89. Konečná s novým začátkem

27. listopadu 2016 v 16:17 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Já už jsem se na to s dovolením podíval" sklopil zrak na svoje nohy. Nemám chuť si s Davidem povídat a tak si zase položím čelo na Harryho ruku a nechám slzy pomalu stékat po tvářích.

"Nechceš jít na čaj?" nabídne mi David.

"A víš že asi jo" vydechnu nahlas a dám ještě rychle pusu Harrymu na čelo. Podívám se na hadičky, které vedou Harrymu z pusy a musím se kousnout do rtu, abych znovu nezačala brečet. Proč mi tohle dělá? Už to bude týden co spí a nechce se probudit. Doktoři si vždycky něco šuškají, když jdu okolo nich. Leze mi to na nervy a šíleně mě to děsí. Nejhorší na to, že pokaždé když za mnou někdo přijde (Anne, Gemma, Niall, Liam nebo Louis), tak mají v očích velkou bolest a soucit. Snaží se mě vždycky uklidnit, že se brzy probudí a nebo, že mám je a oni mě mají rádi. Ale popravdě já nechci je, chci Harryho. Nic víc.

"Ty nemusíš pracovat?'' usrknu ze svého hrnečku, který mi David půjčil, abych nemusela pít z těch rozpálených plastových.

''Mám přestávku'' vysvětlí mi a já jen tiše přikývnu.

''Co žebra?'' položí teď otázku zase on mě.

''Bolí'' ale víc mě bolí srdce.

''Ještě tomu dej chvíli a bude to fajn'' myslí si, jak mě jeho slova potěší, ale mě jdou jedním uchem tam a druhým ven. On mi vypráví o tom, jak tady začínal pracovat a jeho vtipné zážitky, které mě osobně přijdou šíleně trapné. Jenže na něj nechci být hnusná a tak se trochu nuceně směji. Už se blížíme k mému pokoji, protože je čas oběda a tady musím jíst pravidelně. A v tom ho uvidím, jak tam stojí a čeká nejspíše na mě.

''Tak ahoj'' rychle odejdu od Davida a zamířím zrovna k osobě, kterou bych tady chtěla vidět nejméně.

''Jak o mě víš?'' stojím za ním a on se na mě rychle otočí.

''Kamarád tady dělá'' vysvětlí mi otec.

''Popeláře?'' rýpnu si.

''Jak ti je Sarah?'' chce mě obejmout, ale já od něj poodstoupím.

''Hele řeknu ti to rovnou. Nezajímal jsi se o mě celý můj život, tak se to teď laskavě nesnaž dohonit. Protože už to nemá cenu'' vůbec nevím, kde se ve mě bere všechna ta nenávist, kterou až teď pociťuji.

''Sarah já ale..'' snaží se mi něco říct, ale já mu hned skočím do řeči.

''Ty drž hubu!'' vyštěkla jsem na něj z ničeho nic a on na mě najednou kouká s otevřenou pusou.

"Sarah" řekne mi překvapeně.

"Jdi domu" otevřu dveře od svého pokoje a rychle zmizím v jeho nitru. Zabouchnu za sebou dveře a vůbec mě netrápí, že tam můj otec stále stojí. Nehodlám mluvit s idiotem jako je on. On mi zkazil život. On mě pustil k Harrymu a proto jsem teď tady a Harry je v bezvědomí. Můj otec mě prohrál v kartách a Harry si mě vzal. Všechno je jen kvůli mému podělanému fotrovi.

''Sarah jsi v pořádku'' slyším mezi vzlyky.

''Hmm'' otočím se a uvidím Nialla, Liam a Louise.

''Nějaký chlap stojí u tvých dveří a říkal, že ti máme vzkázat, že tě má rád a omlouvá se'' obejme mě Louis a dá mi lehkou pusu na tvář. Tenhle rituál udělá i Niall s Liamem. Dělají to všichni pokaždé, když za mnou přijdou.

''Hádám, že ty oči máš po něm'' posadil se ke mě Niall na postel. Louis se rozvalil naproti nám na židli a Liam si po chvilce sedl také na postel.

''Je to'' zarazím se. ''Byl to můj otec'' dokončím to a vůbec nelituji toho, že jsem něco takového řekla.

''Nemám se asi na nic ptát co?'' dá si Louis nohy na mojí postel.

''Rozhodně ne'' shodila jsem jeho nohy z mojí postele a on se na mě trochu zamračil.

''Kde jsi nechal Gemmu?'' otočila jsem konverzaci ze mě na Nialla.

''Je dole u Harryho, protože..'' podíval rychle se na Louise a ten najednou znervózněl.

''Je tady i Anne'' Niall se na mě divně usmál a já poznala, že to byl dost falešný úsměv.

''O co jde?'' protočila jsem očima a cítila se zase na dně, protože to co se teď dozvím určitě nebude nic příjemného, jinak už by mi to dávno řekli.

''Nic důležitého'' položí mi rychle ruku na koleno Liam.

''Neumíte lhát. Ani jeden'' zamračím se.

''Jdou řešit, jak to bude s Harrym dál'' vydechne smutně Louis.

''Jak bude dál co?'' mávám na ně rukou, abych jim naznačila, že mají pokračovat. Je mi jedno kdo z nich, ale hlavně ať pokračují.

''Doktor navrhl, že by se Harry odpojil. Buď se probudí a nebo..'' umlkne najednou Liam.

''Umře'' řeknu za něj a on přikývne. Cítím šílenou bolest v hrudi a začínám zase brečet. Kurva co to dělám? Nemám tady sedět a brečet, jak hromádka neštěstí, ale musím jít za Harrym. Rychle se rozeběhnu pokojem a když otevře dveře, tak stojí tváří v tvář otci.

''Jdi domu'' otočím se od něj a málem narazím do Davida. Pane bože, to se všichni rozhodli mi lézt do cesty?

''Nesu ti ten oběd'' ukáže mi David tác s talířem.

''Nechci'' propletu se okolo něj a utíkám po schodech a dvě patra níž. Žebra mě sice bolí, ale to mě prostě teď vůbec netrápí. Už chci být u Harry a říct, že nechci aby se odpojoval. Ještě ne.

''Počkej'' chytím Gemmu za ruku a ona se na mě s ubrečeným obličejem otočí. Její obličej se ze smutného promění na překvapený. Vedle nás se náhle objevila i Anne.

''Sarah měla by jsi ležet'' zamračí se Anne.

''Ale já chci za Harrym'' začnu se drát mezi nimi a konečně se dostanu do pokoje, kde už u Harry stojí lékař.

''Opovažte se ho odpojit'' vykřiknu a doktor s úlekem trochu odskočí od Harryho postele.

''Slečno'' pozdraví mě ukloněním hlavy a hned odejde z pokoje.

''Sarah víš'' začne Anne s rukou na mém rameni.

''Nechte mě tady s ním ještě chvilku'' mrkám rychle řasami, abych zahnala slzy, které se mim zase cpaly ven z očí. Anne s Gemmou beze slova odešli a já zůstala zase sama s Harrym. Jenže jenom jeden z nás má jasné, že bude dál žít a to jsem já.

''Ty hajzle blbej! Ty jsi takový sobec! Chceš mě tady vážně nechat samotnou? To si snad děláš srandu'' klečím u jeho postele a v rukách svírám jeho studenou dlaň. Děsí mě, jak moc studená vlastně je.

''Uděláš mi dítě a pak si odejdeš? Harry já to dítě bez tebe nechci'' pak už nemůžu dál mluvit, protože brečím, jak šílená. Kurva tohle je nemožný.. Jak může Anne vůbec dopustit to, že Harryho nechá odpojit? Je to přece její syn a ona mu nedává vůbec žádnou šanci. Ale co když už žádná šance není? Bože proč? Co jsem komu udělala tak špatného, že mě takhle trestáš?

''Já ti s ním, ale pomůžu'' tak andělský chraplavý hlas, který je vysílený dlouhým spaním, mi zazní v uších a já přestávám dýchat. Moje srdce mi chce vyskočit z hrudi a já nemůžu uvěřit tomu, že jsem jeho hlas slyšela. Jenže co když jsem si to jen nalhávala, že jsem ho slyšela? Bojím se zvednout hlavu, abych nebyla zklamaná. Trhavě se nadechuji a v pokoji je zase ticho.

''Nenechal bych tě tady'' zase jeho hlas a do toho mi pevně zmáčkne rukou mojí ruku a já hned zvednu rychle hlavu.

''Harry'' skočím na něj a obejmu ho.

''Auu'' sykne trochu Harry, ale stejně mě u sebe drží.

''Bála jsem se, že už se neprobudíš'' vzlykám mu vedle ucha.

''Jenže já vím, že tu chci ještě s tebou být'' zašeptá tak jemně a já mám chuť skákat a běhat po nemocnici. Že by se přece jen můj život obrátil k tomu lepšímu?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Carol-World Carol-World | 29. listopadu 2016 v 21:23 | Reagovat

Ááááá! Vzbudil se 😍

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama