102. Střílej

22. prosince 2016 v 1:04 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Ty?" snažím se vyprostit z jeho sevření.

"A kdo jiný? Myslela jsi si, že když mě ten tvůj kokot zmlátí, tak to nechám plavat? Ne slečno, tak to nebude. Jeho jsem nenáviděl a díky tomu, že jsi s ním odešla, nenávidím i tebe" kříčí hned vedle mého ucha a víc utahuje stisk a já mám pocit,že mi zlomí žebra.

"Zlato nelži jí" zvedne se Camil ze země. Když se postaví, tak si upraví svoje pomuchlané tričko. Aby náhodou chviličku nevypadala špatně.

"Zlato?" vůbec nechápu co se okolo mě děje.

"Rozhodli jsme se, že se já vyseru na toho zmetka a David, že se vysere na tebe" stoupne si přímo přede mě a dýchá mi do obličeje. Je to hrozný, že je tak blízko a já jí nemůžu zase jednu praštit.

"A?" zasyčím na ní a ona mě pohladí po tváří. Naštvaně cuknu hlavou a ona se ještě víc rozesměje. Je snad na fetu nebo jsem já, ta která je úplně mimo?

"Teď si říkám, že bych ti mohla ukázat, jak hrozné to je, když tě někdo poníží, jako jsi ponížila ty mě " kousne se do rtu a já už jsem vážně ztracená.

"Do prdele o co tady jako jde?" zavrčím a snažím se od sebe odstrčit Davida. Stále marně a už se mi to zdá jako věčnost, co mě takhle nepříjemně drží.

"Náhodou se mi doneslo, že jste měli s Harrym bouračku. Nebo spíš mi to říkala uklízečka v jeho domě, když jsem se tam stavila. No a tak jsem jela za Harrym do nemocnice, abych se ti trochu vysmála a poslala tě do hajzlu. Jenže ty jsi už v hajzlu byla. Brečela jsi tady Davidovi do náruče, že Harry nechce vaše miminko. Pak jsem Davida chytla na chodbě a po pár větách jsem mu řekla můj příběh..." vypráví mi a já mám chuť křičet, do všeho mlátit a brečet zároveň.

"Já jsem jí to ale zatím nevěřil" doplní ji David a já musím protočit očima.

"Jenže pak ho Harry zbil a on se mi ozval. Po pár drinkách jsme zjistili, že si jsme sympatičtí a stalo se to , že jsme teď spolu a nenávidíme vás" maračí se trochu , ale pak se zase začne usmívat.

"Ale taky by jste nám měli poděkovat, že jste se díky nám seznámili" vydechnu zhluboka a sanžím se tím uklidnit moje myšlenky, tak i nervy.

"To možná jo, ale teď jsi si to posrala, když jsi mě dvakrát praštila a ještě jsi na mě vytáhla zbraň. Jaký by ti to bylo?" vykřikne a skloní se pro Harryho pistoli, která mi díky Davidovi vypadla z ruky.

"Jaký ti to teď je?" křičí znovu a mě až teď nějak dochází, že mám pistoli přímo u hlavy. Začínám zrychleně dýchat a nevím co mám dělat. Proč jsem se do takovéhle blbosti pouštěla? Měla jsem to ale hlavně říct Harrymu.

"Přivaž jí" poručí Camil Davidovi a já se cítím zase jako na ačátku ze Zaynem a Emmou. Proč mě vždycky musí svazovat, držet a nebo chtít zabít nějaké zhrzené páry? Co to se všemi jako je?

Už od narození se můj život pohyboval ve sračkách a když se něco zlepší a začne se mi něco líbit, tak potkám idioty a oni to všechno poserou. Tahle koz-holka jménem Camil mi totálně podělala život. A David? Všechno je jen taková souhra náhod , která ale nehraje v můj prospěch. Už by tu jen chyběla moje matka, aby mi taky řekla pár super věcí. Začíná se mi z toho dělat špatně. Nevím co jsem si vlastně myslela.Že celý můj život se stane lehkým jako je pírko a já jím propluji po boku toho nejkrásnějšího kluka na světě? Vím, že v naších začátcích by si nikdo nemyslel, že Harry se změní, ale on se změnil a proč? Pro mě? Je to možné? Čekám s ním dítě, ale v tento moment sedím na židli a mám svázané ruce. Holka, která mě nejspíš psychopat na mě stále míří Harryho zbraní a po jejím boku stojí kluk, kterého jsem odmítla, až mě z toho bolí hlava.

"Střílej!" Vyjde ze mě najednou a já cítím svou reakcí zaskočená. Proč jsem tohle řekla? Vím proč... Protože jsem věděla, že to takhle skončí. Že se to někde všechno prostě posere a já budu nucena to přijmout. A já tedy přijímám to, co má přijít. Ať už to je třeba i moje smrt.

"Co?" Vykulí na mě oči David.

"Jsi překvapený?" podívám se mu do očí, ale on mi nijak neodpovídá.

"Můj život a moje rozhodnutí . Tak už kurva střílej debilko!" křičím na Camil. Sama pro sebe se zasměji, když si vzpomenu, že jsem jí říkala koz-holka. To Harry se takhle přeřekl a já jí začala říkat koz-holka.

"Čemu se směješ?" Pozvedne na mě Camil svoje dokonale vytrhané a namalováné obočí.

"Tobě" směji se ještě víc. Asi mi z toho přeskočilo.

Slyším jak Camil zbraň odjišťuje a s hlubokým nádechem zavírám oči. Očekávám už jen to jediné. Bude to bolet a nebo ne? Můžu si za to prostě sama a tak přijímám to co mě čeká.

"Je až zvláštní, jak rychle se karty otočili co ?" promluvím a je mi jasné, že tohle bude , možná moje poslední věta, ale já chci říct ještě pár vět.

"Tref se prosím přesně do čela abych vám tady alespoň hezky vymalovala" zasměji se.

"A vzkaž Harrymu, že ho vážně hrozně moc miluji" poslední věta, kterou jsem řekla a jsem ráda, že jsem zrovna řekla tohle. A teď ať už laskavě střílí!

Vystřel se rozezní domem a já necítím nic. Oči držím stále pevně zavřené a představuji si jen Harryho.

Jeho měkké rty na těch mých. Jeho zelené oči vypíjející so do mých očí. Jeho chraplavý hlas vyznávající mi lásku. Jeho velké ruce na mé nahé kůži. Jeho mentolový dech na mém krku. Jeho andělský smích, kterým mě obdaruje a já se pak cítím jako v ráji. Jeho nespočet tetování, které mě dohání k šíleí po něm. Jeho dokonalé tělo, které ve mě vyvolává zvláštní, ale příjemné pocity. ON.

"Miluju tě" slyším jeho hlas a cítím, jak se mi do očí tlačí slzy. Proč jsem tak sobecká? Jak jsem jen mohla chtít, aby mě Camil zastřelila? Jak jen tady mohu nechat Harryho? A zabít taky i svoje dítě, o které jsem nechtěla přijít?

Rychle otevřu oči a prudce nadechnu, když vidím Harryho obličej před tím mým. Je dokonalý a já na něj nikdy nezapomenu... Miluju tě Harry.

*Harry*

Stojí u Gemmy a jsem tak nasraný, že se to zrovna stalo mojí sestřičce. Louisovi zvonil telefon a tak odešel na chodbu. Ldyž to vzal, tak se na mě tak zvláštně podíval.

Byl jsem nucený jít za ním a nenápadně poslouchat. Stejně ke mě stál otočený zády a tak jsem v klidu mohl stát za ním a poslouchat.

"To jsi teď mluvil se Sarah?" nakloním se k Louisovi. Vím, že někomu popisoval nějakou cestu, ale mohl to být kdokoliv s kým mluvil.

"Emm, neměl jsem ti to říkat, ale jo, mluvil jsem se Sarah" podrbe se na zatýlku a já už jsem dočista zmatený touhle situací.

"Proč si mi to neměl říkat?"

rozhodl jsem se ho začít vyptávat.

"Řekla mi to Sarah" odpoví hned. Proč by Sar nechtěla abych to věděl?

"A co chtěla?" zamračím se.

"Ptala se mě, kde bydlí Camil..." zašeptá. Proč by Sarah chtěla vědět, kde bydlí Camil?

"Liame? Pojď prosím" makouknu zpět do pokoje, kde Gemma leží a Liam bez jakýchkoliv otázek opouští pokoj.

"Pak vám to všechno vysvětlím" mrknu na ně, když si všimnu Gemmy, Nialla a Rir zmatených výrazů. Zavřu za sebou dveře a jdu chodbou ven z nemocnice s klukama v patách.

"Jedeme za Camil" řeknu až když všichni sedíme u Louise v autě. Jen on ví, kde přesně Camil bydlí a tak ho nechávám řídit.

"Hlavně rychle" neskrývám strach v mém hlase a vím, že Sarah má v plánu nějakou blbost. Bojím se, jak velká blbost to bude.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Carol-World Carol-World | Web | 22. prosince 2016 v 22:05 | Reagovat

Uf! Žije :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama