teď tváří. Je zmatený a neví co ode mně očekávat za odpověď. Proto se rozhodnu být zticha a počkat si na to než zapne rádio. Po nekonečném tichu se konečně autem rozezní hudba. Je tichá a ukliďnující. Jenže není uklidňující natolik, aby uklidnila moje smíšené pocity.

"Sar?" něžný hlas vyslovující moje jméno mě vyděsí. Pozoruji skupinu mladíků naproti mě, jak se kvůli něčemu pošťuchují a nevnímám další volání mého jména. Cítím dotyk na svém rameni a tak se podívám abych se ujistila, kdo po mě právě chce mou pozornost. Ale jediné co vidím jsou krvavé klouby na ruce. Pomalu putuji svýma očima po daném člověku a je to Harry. Strašidelně se na mě usmívá a jeho oči jsou ďábelsky tmavé.

"Co to děláš?" vykřiknu, když jeho pěst udeří do mého obličeje.

"jsem jednoduše psychopat, tak se s tím smiř" zašeptá mi chraplákem do ucha a mě z toho běhá mráz po zádech.

"Hej" zakřičí jeden z kluků ze skupinky naproti nám a já k němu hned stáčím mou pozornost.

"Davide?" brada mi padá na zem, když rozpoznám obličej dotyčného odvážlivce.

"Nezahrávej si" varuje ho Harry drsně.

"A co uděláš? Zabiješ mě?" vysmívá se mu a já mám nutkání mu říct, že by si s Harrym zahrávat neměl, ale jsem němá. Nedokážu vyslovit ani jedno písmenko.

"Zabiju" kývne Harry a jeho čelist se zatne.

"A jí?" ukáže David mým směrem a když se rozhlédnu, abych věděla na koho ukazuje, zjistím, že ukazuje na mě.

"Tu to možná taky jednou čeká" Harry se rozbíhá naproti Davidovi a já jen mlčky očekávám první ránu, která přijde asi po pěti sekundách. David se trochu zapotácí dozadu, ale hned se mu zase vrací rovnováha a on čelí dalším úderům. Chci se podívat jinam, ale nejde to. Jako kdyby moje oči byly magnety a musely pozorovat tu rvačku přede mnou. Vesmír jako kdyby se najednou začal točit a všechno je teď jiné. Vidím dítě sedící na malé posteli, jak pláče.

"Co se děje?" sednu si k holčičce a ona se ode mně rychle odšoupne.

"Mě se nemusíš bát" natahuji k ní ruku a snažím se získat její důvěru.

"Už mě nebude tatínek bouchat?" zavzlyká.

"Tatínek tě bije?'' zamračím se na tím, že tohle vůbec někdo dokáže udělat. Tlouct vlastní dítě.

"Tak pojď" zakřičí Harry a já se na něj rychle podívám. Vypadá jinak. Vypadá jako ďábel a já sama mám co dělat, abych se neschovala pod postel jako to udělala ta malá holčička, která ještě před Harryho vstupem do pokoje, seděla vedle mě.

"Prosím už ne" vzlyká a snaží se , aby pod postelí nebyla vůbec vidět.

"Zlobila si" kárá ji Harry a ona začne plakat ještě hlasitěji.

"Tatínku, už ne. Moc prosím. Já už budu hodná" její dětský hlásek mi trhá srdce.

"Potřebuješ potrestat!" rozkřikne se Harry a malou holčičku vytáhne za vlasy z pod postele.

"Ne!" vykřiknu sama a pokoj se promění na ten můj klidný a jsem v něm sama. Asi jsem v autě usnula a Harry mě sem přenesl. Jak to, že mě nic neprobudilo?

"Sarah" spěchá k mé posteli Harry a já na něj jen vyděšeně koukám.

"Byl to jen sen zlato" utěšuje mě ve svém náručí a já nejsem schopná se vzpamatovat. Ta malá holčička.. To bylo naše dítě a on jí tloukl?

"David je.." promluvila jsem do jeho hrudi a ke konci věty se mi zlomil hlas, takže jsem to nemohla dořeknout.

"Neptej se na to" políbí mě Harry do vlasů.

"Už si někoho takhle zabil?" odtáhnu se od něj a on sklopí svůj zrak na bílé prostěradlo.

"Odpověz mi" skoro vykřiknu.

"Jo" zašeptá, jako kdyby snad ani nechtěl abych ho slyšela.

"Kolik?" nasucho polknu.

"Nepočítal jsem to" odpoví a stále pozoruje prostěradlo, se kterým si hraje.

"To jich bylo tolik?" zhrozím se.

"Ale všechno to byli svině Sarah. Znásilňovali holky, nutili je šňupat a bůh ví co ještě" prohrábne si Harry vlasy.

*Harry*

Nechtěl jsem, aby tohle přišlo. Nikdy jsem před ní nechtěl mluvit o té špinavé minulosti. Ale ona je tak zasraně zvědavá a pořád se vyptává. Jsem totálně v hajzlu z toho, jak se chová. Je vyděšená a myslím si, že mi přestává věřit. Možná že se mě i dokonce bojí?

"Bojíš se mě?" vyslovím a podívám se do jejich očí. Ty božské oči, které mě ovládají jako loutku. Miluju, když jsem jimi ovládaný.

"Nevím" vzdychne. Tohle není odpověď, kterou jsem chtěl.

"Nikdy bych ti neublížil Sarah. Nikdy bych na tebe nevztáhl ruku" nakloním se k ní a vidím, že se jí do očí hrnou slzy.

"Já vím" vzlykne a já si ji hned přitáhnu do svého klína. Neobejme mě nazpět, ale jen sedí v mé náruči a pláče.

"Poslouchej mě" zvednu její bradu a snažím se s ní navázat oční kontakt.

"Pamatuj si jedno. Od doby, co jsem si tě sem přivezl, poznal tě, jsem pochopil, že to jsi ty. Ty, se kterou chci strávit celý život. Změnila jsi mě a tím i všechno okolo mě a já ti za to děkuju. Byl jsem svině, která.. Ale teď už jsem jiný. Jsem tady pro tebe. Navždycky Sarah, jasný? Nikomu tě nikdy nedám. Ty už jsi prostě napořád jenom moje. A já jsem tvůj. Nechci, aby jsi se mě bála. Drtí mě to a bojím se, že odejdeš. A to mě zlomí. Nedokážu bez tebe dýchat, protože ty jsi moje kyslíková bomba. Chápeš? Miluju tě Sarah. Jen mi prosím řekni, že se mě nebojíš" ve skutečnosti jsem měl v plánu říct něco jiného, ale věty se mi v hlavě zamotaly a ze mě vyšla tahle blbost.

"Nebojím se tě já jen..." ztichne.

"Ty jen co?" držím její malé dlaně ve svých a palci ji hladím klouby.

"Zdál se mi sen. Mlátil si Davida a pak jsi mlátil i naší holčičku, která se tě bála" začne nanovo vzlykat a jí při představě toho co teď řekla, cítím zvláštní bolest na hrudi.

"Nikdy bych tohle neudělal. Nikdy bych naše dítě neuhodil!" můj hlas je tichý.

"Miluju tě Hazz" vysmekne ruce z těch mých a rychle mě obejme. Zmáčknu jí ve svém objetí a jsem šťastný, že se mě nebojí. Nebo alespoň doufám.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 22. prosince 2016 v 1:18 | Reagovat

pěkně napsáno :-D

2 Carol-World Carol-World | Web | 22. prosince 2016 v 22:20 | Reagovat

Bože, asi každou chvilku čekám zástavu vlastního srdce...

3 leňa leňa | 10. ledna 2017 v 12:45 | Reagovat

:-D  :-D :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama