Prosinec 2016

108. Lisa

22. prosince 2016 v 1:12 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Ahoj" řeknu hned, jak se otevřou dveře.

"Sarah?" vykulí na mě oči.

"Hlavní je, že si pamatuješ moje jméno" rýpnu do něj hned.

"Pojď dál" s klidem přejde mou poznámku a zve mě dovnitř. Čekala jsem, že tady bude alespoň trochu uklizeno, ale není to tady tak hrozný. Pokud tady je i ONA, tak se mohla více snažit.

"Nečekal jsem, že bys přijela" usměje se na mě a natáhne ruce, že mě obejme.

"Ne to ne. Že jsi můj otec neznamená, že tě budu objímat" ukážu na něj prstem a o krok od něj odstoupím. Vypadá trochu líp než jak jsem ho viděla naposledy v nemocnici. Nemá na sobě žádné špinavé oblečení a vypadá to, že je i učesaný. Je to směšné, když si ho prohlížím a myslím si o něm takové věci. Jenže ty věci jsou pravdivé, bohužel.

"Dobrá" usměje se na mě, ale já vím, že tohle ho trochu ranilo. Ale mě to nezájímá, on mě ranil už hodněkrát.

"Je tady ještě?" otočím se k obýváku a samozřejmě, že hledám JÍ. Tu ženskou, která se na mě jen tak vysrala.

"Je v kuchyni" oznámí mi jako kdyby to snad bylo samozřejmé.

"Takže ta osoba skutečně existuje a je dokonce v kuchyni" konstatuji schválně na hlas a jdu do obýváku.

"Nepůjdeš za ní?" diví se, když mě vidí si sedat na gauč v obýváku.

"Ty si myslíš, že po těch letech za ní ještě polezu?" zvednu na něj své obočí a on chápavě zakývá hlavou. Alespoň že mě právě teď chápe. A nebo to dělá jen proto abych se nenaštvala.

"Tak já ji řeknu, že jsi tady" nadechne se a hned odchází. Můj tep se zrychluje a můj žaludek se začíná scvrkávat. Asi budu zvracet. Ne Sarah, ty to zvládneš! Dělej, že je ti lhostejná. ONA mi ale je lhostejná a ještě ke všemu jí šíleně nenávidím.

"Ahoj" ozve se tiše ženský hlas a tím mě vytrhává z myšlenek. Vzhlédnu k ní a málem mi padá brada. Je tak jiná. Zestárla. Ale jsem jí stále podobná a to mě trochu děsí. Má dokonale upravené vlasy a tak to vypadá jako kdyby právě přišla z divadla, než že by vařila.

Na pozdrav jí neodpovídám a jen od ní odvrátím pohled.

"Asi jsi moc neuklízel co?" zdůrazním pořádně slovo 'neuklízel', aby Ona věděla, že na ní určitě ještě nemluvím.

"Jsem ráda, že tě zase vidím" jde ke mě ONA i přes to, že jí dávám dost najevo, že s ní mluvit nechci.

"Tak to je asi jen z tvé strany" usměji se na ní falešně.

"Vím, že jsem tě zklamala, ale..." začne a já hned zvednu ruku abych jí zastavila.

"O nějaké vysvětlování rozhodně nestojím, Už je na to pozdě. Jen jsem se chtěla podívat jestli doopravdy ještě žiješ a zeptat se tě na pár otázek" opřu se o opěradlo gauče.

"Ale já bych ti.." zase začne.

"Pane bože dost. Jestli mi chceš říkat, jak tě to mrzí a odjela si, protože a nějakou skvělou výmluvu, tak si šetři dech, protože já se hned zvedám a jdu do prdele, protože mě tohle naprosto nezajímá" protočím na ní očima a chystám se zvednout.

"Dobře. Ptej se mě" ustoupí nakonec a já jsem trochu zaskočená, že se nijak víc nesnáží, aby mi vnutila svůj super příběh.

"Proč jsi se sakra vrátila?" zvýším trochu hlas aniž byych chtěla.

"Stýskalo se mi" poví hned.

"Aha? Tak to brzo" začnu se smát a ona vypadá díky mé reakci jako zraněné štěně.

"Sarah jsi tak krásná" sedne si vedle mě, ale já se od ní odsunu abych jí nebyla tolik nablízku.

"Komplimenty si nech pro někoho jiného. Já o ně rozhodně nestojím" zavrtím hlavou.

"Další otázkou je.. Jak jsi jen mohla odjet?" začínám zatínat pěsti.

"Musela jsem od všeho tenkrát vypadnout" těká očima po místnosti.

"I od svých dětí? Vážně ?!" vykřiknu.

"Byla jsem mladá a hloupá" snaží se obhájit

"Ateď jsi už dospěla? To brzo!" zakřičím a pociťuji, jak se mi slzy chtějí dostat ven, ale já je s jedním nádechcem zase zaženu. k vůli ní rozhodně brečet nehodlám.

"Máš právo být na mě naštváná Sarah" sklopí hlavu a myslí si, že k ní přiskočím a řeknu, že jí všechno odpouštím. Tohle bych udělala možná jako malý prcek. Teď už to rozhodně nehrozí.

"Žijete spolu zase na hromádce jo?" podívám se na otce.

"Je tu jen na krátkou dobu" zesmutní otec.

"A pak zase zdrhne. Jak nečekané" začnu se zase ironicky smát. V místnosti je najednou ticho a nikdo neví, co by měl říct, aby alespoň trochu zachránil situaci. Jenže tahle situace už rozhodně zachránit rozhodně nejde.

"Víš co?" Něco ti povím" otočím se na ní celým svým tělem.

"Odešla jsi a nechala mě tady s ním. S chlapem co by mě vyměnil i za prachy, aby mohl hrát ty podělaný automaty. A on to vážně udělal. Prohrál mě dokonce v kartách. Ale za tohle mu děkuji. Díky němu jsem se dostala z téhle díry a díky němu jsem poznala, že vlastně život může být fajn. A chceš vědět proč jsem to nevěděla už dřív? Protože jsi mi ho ty zkazila na plné čáře. Jsi mrcha a já ti to nikdy neodpustím" řeknu na jeden nádech.

"Notak Sarah" napomene mě otec za špatný výběr slov.

"Žádné notak Sarah. Je to mrcha, protože mě tady nechala s tebou smaotnou. Její další děti jsou bůh ví kde a proč? Protože se na všechno vysrala" zlost ve mě hoří a já mám chuť začít házet s věcmi.

"Má pravdu" otočí se ONA na otce.

"Díky bohu, že to alespoň ona přizná" postavím se a chci co nejrychleji vypadnout. Tohle byl tak blbý nápad. Ale jsem zase na pár let poučena z toho, že je to kráva a krávou zůstane.

"Nechceš zůstat třeba na oběd?" její oči mě přímo prosí abych zůstala, ale já jak kdybych najednou měla srdce z ledu.

"Nebudu si s vámi hrát na šťastnou rodinku. Už je moc pozdě. Už nejsem tou holkou, co seděla u okna a čekala až se jí vrátí matka, která by jí milovala nejvíc na světě" mluvím tiše až se mi chce při těch vzpomínkách brečet.

"Sarah" postaví se přede mně se slzami v očích a chce mě obejmout, ale já udělám to samé jako u otce. Ustoupím od ní.

"Ne Liso, Žádná objímačka" zavrtím hlavou a schválně jí řeknu i jejím jménem. Je teď zaražená a neví co má dělat. Needokážu jí oslovit "mami" a tak radši volím její jméno, které z mých úst uniká poněkud chladně.

"Čau otčím se na patě a projdu okolo otce až ke vstupním dveřím.

"Prý máš přítele?" zeptá se mě ještě ONA a asi se mě tím snaží ještě nachvilku zdržet.

"Dokonce je to už snoubenec a víš co ještě? Čekáme spolu dítě. Škoda, že nikdy nepozná babičku" chytnu za kliku a otevřu dveře.

"Chtěla bych být toho malého babičkou" je najednou veselejší, když zjistila, že jsem v tom.

"Ale já nechci. Nechi, aby poznal osobu, která mi bezcitně zlomila srdce" vyjdu ze dveří a silou s nimi za sebou třísknu. Rychle se rozejdu k autu, do kterého bleskově nasedám. Když nastartuji, tak se otevřou dveře od domu a ve dveřích stojí ONA a je celá ubrečená. Samozřejmě, že mě napadlo, že vylezu z auta a poběžím ji obejmout, ale neudělám to. Nikdy ji neobejmu. Kde byla ona, když jsem potřebovala obejmout? Někde si v klidu válela šunky.

Rychle sešlápnu plyn a mizím odsud. Na jednu stranu to byl ten nejvíc debilní nápad, ale na druhou stranu jsem jí zase viděla a ukázala jí, jak moc ji nenávidím.

Přemýšlím na tím jestli mám Harrymu říct, že jsem ji viděla. Jo, řeknu mu to a hned. Zastavím u kraje silnice a vyndám si telefon. Zvoní to docela dlouho a když se chystám hovor ukončit, tak to Harry vezme.

"Stalo se něco?" první na co se mě zeptá.

"No. Dostala jsem takový debilní nápad" zkroutím obličej do divné grimasy, i když vím že mě Hazz nemůže vidět.

"Pane bože. Jestli ti zase někdo drží pistoli u hlavy, tak si piš, že tě zabiju dřív já" řekne Harry, ale já vím, že se usmívá.

"No jakože to ne. Ale... Ježíš. Prostě jsem jela za otcem a Lisou" opřu si hlavu o volant.

"Lisa je?" zeptá se mě.

"Moje matka" řeknu to s odporem.

"Ty jsi jí viděla?" je očividně hodně překvapený.

"Jo" odpovím jednoduše.

"A?"

"Jestli chceš slyšet pocity, tak ani jeden není kladný. Snažila se mi omluvit, ale já na ní seru. Ona mě tady nechala a víš proč? Protože údajně potřebovala od všeho vypadnout! Chápeš to?! Vždyť sakra měla děti a manžela!" křičím a u toho rozhazuji rukama.

Začíná mi být ze všeho dost špatně. Camil. David. Nějaké Harryho tajemství, který ale neexistují, i když já mám srach, že něco existuje. Gemma. Matka. Tohle už je prostě moc.

Když přijedu domů, tak Harry už na mě čeká v obýváku a má ještě mokré vlasy. Očividně byl ve sprše a proto mu možná trvalo, než hovor přijal.

Sedla jsem si vedle něho a všechno mu řekla. Úplně všechno včetně mých pocitů.

"Máš dvě možnosti. Buď jí v životě uděláš alespoň malé místečko a nebo jí ze života vyškrtneš už navždy" pohladí mě Harry po zádech, Když sedím na jeho klíně a hlavu mám položenou na jeho rameni

"Dám tomu čas?" zeptám se ho.

"Jo, to bude nejlepší nápad" silněji mě obejme.

"Jsem tak šťastná, že tě mám" zašeptám a dám mu malou pusu na krk.

"Ani nevíš, jak moc šťastný jsem i já" odpoví mi a tím mi vykouzlí úsměv na rtech.

107. Výbuch

22. prosince 2016 v 1:11 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Takhle bych zůstal ležet klidně i hodiny'' přitulí se ke mě víc Harry. Ležíme spolu pořád nazí na gauči a v pozadí hraje televize.

''Tak proč to neuskutečnit?'' usmívám se doslova jako idiot.

''Protože potřebuju čůrat'' zakňučí Harry a já z něj sundám ruce.

''Tak běž, než se počůráš'' směji se.

''Ježiš, že jsem radši nemlčel a nedržel to'' zašklebí se na mě a pak odchází na záchod. Pozoruji jeho dokonalý zadek a až když zmizí z dohledu, si uvědomím, že mám otevřenou i pusu. Sama pro sebe se tomu zasměji a pak začnu sbírat věci ze země. Nevím proč se prostě nemůžeme svléknout a dát věci na jednu hromadu. Ne, my to prostě musíme rozházet po celé místnosti.

Seberu svoje kalhotky a rychle si je obléknu. Harryho tričko mi zůstane v rukách jako poslední a já neodolám pocitu si ho obléknout. Dokonale po něm voní a já se cítím tak uvolněně. Možná je to díky sexu, který byl zase jeden z těch nejlepších.

Přeběhnu do kuchyně abych si nalila nějaké pití a pa se opřu o linku a pozoruji zahradu z okna. Ta vzpomínka na to, jak jsem tady snídala a pozorovala Emmu, jak si plave v bazénu je hrozná. Tohle byly moje a Harryho začátky. Tak komplikované. Camil ale říkala, že Harryho neznám. Myslela to tak, že nevím, že je mafián?

''Sluší ti'' obmotají se mi něčí ruce okolo pasu a já zakloním hlavu a tím si ji opřu o Harryho rameno.

''Jak to myslela Camil s tím, když řekla, že Claire zná pravého Harryho?'' vím, že začínám citlivé téma, které by pro mě a Harryho nemuselo dopadnout zrovna růžově, ale prostě mě to zajímá.

''Mlela kraviny'' pustí mě Harry a já málem ztratím rovnováhu, když mě přestane podpírat.

''Aha'' pokrčila jsem rameny. Jeho reakce je divná, ale třeba se jen nechce bavit zrovna o Camil.

''Myslíš, že je Camil mrtvá?'' vyjde ze mě, aniž bych nad tím nějak uvažovala. Nejlepší je prostě Harryho provokovat, že?

''Není'' odchází Harry z kuchyně.

''A David?'' zakřičím ještě a bojím se jeho odpovědi.

''Možná'' odpoví mi zase jednoslovně.

''Můžeš se mnou laskavě mluvit normálně?'' doběhnu ho a stoupnu si před něj. Má zase zatnutou čelist a je na něm vidět, že je naštvaný. Já to věděla, že to zase skončí špatně.

''Ježiš! Já nevím!'' zakřičí.

''Já myslela, že ti třeba kluci napsali. Nebo že jsi s nimi potom mluvil'' možná zacházím až za hranice, ale já to prostě chci vědět. Alespoň něco by mi prostě mohl říct.

''Kurva nevím'' zakřičí zase a rozhodí u toho rukama. Trochu jsem se lekla jeho reakce a tak jsem od něj odstoupila. Lekla jsem se, že mi přistane facka za to, jak moc se vyptávám.

''Myslela jsi si, že tě praštím?'' jeho naštvanost najednou mizí.

''Ne'' zašeptám a otočím se k odchodu do svého pokoje.

''Sarah počkej'' chytá mě za loket, ale já se mu vyškubnu.

''Chtěla jsem o tom normálně mluvit'' neotáčím se na něj.

''Jenže já nechci, aby jsi si s tím zbytečně dělala hlavu'' vím, že jde za mnou. Ale když vstoupím do svého pokoje, tak za sebou rychle zavírám dveře, aby za mnou už dál nemohl. Očividně hned pochopil, protože za mnou dovnitř nejde.

Lehla jsem si do postele, která byla tak příjemně studená. Můj telefon ukazuje, že jsou čtyři hodiny ráno a tak se rozhodnu, že půjdu dál pokračovat ve spánku. Co jiného bych taky chtěla teď dělat, že?

Moje myšlenky mi v hlavě pořád létají a nedají se nějak zastavit. Jsou Camil a David mrtví? Co jim potom Louis s Liamem udělali? Proč na mě Harry tak vyjel? Proč se Harry choval tak divné, když jsem se ho zeptala na to, co o něm řekla Camil? Co teď vlastně Harry dělá?

Poslední myšlenka mě v tuhle chvíli zajímá asi nejvíc a tak se zase začínám hrabat z postele. Pomalu přejdu ke dveřím, která stejně tak pomalu otevřu. V domě je ticho, až na Harryho hlas. Jde z jeho pokoje a tak jdu k těm dveřím.

''A on?'' je první co uslyším.

''Tak je tam pošleme oba'' řekne zase a já z toho usuzuji, že s někým nejspíše telefonuje. Tedy pokud netrpí samomluvou.

''Hmm. Tam ať chcípnou'' v jeho hlase je slyšet zase naštvanost. To bude asi důležitý hovor a důležitých věcech.

''Nevím, ale budu muset za Claire zajet a vyřešit si to s ní'' hned jak vysloví to jméno tak mě nepříjemně píchne u srdce. Harry chce zajet za tou blonďatou čubkou Claire?

''Nebude všem vykládat, co jsme dělali'' zakřičí a já pak slyším jeho kroky, jak jdou ke dveřím. Sakra! Stojím, jak solný sloup, ale na poslední chvíli se vzpamatuji a zapadnu do pokoje naproti tomu jeho. Myslela jsem si, že je to pokoje. Ale není. Je to jen místnost s věcmi na uklízení. A je to tu trochu malinkatý a tak můj zadek shodí mop. Ještě jednou sakra!

''Co tu blbneš?'' otevřou se dveře a v nich se objeví Harry. Dělej Sarah, vymysli nějakou blbost. Myslela jsi, že je tady záchod. Chtěla jsi si s ním hrát na schovku. Pane bože, tak už něco řekni!

''Nevím'' neutrální odpověď je prostě nejlepší.

''Nevíš?'' zvedne na mě s úšklebkem obočí. On se mi normálně směje do ksichtu.

''Nevím'' projdu okolo něj a mířím zase do mého pokoje.

''No tak na to zapomeň'' řekne Harry, když už otevírám dveře do pokoje. Otočím se na něj a on si mě najednou hodí přes rameno.

''Co děláš?'' vykřiknu.

''Nebudeš se ode mě držet dál sakra'' plácne mě přes zadek a já, i když jsem nechtěla, se začnu smát. Někdy je tak roztomile hravý.

''Tady si lehni a můžeš pokračovat ve spaní'' usměje se na mě, když mě položí do svojí postele.

''A ty?'' zeptám se a je zbytečné čekat na odpověď, když si lehne vedle mě a přitáhne si mě blíž k sobě.

''Budu spát s tebou. Ale teď bohužel doslovně spát'' jeho perverzní narážka mi vytvoří horko po celém těle, ale snažím se ten pocit utišit. Díky jeho objetí už nad ničím nepřemýšlím a po chvilce usínám.

***

Probouzí mě horko a když otevřu oči, vidím jak mě Harry objímá a má se mnou propletené i nohy. Je tak roztomilý když spí. Snažila jsem se tam s ním chvilku ležet, ale vážně už mě to nebaví a je mi příšerné horko. Pomalu se snažím rozplést z Harryho sevření a když už stojím vedle postele, tak si oddychnu.

''Takže co teď?'' zeptám se sama sebe, když už stojím umytá, převlečená a nasnídaná v kuchyni. Jedna nevinná myšlenka a já se tak rozhodnu udělat tu největší blbost na světe. Napíšu na malý papírek vzkaz, že jsem se jela projet a pak zmizím z baráku.

''Za tohle mě Harry zabije'' prohrábnu si vlasy, když se rozjíždím pryč do baráku. Nevím, jestli právě teď dělám správnou věc, ale z těch všech mi asi přijde jako nejnormálnější. Projíždím různými ulicemi a pozoruji lidi. První zastávka, kterou mám v plánu uskutečnit je vyhlídka. Takových vzpomínek co tu mám. Zdá se jako kdyby od toho uběhlo několik let. Naposledy se tady zhluboka nadechnu a vracím se zase do auta.

Cesta mi přijde až příliš krátká, protože během pár minut už jsem na místě. Hlavně klid Sarah, hlavně klid.

106. A stejně jsi nejlepší

22. prosince 2016 v 1:11 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
*Sarah*

"Už víš něco ohledně Gemmy?" promluvila jsem asi po deseti minutách ticha, kdy jsme seděli v tom dokonalém objetí.

"Volal jsem Niallovi a prý snad bude v pořádku. Jen teď musí hodně ležet. Jo a Gemma ti vzkazuje, že na nákupy určitě půjde." lehne si Harry a já zůstanu obkročmo na něm s hlavou na jeho hrudi.

"Jaké nákupy?" opřu si bradu o jeho hruď.

"Na svatbu přece." sladce se usměje až se mu ukážou ďolíčky. Mám chuť políbit každý milimetr toho úsměvu a ďolíčků.

"Takže už jsi to oznámil svým přátelům a příbuzným? Kdy?" přejíždím pomalu prstem po jeho tváři až ke krku a zase zpět.

"V té nemocnici. Když si odjela." chytí za můj prst, který po něm bloudí a na jeho špičku dá sladkou pusu až mnou proběhne menší elektřina. ani jsem si neuvědomila, že jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla.

"Na co myslíš?" zašeptá Harry.

"Na..." sklapnu zase.

"Na?" podívá se na mě, jako kdyby přesně věděl, co se mi honí v hlavě. Cítím se kvůli svým úchylným myšlenkám špatně, protože to určitě nebude tak dlouho, od doby co umlátil Davida.

"Že mám hlad." plácla jsem co mě jako první napadlo.

"Umím v tobě číst, tak mi nelži kotě." zašeptal tak svůdně.

"Vážně mám hlad." snažím se z toho nějak vykecat, ale on se jenom začne hlasitě smát.

"Co?" sednu si do tureckého sedu a zamračeně ho pozoruji.

"To, jak jsi se prudce nadechla. To, jak ti jemně zčervenaly tváře. To, jak se ti změnilo dýchání. To, jak si koušeš svůj spodní ret. To, jak jsi najednou perverzní a hraješ si se svými prsty. Tohle všechno tě tak lehce prozradí." posadí se a rukou jede po mém stehně k mému klínu.

"Jsi hroznej" protočím očima a hned se na to roztomile usměji, protože vím, že to protáčení očí mu dělá problémy. Jeho čelist se zatne a vidím, že má co dělat s tím, aby se ovládl.

"Promiň." omluvím se a on se najednou zarazí.

"Ty jsi se mi za to právě omluvila?" spojí svoje obočí do jedné přímky.

"Jop" odpovím mu tázavě.

"Musím se ti k něčemu přiznat. Jsi neuvěřitelně sexy, když protáčíš očima. Možná proto bych tě hned chtěl píchat." kousne se do svého rtu a já si uvědomuji, že je vážně můj dech jiný. Zvlášť těžký a zrychlenější.

"Jdeme jíst!" rychle se vzpamatuje a vstane z postele. Jsem trochu frustrovaná, když také vylézám z postele a jdu za ním. Myslela jsem, že se mnou bude spát a přesněji podle jeho slov, že budeme píchat. Ale on jako kdyby to udělal naschvál, vstane a jde dolů po schodech do kuchyně. Vážně v tuhle chvíli musí být tak tvrdohlavý?

"Bože" zasměje se Harry, když si sednu na kuchyňský bar s namazanou houskou. Pro mě je to TEN kuchyňský bar.

"Co?" odpovím mu s plnou pusou.

"Ze všech míst tady v kuchyni jsi si musela sednout zrovna sem, že?" zavrtí hlavou a zase se ke mě otočí zády.

"Tak pardon pane nadržený" protočím zase očima a slezu z baru.

"Právě teď jsem si na tisíc procent jistý, že jsi protočila očima." řekne aniž by se na mě otočil.

"Dej mi svátek brouku, právě se snažím najíst" sednu si vedle něj na linku.

"Hmm?" nastaví na mě svůj ukazováček upatlaný od džemu a já chvilku váhám s tím, co mám dělat. Nervozně zamrkám a pak si jeho prst strčím do pusy, kde ho omyji od džemu.

"Kurva!" vyjde z Harryho, když mi vyndá svůj prst z pusy.

"No nic. Jdu se dívat na televizi." usměji se na něj a jdu pomalu do obýváku, kde si pohodlně sednu a zapnu televizi. Samozřejmě na žádném kanálu nic nedávají a tak mezi nimi jen znuděně klikám.

"Tohle je hrozný co děláš. To tam prostě nemůžeš nechat nějaký film?" sedne blízko mě Harry.

"Vždyť jsou to všechno blbosti" zamlaskám.

"Tak si můžeme pustit něco na internetu a nebo tu mám přece nějaký film nahraný" mrkne na mě jako kdyby byl nejchytřejší na světě a právě teď rozluštil tu největší záhadu.

"Mám filmy nahraný" napodobím provokativně jeho hlas a pomalu vstávám z gauče.

"A dost" zavrčí Harry. Chytí mě za loket a stáhne k sobě na klín. Překvapivě vyjeknu, když se to stane, ale nijak neprotestuji, že jsem skončila zrovna na klíně.

"Začínáš být pěkně drzá holčičko" věnuje mi Harry menší pokárání a pak mi dá pusu na tvář.

"A co jako?" provokuji ho dál.

"Ty potřebuješ tvrdě ošukat aby jsi se srovnala" líbá mě pomalu na krku a jeho rty za sebou nechávají mokrou stopu. Nejsem už schopna mu nic odpovědět a tak zavřu oči a nakloním hlavu ke straně aby měl lepší přístup.

"Už dlouho si nekřičela moje jméno a mě se po tom stýská Sarah" moje jméno vysloví tak tvrdě, ale zároveň něžně a svůdně. Moje tělo se trochu chvěje z jeho hlasu a já uvnitř sebe cítím zase ty zvláštní pocity chtíče.

"Já vím, že to chceš. Vím, že mě chceš cítit uvnitř sebe" po téhle jeho větě už se neudržím a tichounce zavzdychám.

"Chceš cítit, jak do tebe tvrdě narážím" dodá a já ho zatahám za vlasy.

"Provokuješ tak moc Harry" zavřu oči a spojím naše rty. Snažím se na to jít trochu pomalu i přes jeho bouli, která mě začíná tlačit ale on se jen tak nenechá. Z líbání se stane souboj a je to tak intenzivně dokonalé.

"Bože můj. Tyhle líbací sračky jsou vždycky tak dobrý" promluví do mojí pusy a kdybych měla sílu, tak bych na něj protočila očima ale jsem jim úplně omámená. Má pravdu, že jsou dobrý ale já už chci víc. Sáhnu po lemu jeho trička a rychle mu ho přetáhnu přes hlavu. Jeho vlasy jsou teď rozcuchané a tak do nich zajedu svýma rukama. Moje tričko už leží na zemi vedle toho Harryho a stejně tak i moje a Harryho kalhoty.Posledních pár látek a naše těla budou tak, jak je Bůh stvořil. Slezu z Harryho klína a sundám jeho boxerky. Stále se mu dívám do očí a on si olízne ret, když si sundám svoje kalhotky.

Pomalu si na něj obkročmo sednu a začnu ho líbat. Trochu mě nadzvedne a začne pomalu masírovat můj rozkrok. Vzdychám oproti jeho nádherně vonící kůži a užívám si jeho pohyby. Zajedou do mě dva jeho dva prsty a on s nimi začne pracovat. Moje záda se samy prohnou a je mu se tak k obličeji přitisknou moje prsa. Neváhá a začne přes moje bradavky přejíždět jazykem.

"Harry" vzdychla jsem aniž bych chtěla ale prostě se nehodlám stále ovládat.

"Já vím" zasměje se a pomalu mě pouští abych si sedla na jeho přirození. Moje pohyby jsou pomalé a klidné ale Harryho ruce mačkají můj zadek to mě nutí pohybovat se rychleji a rychleji. Je z toho až vražedně rychlé tempo, které mě dohání k tomu abych nahlas vzdychala.

"Harry" vyjde ze mě skoro až výkřik a on se na mě usmívá.

"Ještě" zamrká na mě a prosí abych znovu vykřikla jeho jméno ale mě dochází hlas. Harrymu se to zřejmě nelíbí a proto se se mnou najednou přetáčí a dává mě pod sebe. Začne tvrdě přirážet a proto já zarývám nehty do jeho pevných prsou.

"Zopakuj to!" zavrčí udýchaně vedle mého ucha.

"Harry" zakřičím zase a to stačí k tomu abych se přehoupla přes tu hráz a padala do té nádherné slasti.

"Sarah" řekne přes zaťaté zuby Harry a pak se všechny jeho svaly zpevní. Prožíváme oba naše orgasmy naplno. Moje nohy se třesou a Harry se mě snaží zklidnit líbáním, které už je zase zpátky pomalé.

"Tebe nikdy nedokážu mít dost" odtáhne se ode mně Harry a upraví mi pramen vlasů.

"Já tebe taky ne" přiznám mu.

105. Bojíš se mě?

22. prosince 2016 v 1:09 | •Dom• |  Mafiánský zmetek

"Říkal jsem, že jsi měla počkat v autě" uvědomuji si, že jsem předaná do obětí někomu jinému. Ten někdo je Harry a i když si to nechci připustit, mám z něj strach. To co jsem viděla, to bylo tak.. Surové? Děsivé? Oboje dvoje a já nejsem schopna popadnout dech.

"Dýchej zlato" šeptá ten chraplavý hlas do mých vlasů.

"Odvez jí domů" slyším soucitný hlas Liama, který radí Harrymu, aby mě z tohohle pekelného domu hned odvedl. Harry nijak neprotestuje a chce mě odvést, ale já stojím jako přikovaná.

"V pohodě lásko" hladí mě jeho velká ruka po zádech. Jedna z těch dvou rukou, co mlátili Davida, tak surovým způsobem.

"Harry.." zašeptá Liam a já vím, že Harrymu ještě něco říká, ale nejspíš, tak moc tiše, že to nemohu slyšet.

"Hmm" zabručí Harry. Jeho pozornost se hned zase obrací mým směrem a já konečně udělám malý pohyb. A to ten, že se chytím jeho trička a on mě zvedne do vzduchu. Automaticky obmotám nohy okolo jeho pasu a on se mnou odchází pryč. Nevím proč jsem to udělala, ale zvedla jsem svou hlavu. Jako bych si místnost vyfotila a uložila do své paměti. Liam, který na mě starostlivě hledí. Louis klečí u Camil, která ho vraždí pohledem, ale její oči jsou plné strachu a bolesti. A pak David. Nehybně ležící na zemi pokryt krví. Je mrtvý? Dokázal ho Harry zmlátit , až ho zabil? Dokáže tohle Harry doopravdy udělat? Vím, že člověka dokáže zastřelit, ale dokáže člověka utlouct ke smrti? Ubil už někoho? Udělá to zase někdy? Zase ty odporné otázky bez odpovědi. Díky tomu pociťuji uvnitř mě hroznou beznaděj a strach člověka, kterého nadevše miluji.

Dveře auta u spolujezdce zůstaly díky mě otevřené, ale Harry je zavírá. Nepojedeme jeho autem? On ale hned na to otevírá zadní dveře a pomalu mě pokládá na zadní sedačky.

"Lehni si" věnuje mi malý trochu nervózní úsměv a já ho bez námitek poslechnu. Není to tady vzadu nepohodlné, ale je tu prostě málo prostoru pro mé nohy a proto je mám pokrčené. Už cítím, jak mi v nich nepříjemně brní, ale nedokážu se pohnout a uvolnit je. Brání mi v tom stále ty odporné obrázky, které se mi pořád ukazují před očima jako nějaký film. Nejhorší na tom všem je, že já je nijak nedokážu smazat nebo alespoň se jich na chvíli zbavit.

-Zbraň mířící do mého obličeje.

-David ležící na zemi se zavřenýma očima.

-Camil s bílou látkou v puse, aby nemohla hlasitě křičet.

-Harryho vražedný výraz, když klečí na Davidovi.

-A pak ten poslední nejhorší. David celý od krve a Camil se strachem v očích pozorující Louise.

Bojím se. Vím, že Harry nic neudělá, ale mám z něj určitý druh strachu, který nedokážu nijak definovat.

"Řekni něco" zazní tiše prostorem auta Harryho hlas.

"Zapni rádio" zašeptám a z posledních sil držím slzy. Nechápu proč se mi chce brečet, ale možná je to jenom z toho co jsem všechno dneska viděla.

"Nechceš se mnou mluvit?" zeptá se Harry a já vím přesně, jak se teď tváří. Je zmatený a neví co ode mně očekávat za odpověď. Proto se rozhodnu být zticha a počkat si na to než zapne rádio. Po nekonečném tichu se konečně autem rozezní hudba. Je tichá a ukliďnující. Jenže není uklidňující natolik, aby uklidnila moje smíšené pocity.

"Sar?" něžný hlas vyslovující moje jméno mě vyděsí. Pozoruji skupinu mladíků naproti mě, jak se kvůli něčemu pošťuchují a nevnímám další volání mého jména. Cítím dotyk na svém rameni a tak se podívám abych se ujistila, kdo po mě právě chce mou pozornost. Ale jediné co vidím jsou krvavé klouby na ruce. Pomalu putuji svýma očima po daném člověku a je to Harry. Strašidelně se na mě usmívá a jeho oči jsou ďábelsky tmavé.

"Co to děláš?" vykřiknu, když jeho pěst udeří do mého obličeje.

"jsem jednoduše psychopat, tak se s tím smiř" zašeptá mi chraplákem do ucha a mě z toho běhá mráz po zádech.

"Hej" zakřičí jeden z kluků ze skupinky naproti nám a já k němu hned stáčím mou pozornost.

"Davide?" brada mi padá na zem, když rozpoznám obličej dotyčného odvážlivce.

"Nezahrávej si" varuje ho Harry drsně.

"A co uděláš? Zabiješ mě?" vysmívá se mu a já mám nutkání mu říct, že by si s Harrym zahrávat neměl, ale jsem němá. Nedokážu vyslovit ani jedno písmenko.

"Zabiju" kývne Harry a jeho čelist se zatne.

"A jí?" ukáže David mým směrem a když se rozhlédnu, abych věděla na koho ukazuje, zjistím, že ukazuje na mě.

"Tu to možná taky jednou čeká" Harry se rozbíhá naproti Davidovi a já jen mlčky očekávám první ránu, která přijde asi po pěti sekundách. David se trochu zapotácí dozadu, ale hned se mu zase vrací rovnováha a on čelí dalším úderům. Chci se podívat jinam, ale nejde to. Jako kdyby moje oči byly magnety a musely pozorovat tu rvačku přede mnou. Vesmír jako kdyby se najednou začal točit a všechno je teď jiné. Vidím dítě sedící na malé posteli, jak pláče.

"Co se děje?" sednu si k holčičce a ona se ode mně rychle odšoupne.

"Mě se nemusíš bát" natahuji k ní ruku a snažím se získat její důvěru.

"Už mě nebude tatínek bouchat?" zavzlyká.

"Tatínek tě bije?'' zamračím se na tím, že tohle vůbec někdo dokáže udělat. Tlouct vlastní dítě.

"Tak pojď" zakřičí Harry a já se na něj rychle podívám. Vypadá jinak. Vypadá jako ďábel a já sama mám co dělat, abych se neschovala pod postel jako to udělala ta malá holčička, která ještě před Harryho vstupem do pokoje, seděla vedle mě.

"Prosím už ne" vzlyká a snaží se , aby pod postelí nebyla vůbec vidět.

"Zlobila si" kárá ji Harry a ona začne plakat ještě hlasitěji.

"Tatínku, už ne. Moc prosím. Já už budu hodná" její dětský hlásek mi trhá srdce.

"Potřebuješ potrestat!" rozkřikne se Harry a malou holčičku vytáhne za vlasy z pod postele.

"Ne!" vykřiknu sama a pokoj se promění na ten můj klidný a jsem v něm sama. Asi jsem v autě usnula a Harry mě sem přenesl. Jak to, že mě nic neprobudilo?

"Sarah" spěchá k mé posteli Harry a já na něj jen vyděšeně koukám.

"Byl to jen sen zlato" utěšuje mě ve svém náručí a já nejsem schopná se vzpamatovat. Ta malá holčička.. To bylo naše dítě a on jí tloukl?

"David je.." promluvila jsem do jeho hrudi a ke konci věty se mi zlomil hlas, takže jsem to nemohla dořeknout.

"Neptej se na to" políbí mě Harry do vlasů.

"Už si někoho takhle zabil?" odtáhnu se od něj a on sklopí svůj zrak na bílé prostěradlo.

"Odpověz mi" skoro vykřiknu.

"Jo" zašeptá, jako kdyby snad ani nechtěl abych ho slyšela.

"Kolik?" nasucho polknu.

"Nepočítal jsem to" odpoví a stále pozoruje prostěradlo, se kterým si hraje.

"To jich bylo tolik?" zhrozím se.

"Ale všechno to byli svině Sarah. Znásilňovali holky, nutili je šňupat a bůh ví co ještě" prohrábne si Harry vlasy.

*Harry*

Nechtěl jsem, aby tohle přišlo. Nikdy jsem před ní nechtěl mluvit o té špinavé minulosti. Ale ona je tak zasraně zvědavá a pořád se vyptává. Jsem totálně v hajzlu z toho, jak se chová. Je vyděšená a myslím si, že mi přestává věřit. Možná že se mě i dokonce bojí?

"Bojíš se mě?" vyslovím a podívám se do jejich očí. Ty božské oči, které mě ovládají jako loutku. Miluju, když jsem jimi ovládaný.

"Nevím" vzdychne. Tohle není odpověď, kterou jsem chtěl.

"Nikdy bych ti neublížil Sarah. Nikdy bych na tebe nevztáhl ruku" nakloním se k ní a vidím, že se jí do očí hrnou slzy.

"Já vím" vzlykne a já si ji hned přitáhnu do svého klína. Neobejme mě nazpět, ale jen sedí v mé náruči a pláče.

"Poslouchej mě" zvednu její bradu a snažím se s ní navázat oční kontakt.

"Pamatuj si jedno. Od doby, co jsem si tě sem přivezl, poznal tě, jsem pochopil, že to jsi ty. Ty, se kterou chci strávit celý život. Změnila jsi mě a tím i všechno okolo mě a já ti za to děkuju. Byl jsem svině, která.. Ale teď už jsem jiný. Jsem tady pro tebe. Navždycky Sarah, jasný? Nikomu tě nikdy nedám. Ty už jsi prostě napořád jenom moje. A já jsem tvůj. Nechci, aby jsi se mě bála. Drtí mě to a bojím se, že odejdeš. A to mě zlomí. Nedokážu bez tebe dýchat, protože ty jsi moje kyslíková bomba. Chápeš? Miluju tě Sarah. Jen mi prosím řekni, že se mě nebojíš" ve skutečnosti jsem měl v plánu říct něco jiného, ale věty se mi v hlavě zamotaly a ze mě vyšla tahle blbost.

"Nebojím se tě já jen..." ztichne.

"Ty jen co?" držím její malé dlaně ve svých a palci ji hladím klouby.

"Zdál se mi sen. Mlátil si Davida a pak jsi mlátil i naší holčičku, která se tě bála" začne nanovo vzlykat a jí při představě toho co teď řekla, cítím zvláštní bolest na hrudi.

"Nikdy bych tohle neudělal. Nikdy bych naše dítě neuhodil!" můj hlas je tichý.

"Miluju tě Hazz" vysmekne ruce z těch mých a rychle mě obejme. Zmáčknu jí ve svém objetí a jsem šťastný, že se mě nebojí. Nebo alespoň doufám.

104. Děsivý Harry

22. prosince 2016 v 1:05 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Ten zmrd by si zasloužil omlátit hlavu o tu zeď" zatne pěstí Harry.

"A ona co? Vykuchat?" řekne posměšně Liam, ale vím, že je také naštvaný. Jen nevím jestli na mě a nebo na Camil s Davidem.

"Asi chce něco říct" promluvím tiše a pozoruji Camil, jak sebou hází.

"Myslím, že ta nemá už ani právo žít, natož aby chtěla něco říct" probodne mě pohledem Louis.

"Tohle je moje chyba"

sklopím oči a pozoruji svoje otlačená zápěstí z provazu.

"Není. Jeho už jsem zabít chtěl a ona si o to koledovala" zvedne mi Harry hlavu a já přemýšlím jestli mu říct co vím.

"Jo koledovala" začne se mnou cloumat vztek při vzpomínce na to, co udělala Gemmě.

"Ty by jsi měla vážně zhebnout na místě za to co jsi udělala" udělám pár kroků než stojím těsně před Camil, kterou stále drží Liam. Vezmu ten provaz, kterým svázali moje ruce a pomohu Liamovi svázat ruce Camil.

"Udělala? Co udělala?" nakrčí svoje čelo Louis.

"Gemma si to možná nepamatuje, ale já vím a sama Camil se přiznala, že to byla ona" otočím se k ní zase zády čelem ke klukům.

"Ty svině" zakřičí Harry a už jí rve za vlasy. Není mi moc příjemné pozorovat, jak tohle dělá holce a proto mu položím ruku na rameno.

"No tak" snažím se ho donutit, aby ji pustil. Jeho oči jsou plné hněvu. Díky tomu, že se dozvěděl, kdo Gemmě ublížil jsou teď ještě víc ďábelské a děsivé. Jde z něj strach, ale já vím, že mě by neublížil.

"Ne Sarah! Nech mě" odhodí mou rukou z jeho ramene.

"Nech to na mě" nedám se. Divně mě projede svým vzteklým pohledem a pak Camil vlasy pouští. Kleknu si k ní a vyndám jí tu tu bílou látku z pusy.

"Co uděláš drahoušku? Koupíš mi medvídka na usmířenou?" vyplivne na mě hned Camil, ale já její narážku ignoruji.

"Tady si někdo hraje na drsnou. Ani ne před pěti minutami jsi byla ty ta zoufalá. Ani nevíš koho ve skutečnosti miluješ zlato. Za to já to vím až moc dobře. Pamatuješ na Claire? Jak se s Harrym před tebou líbali v tom klubu? Moje dobrá kamarádka a ta zná toho pravého Harryho. Mimochodem. Málem tě se mnou podvedl. Když jsme byli v té posteli, tak nespal" křičí na mě Camil a já nevím co mám dělat. Moje pěsti se sami zatnou nad těmi vzpomínkami. Claire? Kdo je Claire? Ta blonďatá čubka z toho baru? Vážně je svět tak malý? Jak to myslí, že nevím koho ve skutečnosti miluju? A jak to, že nespal? Pane bože! Moje hlava se točí a já vidím jen tmu.

"Sarah!" zakřičí Harry a já vidím, jak sedím na Camil, držím její hlavu a mlátím s ní o zem. Co to tady bllbnu? To mi vážně přeskočilo? Jenže adrenalin a vztek mě nechtějí nechat přestat a tak dál mlátím pěstí do jejího obličeje do té doby než mě někdo od ní odtrhne. Je mi jedno jestli jí zabiju, ale tahle holka je taková svině, že si nic jiného nezaslouží.

"Pojď'' táhne mě pryč z místnosti Harry a pak se mnou prochází až ven.

"Pusť mě kurva" vyjedu na něj.

"Uklidni se sakra!" zakřičí na mě a sevřu jeho tričko ve svých dlaních.

"Spal si tenkrát a nebo jsi sní chtěl šukat?" vůbec nevím, kde se ve mě tohle bere.

"Spal jsem! Přece jí nevěříš" chytí mě Harry za zápěstí a tím chce naznačit abych jeho tričko pustila.

"Claire je ta píča?" zatnu zuby.

"Jo" zašeptá.

"Super, tak alespoň víme , že tohle je zkurvenej svět!" pouštím jeho tričko a rozhodím rukama do vzduchu.

"Uklidni se" chytí mě za ramena.

"Proč? Harry řekni mi proč?" přimhouřím na něj oči.

"Co proč?" pozvedne na mě svoje obočí.

"Proč je svět plný sraček" odpovím mu a přitisknu se na něj. Hned ovine ruce okolo mě a pevně mě v objetí sevře.

"Nevím zlato" zašeptá a jemně se mnou pohupuje.

"Jak myslela to, že tě neznám?" zašeptám oproti jeho hrudi.

"Netuším" řekne a u toho trochu zamrzne v uklidňujícím houpání. Jeho reakce je zvláětní, ale já mu věřím.

"Dobře" uklidním ho a on se trochu přikrčí, aby měl ve stejné úrovni oči jako já.

"Slib mi, že mě neopustíš a nikdy nebudeš poslouchat ty odporné věci od jiných" mluví tiše, ale zřetelně. V jeho očích je vztek a strach nebo bolest? Nevím co si o tom mám myslet a tak přikývnu.

"Odpovídej nahlas" napomene mě.

"Slibuju" usměji se na něj, aby se trochu uvolnil.

"Děkuju" zase mě pevně obejme.

"Co se teď bude dít?" mluvím už normálně, ale hlas se mi ještě trochu třese z toho zmatku okolo mě.

"Jdeme domů" vydechne a táhne mě pryč od tohohle prokletého domu.

"Co bude s nimi?" zním hodně zvědavě.

"oni si s nimi kluci poradí" mrkne na mě a otevře mi dveře Harry a já si sednu na místo spolujezdce.

"Minutku tu počkej" zamračí se trochu Harry, ale pak se usměje.

"Dobře" poslušně poslechnu a Harry se rozběhne zase zpět k domu. Jsem doopravdy zvědavá proč se vrací a proto z auta zase vystupuji a běžím za ním. Nemusím ani vcházet dovnitř abych slyšela co si tam povídají. Tedy povídají, Oni křičí, takže to nejde přeslechnout.

"Jak jsi mohla být tak ubohá a vystartovat po Gemmě?" křičí Harry.

"Normálně ty idiote" zachraptí Camil.

"Normálně?!" vyštěkne Harry.

"Normálně ti ukážu, jak tě na místě zastřelím. A druhá kulka bude věnována tomu idiotovi" vím, že Harry tím idiotem myslí Davida.

"Claire říkala, že jsi idiot, ale nemyslela jsem si, že až takový" Camil hlas jde slyšet po celém domě a já nemůžu překousnout jméno Claire. Blonďatá kráva co se mi nejspíš snažila přebrat Harryho. Píchne mě u srdce nad tím, že když jsem viděla se líbat, tak jsem od Harryho odešla. Byla jsem blbá, když jsem odešla kvůli takové hlouposti. Jenže já jsem žárlivá a Harry prostě patří mě a nikomu jinému.

"Claire je děvka" zasměje se Louis.

"Ty jsi zase čurák" Camil přirovnává Louise k čurákovi a mě dost mrzí a je mi Louise líto že ho tak nazvala. To ona je děvka, která ho chtěla oškubat o prachy.

"Chcípneš pomalu" řekne klidně Louis a já mám co dělat abych je teď slyšela. Možná proto zvědavě vlezu dovnitř domu a tak stojím těsně za dveřmi, ale tak aby mě nikdo neviděl.

"Zajímalo by mě jestli ta tvoje kurvička ví o tom co jsi dělal dřív Harry" zasměje se Camil a já kluky proklínám za to, že už jí vážně rovnou nezabili. Ať už to prosím udělají.

"Co to?" uslyším Davidův hlas.

"Víš jak je krásný umírat?" zazní Harryho hlas a já vím, že teď mluví k Davidovi.

"Nehrab na mě" zasyčí David a Harry se začne smát. Jeho smích mě děsí ještě víc než jeho oči.

"Říkal jsem, že ti zlámu všechny kosti v těle. ale teď? Teď tě umlátím k smrti ty hajzle" a pak slyším jen tlumené rány. Nedokážu si představit, jak Harry Davida mlátí a tak trochu do místnosti nakouknu. Harryho žíly se napínají a on mlátí pěstmi do Davidova obličeje. Nechtěla bych dostat od Harryho ani jednu ránu a divím se, že je ještě David vůbec při vědomí, i když se mi zdá, že už moc nevnímá co se okolo něj děje.

"Nekoukej na to" stoupne si přede mně Louis a obejme mě. Otočí se se mnou a já jsem tak zády k Harrymu a Davidovi. Jen slyším ty divné zvuky, které mě děsí.

103. Záchrana

22. prosince 2016 v 1:05 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
*Harry*

Cesta mi přijde jako nekonečná a je doplněná o strach z neznáma a o ještě větší strach o Sarah. Nevím co se jí zase v té její hlavě vyrojilo za nápad a trochu mě sere, že mi to neřekla. Mohl jsem jí říct svůj názor a nebo alespoň jet s ní. Co když jí jedno v hlavě a uvědomí si, že jsem jí vlastně využíval jen pro svoje potěšení? Byla jen holka, se kterou jsem měl v plánu pouze píchat a nic víc. Žádné city. Jenže teď vím, že jí na sto procent miluji a nehodlám se jí vzdát. Moje minulost je možná děsivá, ale o té se ona snad nikdy nedozví. Nesmí...

Dům, před kterým jsme právě zastavili je trochu menší než ten, kde teď se Sarah bydlíme. V tom, že je Sarah doopravdy tady mě utvrzuje fakt, že vidím své auto. Spadne mi veliký kámen ze srdce, když mám alespoň malou naději, že tady doopravdy je a nejela někam jinam, kde bych ji nemohl najít.

Zvláštní pocit, který mi svírá žaludek, mi připomíná pár špatných chvil s ní. Tenhle pocit jsem měl, když ji Zayn a Emma unesli. A taky jsem tohle cítil, když o de mě odešla. Odešla k vůli té největší blbosti, ale pak jsem já udělal blbost, že jsem si pozval ty holky do domu. Kdyby jen věděla, že tohle byla jen maličkost, kterou jsem udělal. Odpustila by mi? Nebo to ví a nechce o tom se mnou mluvit?

"To ticho je až nechutný" prohlásí najednou Louis, když už jdeme po cestičce k domu.

"Neděs mě prosím" prohrábnu si nervózně vlasy.

"Mám zaklepat nebo zazvonit? Nebo chceš vyrazit dveře a ukázat jim s kým to hrajou?" snaží se odlehčit situaci Liam.

"Střílej" uslyším Sarah hlas. To si snad dělá prdel? Co se tam do prdele děje?! Okamžitě se chci rozběhnout naproti dveřím a vyrazit je sám, ale to už mě Louis táhne za tričko a obcházíme tak barák.

"Co děláš do píči?" odstraním jeho ruku z mého trička a on se na mě trochu zamračí.

"Jdeme tam zadem.Hlavně klídek kámo" protočí očima Louis a já si uvědomuji, že jsem se teď zachoval trochu jako malý dítě. Ale pokud jde o Sarah, tak neznám hranice.

Ani jsem si neuvědomil, že přímo běžím okolo domu a zastavuji se u dalších vchodových dveří. To jsme si teda pomohli ty vole.

"Otevři je" mrkne na mě Louis a já si vzpomenu, že tohle nebude moje poprvé. Liam vyndá z kapsy pinetku.

"Kámo tohle vůbec nevypadá přihřátě" pokusím se o vtip a Liam jen zrudne.

"Ta je Rir a buď rád, že jí u sebe mám" řekne naštvaně.

"Nechci pinetku. Myslíš, že to pinetkou otevřu?" Vrátím mu jeho ozdobu do vlasů a pustím se do práce. Jenže po jednom zkoušení dveře odemknout, zjistím bombu. Dveře totiž nejsou zamčené.

"Aha" zašeptám a pomalu dveře otevřu. V tu samou chvíli slyším odjištění zbraně. Zkamením a místě stejně jako Louis a Liam.

"Je až zvláštní, jak rychle se karty otočili co?" slyším Sarah z vedlejší místnosti.

"Tref se prosím přesně do čela, abych vám tady alespoň hezky vymalovala" zasměje se Sarah a mě z toho pocitu co se právě děje píchne u srdce.

"A vzkaž Harrymu, že ho vážně moc miluju" a tímhle to nejspíše zakončí. Mám co dělat s tím abych se nerozbrečel jako nějaká mala holka, ale v tom samém okamžiku jednám naštvaně. Sáhnu po své pistoli za pasem a vběhnu do obýváku. Jsem zděšený tím, že vidím jak Camil míří na Sarah pistolí a ještě víc zděšený tím že je tu i David.Možná jednám v záchvatu zuřivosti, ale vystřelím. Zbraň z Camil rukou spadne na zem a one se drží za zakrvácenou ruku. Nechtěl jsem jí zastřelit, ale zbavit se zbraně z jejich pařátů je asi nelepší možností.

David už leží na břiše, na zemi, protože na něj Louis sočil a on se tak dostal do téhle polohy. Liam si vzal na starost Camil a drží ji tak dál od pistole.

Rychle přiskočím s Sarah, která tiskne víčka pevně k sobě. Bolí mě vidět ji takhle bezmocnou.

"Miluju tě" zašeptám těsně před jejím obličejem a jsem šťastný, že žije. Ona rychle otevře svoje oči, které jsou plné slz a pak je zase zavře. Nevím co se právě teď stalo, ale myslí, že ztratila vědomí.

"Sar?" začnu ji odpoutávat od židle. Jenže ona mi neodpovídá a já začínám šíleně panikařit. Ruce se mi na provaze, na jejich rukou, nesmírně klepou a já si tak neumím poradit s lehkým uzlem.

"Uhni strčí do mě Louis a rychle ze sevření provazu vyprostí Sarah ruce. Podívám se co udělal s Davidem a ten leží na zemi s rozbitým obličejem. Ještě tam má modřiny o de mě, ale Louis ho teď zkrášlil ještě víc. Díky bohu, že to udělal on, protože já bych ho nejspíš zabil. A to taky udělám...

*Sarah*

Nevím co se děje, ale tma okolo mě obklopuje. Mám zase tu panickou hrůzu, kdy chci utíkat a křičet, ale nemůžu se vůbec pohnout. Jsem tak blbá, že jsem řekla, aby mě Camil zastřelila. Nečekala jsem, že by to totiž udělala.

"Kurva, tak vstávej!" zazní Louisův hlas a já jsem nucena se dostat do reality. Konečně opouštím tuhle tmu a při pomalém otevírání mých očí, jsem ráda za světlo a všechny tvary okolo mě.

"Hodná holka" směje se na mě Louis. Stojí nade mnou jak nějaký svatý a debilně se usmívá.

"Ten úsměv je hroznej" konstatuji chrapotem.

"Ty jsi mi dala" zasměje se a ustoupí ode mě kousek. Posadím se a promnu si obličej.

"Mám na tebe křičet teď a nebo až se vzpamatuješ?" klečí vedle mě Harry a já bez jakékoliv odpovědi mu skočím okolo ramen. Je asi trochu překvapený mou rychlou reakcí a tak se oba svalíme na zem.

"A žili šťastně až do smrti"zahihňá se Louis a já bych po něm teď nejraději střelila svým naštvaným výrazem, ale užívám si Harryho objetí a jeho vůni, která mě naplňuje pocitem bezpečí.

"Co tě to proboha napadlo?" odtáhne mě trochu Harry od sebe.

"Miluju tě" přejdu jeho otázku a zase se na něj přilepím. Chovám se teď trochu divně, ale svedeme to na to že jsem v šoku a jsem ráda, že mám Harryho zase u sebe.

"Taky tě miluju Sarah" obejme mě pevněji aý skoro nemohu dýchat.

"Počkat" uvědomím si všechno, co se stalo a rychle se rozhlédnu po místnosti. Camil celá d krve, ale živá, je teď v Liamově sevření s bílou látkou v puse. David leží jen tak volně na zemi, ale nevypadá to, že by byl při vědomí.

"Co s nimi uděláme?" zeptá se Liam a pak mi věnuje úsměv, který je milý, ale zároveň i naštvaný. Tohle je všechno moje chyba. Jsem tak blbá.

102. Střílej

22. prosince 2016 v 1:04 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Ty?" snažím se vyprostit z jeho sevření.

"A kdo jiný? Myslela jsi si, že když mě ten tvůj kokot zmlátí, tak to nechám plavat? Ne slečno, tak to nebude. Jeho jsem nenáviděl a díky tomu, že jsi s ním odešla, nenávidím i tebe" kříčí hned vedle mého ucha a víc utahuje stisk a já mám pocit,že mi zlomí žebra.

"Zlato nelži jí" zvedne se Camil ze země. Když se postaví, tak si upraví svoje pomuchlané tričko. Aby náhodou chviličku nevypadala špatně.

"Zlato?" vůbec nechápu co se okolo mě děje.

"Rozhodli jsme se, že se já vyseru na toho zmetka a David, že se vysere na tebe" stoupne si přímo přede mě a dýchá mi do obličeje. Je to hrozný, že je tak blízko a já jí nemůžu zase jednu praštit.

"A?" zasyčím na ní a ona mě pohladí po tváří. Naštvaně cuknu hlavou a ona se ještě víc rozesměje. Je snad na fetu nebo jsem já, ta která je úplně mimo?

"Teď si říkám, že bych ti mohla ukázat, jak hrozné to je, když tě někdo poníží, jako jsi ponížila ty mě " kousne se do rtu a já už jsem vážně ztracená.

"Do prdele o co tady jako jde?" zavrčím a snažím se od sebe odstrčit Davida. Stále marně a už se mi to zdá jako věčnost, co mě takhle nepříjemně drží.

"Náhodou se mi doneslo, že jste měli s Harrym bouračku. Nebo spíš mi to říkala uklízečka v jeho domě, když jsem se tam stavila. No a tak jsem jela za Harrym do nemocnice, abych se ti trochu vysmála a poslala tě do hajzlu. Jenže ty jsi už v hajzlu byla. Brečela jsi tady Davidovi do náruče, že Harry nechce vaše miminko. Pak jsem Davida chytla na chodbě a po pár větách jsem mu řekla můj příběh..." vypráví mi a já mám chuť křičet, do všeho mlátit a brečet zároveň.

"Já jsem jí to ale zatím nevěřil" doplní ji David a já musím protočit očima.

"Jenže pak ho Harry zbil a on se mi ozval. Po pár drinkách jsme zjistili, že si jsme sympatičtí a stalo se to , že jsme teď spolu a nenávidíme vás" maračí se trochu , ale pak se zase začne usmívat.

"Ale taky by jste nám měli poděkovat, že jste se díky nám seznámili" vydechnu zhluboka a sanžím se tím uklidnit moje myšlenky, tak i nervy.

"To možná jo, ale teď jsi si to posrala, když jsi mě dvakrát praštila a ještě jsi na mě vytáhla zbraň. Jaký by ti to bylo?" vykřikne a skloní se pro Harryho pistoli, která mi díky Davidovi vypadla z ruky.

"Jaký ti to teď je?" křičí znovu a mě až teď nějak dochází, že mám pistoli přímo u hlavy. Začínám zrychleně dýchat a nevím co mám dělat. Proč jsem se do takovéhle blbosti pouštěla? Měla jsem to ale hlavně říct Harrymu.

"Přivaž jí" poručí Camil Davidovi a já se cítím zase jako na ačátku ze Zaynem a Emmou. Proč mě vždycky musí svazovat, držet a nebo chtít zabít nějaké zhrzené páry? Co to se všemi jako je?

Už od narození se můj život pohyboval ve sračkách a když se něco zlepší a začne se mi něco líbit, tak potkám idioty a oni to všechno poserou. Tahle koz-holka jménem Camil mi totálně podělala život. A David? Všechno je jen taková souhra náhod , která ale nehraje v můj prospěch. Už by tu jen chyběla moje matka, aby mi taky řekla pár super věcí. Začíná se mi z toho dělat špatně. Nevím co jsem si vlastně myslela.Že celý můj život se stane lehkým jako je pírko a já jím propluji po boku toho nejkrásnějšího kluka na světě? Vím, že v naších začátcích by si nikdo nemyslel, že Harry se změní, ale on se změnil a proč? Pro mě? Je to možné? Čekám s ním dítě, ale v tento moment sedím na židli a mám svázané ruce. Holka, která mě nejspíš psychopat na mě stále míří Harryho zbraní a po jejím boku stojí kluk, kterého jsem odmítla, až mě z toho bolí hlava.

"Střílej!" Vyjde ze mě najednou a já cítím svou reakcí zaskočená. Proč jsem tohle řekla? Vím proč... Protože jsem věděla, že to takhle skončí. Že se to někde všechno prostě posere a já budu nucena to přijmout. A já tedy přijímám to, co má přijít. Ať už to je třeba i moje smrt.

"Co?" Vykulí na mě oči David.

"Jsi překvapený?" podívám se mu do očí, ale on mi nijak neodpovídá.

"Můj život a moje rozhodnutí . Tak už kurva střílej debilko!" křičím na Camil. Sama pro sebe se zasměji, když si vzpomenu, že jsem jí říkala koz-holka. To Harry se takhle přeřekl a já jí začala říkat koz-holka.

"Čemu se směješ?" Pozvedne na mě Camil svoje dokonale vytrhané a namalováné obočí.

"Tobě" směji se ještě víc. Asi mi z toho přeskočilo.

Slyším jak Camil zbraň odjišťuje a s hlubokým nádechem zavírám oči. Očekávám už jen to jediné. Bude to bolet a nebo ne? Můžu si za to prostě sama a tak přijímám to co mě čeká.

"Je až zvláštní, jak rychle se karty otočili co ?" promluvím a je mi jasné, že tohle bude , možná moje poslední věta, ale já chci říct ještě pár vět.

"Tref se prosím přesně do čela abych vám tady alespoň hezky vymalovala" zasměji se.

"A vzkaž Harrymu, že ho vážně hrozně moc miluji" poslední věta, kterou jsem řekla a jsem ráda, že jsem zrovna řekla tohle. A teď ať už laskavě střílí!

Vystřel se rozezní domem a já necítím nic. Oči držím stále pevně zavřené a představuji si jen Harryho.

Jeho měkké rty na těch mých. Jeho zelené oči vypíjející so do mých očí. Jeho chraplavý hlas vyznávající mi lásku. Jeho velké ruce na mé nahé kůži. Jeho mentolový dech na mém krku. Jeho andělský smích, kterým mě obdaruje a já se pak cítím jako v ráji. Jeho nespočet tetování, které mě dohání k šíleí po něm. Jeho dokonalé tělo, které ve mě vyvolává zvláštní, ale příjemné pocity. ON.

"Miluju tě" slyším jeho hlas a cítím, jak se mi do očí tlačí slzy. Proč jsem tak sobecká? Jak jsem jen mohla chtít, aby mě Camil zastřelila? Jak jen tady mohu nechat Harryho? A zabít taky i svoje dítě, o které jsem nechtěla přijít?

Rychle otevřu oči a prudce nadechnu, když vidím Harryho obličej před tím mým. Je dokonalý a já na něj nikdy nezapomenu... Miluju tě Harry.

*Harry*

Stojí u Gemmy a jsem tak nasraný, že se to zrovna stalo mojí sestřičce. Louisovi zvonil telefon a tak odešel na chodbu. Ldyž to vzal, tak se na mě tak zvláštně podíval.

Byl jsem nucený jít za ním a nenápadně poslouchat. Stejně ke mě stál otočený zády a tak jsem v klidu mohl stát za ním a poslouchat.

"To jsi teď mluvil se Sarah?" nakloním se k Louisovi. Vím, že někomu popisoval nějakou cestu, ale mohl to být kdokoliv s kým mluvil.

"Emm, neměl jsem ti to říkat, ale jo, mluvil jsem se Sarah" podrbe se na zatýlku a já už jsem dočista zmatený touhle situací.

"Proč si mi to neměl říkat?"

rozhodl jsem se ho začít vyptávat.

"Řekla mi to Sarah" odpoví hned. Proč by Sar nechtěla abych to věděl?

"A co chtěla?" zamračím se.

"Ptala se mě, kde bydlí Camil..." zašeptá. Proč by Sarah chtěla vědět, kde bydlí Camil?

"Liame? Pojď prosím" makouknu zpět do pokoje, kde Gemma leží a Liam bez jakýchkoliv otázek opouští pokoj.

"Pak vám to všechno vysvětlím" mrknu na ně, když si všimnu Gemmy, Nialla a Rir zmatených výrazů. Zavřu za sebou dveře a jdu chodbou ven z nemocnice s klukama v patách.

"Jedeme za Camil" řeknu až když všichni sedíme u Louise v autě. Jen on ví, kde přesně Camil bydlí a tak ho nechávám řídit.

"Hlavně rychle" neskrývám strach v mém hlase a vím, že Sarah má v plánu nějakou blbost. Bojím se, jak velká blbost to bude.

101. Ty svině

22. prosince 2016 v 1:03 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Netrvá to ani pět minut a už u nás stojí doktor. Oznámil nám, že je skoro všechno v pořádku a že můžeme jít za ní

"Jak jako skoro všechno?" postavil se rychle Niall a já díky tomu spadla na zem.

"Je už skoro v sedmém měsíci těhotenství a nejspíše díky pádu se stalo, že teď bude mír rizikové těhotenství" podrbe se doktor, tedy Carl, na zátylku.

"Co to znamená?" podívám se na ně a zvedám se u toho, za pomocí Harryho, ze země.

"Nějaký stres a nebo nadměrné pohybování by mohlo ohrozit plod, proto doporučuji především klid na lůžku" usměje se Carl a pomalu vede Nialla do pokoje k Gemmě. Co by jsme to byli za kamarády, kdyby jsme se nehrnuli za nimi.

"Ahoj zlato" sedne si k ní Niall a ona na něj zmateně kouká.

"Co se stalo? Je něco s naším miminkem?" začne těkat očima mezi námi všemi a já sklopím zrak na svoje boty.

"Ty nevíš co se stalo?" nakloní Niall trochu hlavu doprava.

"Já...Já.. Někdo zvonil a tak jsem šla otevřít dveře" podívá se na Nialla a já zvednu svůj zrak ze země. Niall jí drží obě ruce a palcem jí hladí po hřbetě ruky.

"Nevíš komu jsi otevřela?" zeptá se Louis a Gemma se na něj hrozně rychle podívá.

"Nevím" odpoví a já zavřu oči, protože mi pohled na ní a Nialla trhá srdce. Gemma má menší modřinku nad rtem a já přemýšlím, že to pro ní teď musí být hrozné.

"Auu" chytne se najednou přes peřinu za nohu a pak peřinu odhrne. Mám na svém levém stehně obvaz a já přemýšlím proč.

"Nejspíše jí někdo pořezal. Není to tak moc hluboké, ale radši jsme to obvázali" vysvětlí Carl, který stojí za mnou. Nevěděla jsem, že tady ještě pořád stojí.

"Pořezal?" diví se Harry a já slyším, jak si křupe prsty. Rychle ho chytím za jeho ruku a on mi ji hrozně stiskne. Docela to bolí, ale nehodlám nic říkat. To ať mi tu ruku radši rozdrtí.

"Vím že to byla holka" zamračí se Gemma a já jsem její větou naprosto zmatená.

"Holka?" zopakuje Liam.

"Jo a ještě někdo, ale ta holka říkala něco, že je to za ten bazén nebo co" zakroutí nad tím hlavou. Bazén? Holka? Ta svině!

"Omluvte mě" vyškubnu svou ruku z té Harryho a rychle odcházím z ordinace.

"Sarah co blbneš?" Zastaví mě Harry až u dveří z nemocnice.

"Musím si něco zařídit" odseknu mu a pak mi dojde, že vlastně potřebuji auto a klíčky od auta.

"Půjčil by jsi mi prosím klíče od auta?" vzhlédnu k němu a on je zamračeně začne hledat ve své kapse u džín.

"Dík" otočím se od něj a nechávám ho tam zmateně stát. Já mám totiž svůj plán, který nejde odložit.

Jedu městem stejně zběsile a vlastně ani nevím kam jedu. Do prdele, tohle jsem trochu nedomyslela. Začnu se okolo sebe koukat a všimnu si, že pod rádiem v přihrádce je Harryho telefon. Rychle zajedu ke kraji silnice a telefon popadnu do ruky. Super, Harry na něm má heslo. Takže nic. Zase se můžu vrátit do nemocnice a říct, že jsem úplně vypatlaná. Co by mohl mít Harry asi tak za heslo? Nejde o žádný číselný kód a tak jsem zachráněná alespoň od toho. Až teď si všimnu, že na hlavní tapetě má mou fotku. Kde tuhle fotku vzal? Je to fotka z Buenos Aires, jak jsme byli na té pláži. Nehodlám teď ale řešit fotku, i když to je od něj hrozně sladký. Tak fajn. Napadla mě sice malá blbost, ale jako heslo jsem dala svoje jméno. A jsem totálně překvapená, když je to správně. Ten hrubý a nevychovaný Harry se tak změnil a dokonce si nastavil jako heslo moje jméno. I když dneska mi přišlo, že se na malou chvilku vrátil ten hrubý a nevychovaný, ze kterého mám trochu strach.

Podívám se tedy do kontaktů a vytočím Louisovo číslo.

"Kde jsi? " ozve se Louisův hlas do telefonu.

"Kde bydlí Camil? " přejdu jeho otázku.

"Na východě, proč? " z jeho hlasu je poznat, že je zmatený.

"Na východě je jako kde? " řeknu vytočeně.

"Leigh on sea. Teda mám za to, že se to tam tak jmenuje, ale mělo by to být správně" odpoví mi a já hned zadávám do navigace ten název. Není to vůbec daleko a tak hned vyrazím i s telefonem u ucha směrem jakým mi ukazuje navigace.

"Proč to potřebuješ vědět? " zašeptá Louis.

"Prostě si s ní chci promluvit" odpovím a očekávám další otázky.

"Tak hledej takový bílý dům. Je hned na začátku města. Není problém ho přehlédnout" řekne Louis místo otázky a já jsem vděčná za to, že se dál nevyptává.

"Hlavně to neříkej Harrymu" řeknu naposled a hovor hned ukončuji. Ještě něco mi říkal, ale já slyšela jen jak řekne ´Harry´. Znovu už mu volat nebudu a tak budu jen doufat, že mu to neřekne. Telefon hodím na sedačku spolujezdce, jenže telefon se jako naschvál odrazí a spadne na kobereček pod sedačkou. Jako ten největší idiot během házení a pozorování telefonu, jak padá na zem nevnímám silnici před sebou. Slyším klakson auta a tak rychle střelím očima zpět na vozovku. Rychle trhnu volantem a celá vystresovaná se zase vrátím do svého pruhu.

"Krávo" zakřičím sama na sebe a snažím se uklidnit svoje nervy.

Konečně vidím velký nápis LEIGH ON SEA a začíná mi neskutečně rychle proudit krev v žilách.

Louis měl pravdu. Velký bílý dům skoro nejde přehlédnout. V hlavě mám úplně prázdno. Prudce zastavuji před tím odporným domem a pak začnu pod sedačkou hledat Harryho telefon a když ho konečně nahmatám rukou, tak se prudce zvednu. Jenže během toho se praštím do hlavy o kaslík v palubní desce.

"Kurva" praštím do něj pěstí díky tomu, jak šíleně jsem naštvaná a kaslík se mi otevře. Chci ho zavřít, ale zvědavost mi to nedovolí a proto se do něj podívám. A co neobjevím? Harry tu má pistoli.

Usměji se nad tím jak mám najednou štěstí, protože se mi pistole může hodit. Možná to je až příliš, ale nenechám to Camil jen tak projít.

Cítím jak se mi stahuje hrdlo nad vzpomínkami, co se mi mihnou před očima. Jak mě Niall učí střílet a já se konečně trefím do terče. A pak jak po sobě všichni střílejí ve skladu a já vystřelím taky. Tenkrát Niall kvůli té přestřelce skončil v nemocnici. Zatřesu hlavou a snažím se zahnat ten nepříjemný pocit jaký jsem cítila, když jsem viděla Nialla zakrvácené ruce a břicho.

Přebíhám rychle k domovním dveřím, když silně na dveře zabuším, tak si ještě rychle schovám pistoli do kalhot a překryji ji tričkem, aby nebyla vidět.

Camil mi rychle otevírá dveře a než se vůbec stačí nadechnout a něco říct, moje ruka vystřelí k jejímu obličeji a já jí dám facku. Ruka mě štípe, ale je mi to jedno. Přijde mi, že se mi líbí, jak mě ruka díky ní pálí, protože vím, že jí to bolí ještě víc než mě.

"Jsi ubohá, víš to? " zasměji se na ní falešně a zapluji dovnitř domu. Zavřu za sebou dveře a Camil mi si drží načervenalou tvář.

"To jsi byla ty, že jo? U Gemmy" přimhouřím na ní oči.

"Zasloužila si to za to co řekla a co jste udělali. Ponížili jste mě a já říkala, že se nevidíme naposled" nahodí příliš arogantní obličej a já mám chuť jí ho doslova rozšlapat.

"Něco ti řeknu" řeknu a strčím do jejího ramene. Trochu ucouvne, ale hned získá rovnováhu.

"No? " pozvedne na mě obočí.

"Jsi ta nejvíc ubohá píča co jsem kdy viděla" vyplivnu a sama jsem zaskočená svým pestrým slovníkem. Začne se hlasitě smát a tím už jsem vytočená na nejvyšší míru. Teď už pěst zatnu a trefím její nos. Mám chuť se chytit klouby, které mě teď šíleně bolí, ale ustojím to. Použiji svou druhou ruku a znovu se trefím, ale tentokrát do tváře. Ona to konečně neustojí a padne na svůj kostnatý zadek. Cítím ten blažený pocit rozlévající se po mém těle. Tohle jsem ji měla udělat hned, jak jsem jí načapala v té posteli s Hazzou. Díky obrázku, jak je Camil napálená na Harrym v posteli, chytám amok. Sahám po pistoli a natáhnu ji. Namířím ji na ni a ona se mi začne smát do obličeje. Nechápu vůbec proč se směje a začne se mi díky tomu dokonce klepat i ruka.

Bolest kterou cítím na mé ruce mě donutí pistoli pustit. Všechno mi dochází až když mě někdo pevně zezadu drží, že se nemohu ani pohnout. Vůbec nechápu co se okolo mě teď děje.

"Ahoj Sarah" zašeptá mi do ucha a já hlas hned poznávám. David.

100. Gemma

22. prosince 2016 v 1:02 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Vím, že když jsem si lehla do postele, tak jsem dole slyšela jemné cinkání flašek, ale dlouho jsem už vzhůru nevydržela. Není se čemu divit, když jsem celou noc spala asi hodinu.

Můj spánek byl bezesný a krátký, Už v sedm jsem se převalovala a byla nucena vylézt z postele díky žízni. Pomalu jsem scházela schody a potichu jsem došla až do kuchyně, kde to vypadalo hrozně. Pár láhví a skleniček bylo všude po kuchyni. Napila jsem se vody a asi tři láhve od alkoholu, kromě SKYY, jsem hodila do koše. Byl tady ještě načatý džus a coca cola. Uklidila jsem je do lednice a ještě dala skleničky do myčky. Kuchyň už vypadala trochu lépe a tak jsem se zase vracela do svého pokoje abych si na chvilku jen tak zalenošila do postele. Ale když jsem procházela okolo obýváku všimla jsem si, že je tady o něco, nebo spíše někoho, víc. Chudák Harry tam ležel vedle gauče s Jackem v ruce.

"Zlato, vstávej" šťouchla jsem ho jemně do ramene. Odpovědí mi bylo jen zamumlání něco nesmyslného. Sama ho tahat nahoru stoprocentně nehodlám.

"Musíš do postele" zkusila jsem do něj znovu šťouchnout, ale on se zavrtěl a nic. Co já s ním mám asi jako teď dělat? Jeho problém, že se nechce zvedat a leží tady. Neměl tolik pít.

Vzdala jsem svou snahu ho dostat ze země nahoru do postele a sama jsem se odebrala do svého pokoje, kde jsem hned sáhla po telefonu. Mám chuť mu napsat zprávu.

Já: Myslím si, že jsi trochu přebral...

Usmála jsem se na tím, když jsem zprávu odeslala.

Šla jsem se vysprchovat a pak jsem si zase zalezla do postele. Celou dobu jsem měla zavřené oči a ani jsem nějak nevnímala čas. Můj telefon tiše zapípal vedle mě a já jsem se na něj podívala. Zjistila jsem, že Harry už je vzhůru a po chvíli psaní s ním jsem se dozvěděla, že má okno a nepamatuje si co dělal. Já myslela, že když jsme to spolu dělali, tak byl už docela i střízlivý.

-Now-

"Prosím" zaskučela jsem, když už jsem se vážně nemohla nadechnout, jak Harry říkal.

"Já jsem ti říkal, že budeš prosit" zasmál se Harry, když došlo na jeho slova

"Tak co? Jak ti je?" prohlédla jsem si ho.

"Teď už dobře" objal mě a já jsem si přičichla k jeho vlasům, které teď voněly po Jackovi a broskvích zároveň. Nebyla to moc dobrá kombinace, ale u Harryho byla dokonalá.

"Já myslela jestli tě třeba nebolí hlava nebo ti není špatně" usmála jsem se na něj.

"Mě a špatně? To se nikdy nestane!!" vyplázl na mě jazyk. Hned na to mě chytil za boky a zvedl do vzduchu. Díky tomu, že jsem to nečekala, jsem vykřikla.

"Možná by jsi přece jen nemusela vydávat příliš hlasité zvuky" křivý Harry obličej do trochu bolestivé grimasy.

"Tady někoho přece jen bolí hlavička" zašeptám mu do ucha a pak mu dám jemnou pusu na ušní lalůček.

"Mmmm, ty mě zase mučíš" pleskne mě jemně rukou přes zadek a já se začnu smát.

"Víš Sar, potřebuju s tebou něco probrat" zvážněl a já se lekla co se děje. Pomalu se mnou přešel k posteli, kde mě na ní položil a já začala mít strach, že teď přijde něco špatného.

"To zasnoubení" začal a hned zase zmlkl.

"Jo?" snažila jsem se ho zase rozmluvit, ale nezabíralo to.

"Do prdele Harry, tak už to vyklop!" zvýšila jsem hlas a zvedla jsem se z postele.

"Líbí se mi, když jsi nervózní" olízl si spodní ret a začal se tiše smát.

"Co?" nechápala jsem ho.

"Trochu tě provokuju za to, jak jsi provokovala ty mě" mrkl na mě a já na něj pozvedla obočí.

"Chci se zeptat, už jsme zasnoubeni a teď je na řadě svatba. No a já bych se chtěl zeptat.." nadechl se a zase vydechl." "Bože, jsem jak podělaná čivava. Prostě jednoduše. Nechceš už začít konečně plánovat svatbu?" nejistě se na mě usmál a já si pořád v hlavě přehrávala, co právě teď řekl.

"Amh" tak tohle bylo jediné co ze mě vypadlo a já si chtěla dát facku, že mě Harry takhle vyvedl z míry.

"Možná je brzo na to se ptát, ale já už chci aby jsi byla moje" prohrábl si vlasy a začal si mě celou prohlížet. Svoje oči ukotvil až v těch mých a já pociťovala, že se mi chce brečet.

"Nebo ještě se svatbou počkáme jestli chceš" zatnul čelist. Asi si všiml mé reakce, ale špatně si ji vyložil.

"Vážně si mě chceš vzít?" začala jsem si kousat svůj nehet.

"Ne. Představ si, že jsem tě o roku požádal jen tak" řekl ironicky a já jsem mu hned skočila okolo krku.

"Tak co?" řekl přidušeně, protože jsem ho drtila ve svém objetí,

"Jasně, že tu svatbu chci začít plánovat" zašeptala jsem a začala jsem mu dávat pusinky po celém krku a potom i tváři. Myslím, že se mu to líbilo, protože mě začal něžně hladit po zádech. Lehl si a já na něj obkročmo sedla. Spojili jsme naše rty a já jsem věděla, že jeho rty budou navždy moje. Z pomalého a něžného líbání se stalo rychlé a dravé. Harry mi přejel nehty přes stehno a já jako vždycky vzdychla. Miluju, když tohle dělá. Možná, že by jsme i pokračovali, ale Harrymu začal zvonit telefon.

"Tohle se nám už dlouho nestalo" slezla jsem z něj se smíchem.

"Asi si začnu vypínat mobil" protočil očima a vypadal u toho šíleně sexy, že jsem si z toho skousla ret. Přiznávám, že bych to s ním teď dělala nejradši hodiny.

"Umíš si teda vybrat chvíli blbče" řekl kousavě Harry, když vzal telefon k uchu. Měl na tváři mírný úšklebek, ale ten hned po chvíli zmizel. Mračil se.

"Kde je? " vykřikl až jsem se lekla.

"Jdeme za vámi" a hovor hned položil.

"Co se děje? " vyzvídala jsem.

"Pojď" chytl mě za zápěstí a táhl mě za sebou až do auta. Sedla jsem si na místo spolujezdce a když už startoval auto a prudce vystartoval, tak jsem se zamračila.

"Řekneš mi o co jde, sakra? " mračila jsem se a on mi věnoval jen krátký pohled, který byl zvláštní. Jeho oči byli plné obav, strachu nebo bolesti? Vyděsilo mě to a začala jsem mít strach. Něco se stalo a není to dobré.

"Gemma je v nemocnici" řekl rychle a já si asi pět minut tu větu rozebírala v hlavě.

"Co se stalo? Proč? " začala jsem si nervózně podupávat nohou.

"Někdo jí napadl" vydechl a hned potom praštil do volantu.

"Kdo? " zeptala jsem se zase.

"Nevím kurva! Prostě nevím!" křičel a já se více zasadila do sedačky. Vždyť jsem se jenom zeptala. Protočila jsem očima a koukala jsem na silnici před námi.

"To protočení očí jsi si mohla odpustit" zasyčí na mě. A já si hned v hlavě pomyslím 'Vítej zpět naštvaný Harry, dlouho jsme se neviděli.

"Promiň" zašeptám a radši už dál nic nedělám a mlčím.

Harry jede jako zběsilý a já mám strach o svůj vlastní život. Chápu, že jde teď o jeho sestru a mojí kamarádku, ale mohl by alespoň trochu zpomalit. Ale snad je Gemma a miminko v pořádku.

"Uhni ty kreténe" křičí Harry na řidiče v autě před námi a já mám chuť utéct z auta, protože z něj mám strach.

Konečně už stojíme před mě známou soukromou nemocnicí a já rychle vybíhám z auta aniž bych se na Harryho otočila. Vím, že je hned za mnou.

"Nialle" doběhnu k němu a on ke mně zvedne svůj pohled. Jeho oči jsou celé zarudlé a opuchlé. Chudák.

"Ahoj" otočím se i na Liama s Louim a všimnu si, že je tu i Rir. Věnuji jí malý úsměv a ona udělá to samé.

"Jak je na tom? " zeptal se Harry udýchaně.

"Teď jí má na vyšetření Carl" odpověděl tiše a já usoudila, že Carl bude nejspíš nějaký doktor.

"Jak se to stalo? " zeptala jsem se pro změnu já.

"Já jsem byl něco zařizovat a ono se to protáhlo. Měl jsem zůstat doma. Já idiot jsem jí tam neměl nechávat" složil si svůj obličej do dlaní.

"Počkej on jí to někdo udělal u vás? " klekla jsem si k němu a položila mu ruku na koleno.

"Přijel jsem domů asi v šest a ona tam ležela. Nevím co se stalo. Vzal jsem jí sem do nemocnice a hned jak si ji vzal doktor tak jsem vám volal" vysvětlil Niall a mě je hrozně moc líto a proto ho obejmu. Hladím ho po zádech a všímám si, že se mu trhaně nadzvedávají. On brečí. Pane bože. Je mi hrozně moc líto co se stalo a nevím co mám dělat. Nikdo z nás neví co má dělat.

99.Zeď

22. prosince 2016 v 1:02 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Počkej" odtáhl mě Harry a já ho celá udýchaná pozorovala.

"Nedáš si panáka?" mrkl na mě a já v tu chvíli začala přemýšlet jestli si ze mě dělá srandu a nebo to doopravdy myslí vážně.

"Co prosím?" zvedla jsem svoje obočí.

"Chce to panáka, protože.. To pochopíš" zavrtěl hlavou s ďábelským úsměvem. Než jsem se stačila zase na něco zeptat, už mě táhl do kuchyně, kde mi podal láhev SKYY.

"Můžu to něčím zapít?" rozhlížela jsem se po kuchyni a Harry mi nakonec z lednice vyndal džus.

"Proč si mám dát panáka?" zeptala jsem se s vodkou a džusem v ruce.

"Když piju, tak pak to umím jenom tvrdě. A chci, aby jsi byla pořádně uvolněná" chytal mi u toho za dno láhve s vodkou a strkal mi tak hrdlo láhve do pusy.

"Napij se už nebo to do tebe naleju násilím" zamračil se na mě.

"Dochází ti vůbec, že já pít nemůžu" ucukla jsem hlavou od láhve.

"Jak to že? No jo" hned jak Harrymu došlo o co se jedná, tak mi láhev vytrhl z ruky a nechal mi jen džus.

"Můžeme to spolu vůbec dělat, když jsi těhotná?" napil se vodky nakonec sám.

"Jo" odkývala jsem mu to.

"Jsi si jistá?" znervózněl.

"Ty vole, asi vím co můžu a co ne" protočila jsem očima. Díky tomu udělal Harry jeden krok ke mě a přimáčkl mě tím na bar.

"Neříkej mi ty vole a neprotáčej na mě těma očima" zavrčel těsně vedle mého ucha a pak mě kousl do ušního lalůčku. Dostala jsem díky tomu takový malý elektrický výboj, který mi proběhl celým tělem. Nevím jak se to stalo, ale z mých úst vyšlo tiché zavrnění.

"Pamatuješ si co jsem ti udělal tady na baru?" položil ruku na moje boky a silně zmáčkl.

"Jo" zašeptala jsem neslyšně.

"Líbilo se ti to?" podíval se na mě Harry.

"Jo" zachraptěla jsem, protože můj hlas se začal pomalu vytrácet.

"Tak to jsi nezažila to nejlepší" sjel rukama z mých boků na zadek a jemně ho zmáčkl.

"Dovol mi si s tebou pohrát" prohrábl si vlasy a vypadal u toho tak moc přitažlivě, že jsem si s toho skousla ret. Moje vnitřní pocity se začali rychle mísit, až jsem z toho měla husí kůži.

"Sarah" pohrál si krásně s mým jménem a u toho chytil můj ret a vytáhl ho ze sevření mých zubů.

"Prosím" řekla jsem se štěněcím výrazem.

"Víš, že jsi ale opilý?" zesmutněla jsem.

"To píchám ale nejlíp" a hned jak to dořekl, tak spojil naše rty. Líbání se stalo vášnivějším a já z Harryho chtěla vysát všechen vzduch. Naše jazyky spolu tančily a každý jeho pohyb rukou po mém citlivém těle , způsobil že jsem ho chtěla víc a víc. Neuvědomila jsem si, že si sama rozepínám kalhoty a to samé pak dělám Harrymu. Trochu jsem mu ty kalhoty stáhla a on už si je pak sundal sám. Moje tělo si zase dělalo co chce, protože můj mozek byl naprosto otupělý z Harryho. Potom jsem se s Harryho pomocí začala soukat z džínsů a to rovnou i s kalhotkami. Hned jak jsem měla možnost jsem z Harryho rychle sundala tričko a potom i to moje. Harryho šikovné ručičky během sekundy rozepnuly moji podprsenku a já Harrymu v tu chvíli chtěla zatleskat, jak moc šikovné ruce má.

Dál se se mnou líbal a já ho tahala za jeho dlouhé vlasy. Jeho rukama mě hladil na zádech, bokách, zadku, stehnech a konečně jeho ruka zabloudila do mého rozkroku.

"Jsi tak krásně vlhká" řekl do polibku.

"Harry" vydechla jsem a on aniž by mě upozornil si mě vyhoupl do vzduchu. Svoje nohy jsem obmotala okolo jeho pasu a cítila jeho zvětšující se bouli. Myslela jsem, že mě třeba posadí na bar a zopakuje tím tak náš začátek, ale on ho obešel a mířil se mnou na chodbu. Domyslela jsem si, že půjdeme nahoru do pokoje ale on se zastavil v půlce chodby, kde bylo vidět jen velmi málo a to ještě díky světla proníkajícího z kuchyně.

"Dýchej z hluboka zlato" narazil mě tvrdě Harry na zeď. Trochu jsem díky tomu vyjekla.

"Chci abys moje jméno křičela na celý tenhle barák" zatnul čelist a poslední zbytek látky, který bránil v našem konání, už taky skončil na zemi. Mám pocit, že si právě Harry roztrhl boxerky, ale když může mě vždycky roztrhnout kalhotky, tak může i sobě boxerky.

Tak moc jsem přemýšlela nad nějakým trháním boxerek a kalhotek, že jsem potom nahlas vykřikla. Harry do mě vnikl a já jsem to doopravdy nečekala. Nebolelo to, jen to byl nepřííjemný pocit. Všechno to ale přešlo a já si zase začala zvykat na to, že ho cítím uvnitř.

Začal pomalinku přirážet a já se otírala díky tomu o zeď. Opřela jsem si o zeď i hlavu a podívala se Harrymu do těch jeho dokonale zelených očí.

"Harry" zakňučela jsem, protože to tempo bylo odporně pomalé a já jsem to nemohla vydržet.

"Chceš víc?" usmál se na mě šibalsky Harry.

"Prosím" zamrkala jsem rychle.

"Teď už ale nemůžeš couvnout" zavlněl trochu bokama a já tiše vzdychla. Viděla jsem jak se zhluboka nadechl a začal tak rychle, že jsem netušila co se děje. Přestávala jsem mít jakoukoliv sílu. Nedokázala jsem se vůbec udržet nohama okolo Harryho pasu. Moje tělo jako kdyby bylo najednou bez žalatiny. Harry to asi nejspíše postřehl a tak mě chytil za zadek. Domem se rozléhaly moje a Harryho vzdechy. Samozřejmě, že ty moje byly o mnoho hlasitější, ale já to nedokázala nijak napravit. Musela jsem prostě zavřít oči a to způsobilo, že mi přišlo jako kdyby se všechno se mnou točilo. Harryho nahá kůže se otírala o tu mojí a mě přišlo jako kdyby jsme si mezi sebou předávali nějakou elektřinu. Každý chloupek na mém těle byl postavený. Svoje nehty jsem měla zaryté do Harryho ramenou a připravovala se na to velké finále

"Bože Harry" křičela jsem nekontrolovatelně.

"Miluju tě" řekl křečovitě Harry a mě stačilo už jen pár sekund a všechna ta hráz, která ve mě shromažďovala to napětí, se vylila. Zaklonila jsem svou hlavu a Harryho zatáhla silně za vlasy. Po chvíli jako kdyby ve mě bouchla další bomba. Další orgasmus, který mi způsobil tak dokonalou slast, kterou bych chtěla zažívat pořád. Pár sekund na to se už i Harry dostal do stejné fáze jako jsem já. Oba jsme vstřebávali poslední kousíčky orgasmu. Moje srdce tlouklo jako o závod a já myslela, že mi vyskočí z hrudi.

"Jsi nejlepší" pochválila jsem udýchaně Harryho.

"Ty taky" pohladila mě po vlasech a pomalu ze mě vyklouzl.

"Unavená?" prohlédl si mě a já přikývla.

"Mám jít spát s tebou?" zeptal se mě zase.

"Nemusíš" usmála jsem se na něj upřímně a dala mu ještě malou pusu na tvář. Potom jsem vyběhla schody nahoru a zalezla si do své postele, kde jsem hned z vyčerpání usnula.