87. Chci ho vidět

25. listopadu 2016 v 20:39 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
"Slečno, ale tyhle prášky vás uklidní" sestřička přede mnou mi podává nějaký další prášky. Prý protože jsem v depresi. Kurva já vím, že jsem v depresi, ale tak mě mají pustit za Harrym. Už tady ležím dva dny a na návštěvě za mnou byla i Harryho mamka. Popravdě? Bylo to asi to nejbolestivější. Vidět jí, jak pláče pro svého syna, který už pro doktory umřel, ale pro nás, jeho přátele, pro nás ještě dýchá. Držela mě za ruku a říkala, že pokud se cokoliv stane, přeje si abych se navštěvovala do Harryho domu a s ní byla neustále v kontaktu. A pak dodala- "Jako bych byla tvoje maminka" - a i před zvláštní pocit, jsem to odsouhlasila.

"Prášky si strč někam. Já chci už jít za Harrym" prskala jsem na sestřičku, která asi právě vyšla školu, protože byla hrozně nervózní a nevěděla co má dělat.

"Prosím slečno" podávala mi zase prášek a sklenici vody. Koukala jsem, jak se jí chudince třesou ruce a začalo mi jí být líto. Možná proto jsem si vzala prášek z jeji dlaně a zapila ho vodou.

"Děkuju. Kdyby jste něco potřebovala, tak stiskněte tohle tlačítko" ukazuje mi na nějaký ovladač, ale mě to jde jedním uchem tam a druhým ven.

"Mohla by jste pro mě něco udělat" vypadne najednou ze mě, když už je sestřička ve dveřích z pokoje. Rychle se otočí a podívá se na mě.

"Ještě jsem ho neviděla. Prosím vezměte mě tam" další slzy, které mi stékají po tvářích. Brečím teď pořád a sama se divím, že mi ty slzy ještě nedošly.

"Bohužel to ještě není možné" už stojí u mé postele a hladí mě po ruce.

"Jenže co když on tak dlouho na mě čekat nebude?" slzy mi stékají do vlasů a lepí mi je zase k sobě.

"Je mi to líto" pustí mou ruku a už chce odejít, ale já si ještě rychle všimnu její jmenovky. Ashley.

"Ashley? Kdyby jste náhodou šla okolo jeho pokoje, vzkažte mu, že ho miluju" dívám se na ní a on je najednou ze mě celá vykolejená. Přímo utíká z mého pokoje. Takže je čas na mojí rutinu. Ležet, koukat do zdi a brečet při vzpomínkách na Harryho obličej.

"Slečno Mark?" strčila najednou hlavu do dveří Ashley. Podívala jsem se na ní a čekala co z ní dál vyleze.

"Maté návštěvu" usmála se příjemně a já nad tím protočila očima. Chovala se jako kdyby byla moje recepční. Nepotřebuji ohlašovat, že za mnou někdo přišel. Stejně vím, že jsou to buď Gemma, Rir a nebo kluci. Zavřela jsem oči a snažila se tím zastavit další nával slz.

"Ahoj zlatíčko" příjemný ženský hlas se rozezněl pokojem. Rychle jsem otevřela oči a uviděla Anne. Vypadala dost smutně. Kruhy pod nenamalovanýma očima a trochu vrásky na čele. Další kudla do mého srdce. Cítila jsem na sobě vinu, že jsem jela v tom autě s ním a tím ho rozptýlila, díky tomu nestihl včas zareagovat. Znova se mi přehraje ta scéna, kdy jsme se srazili s tím autě. Jeho oči ve kterých byl strach, jak jsme se rychle za ruce a pak přišla ta tma a ticho. Pak další obrázek mých pořezaných rukou. Teď už na nich mám jen bolavé strupy. Když jsem se viděla v zrcadle, nepoznala jsem se. Velká modřina okolo mého oka, spousta škrábanců a natržený ret. Takhle bych mohla jít strašit děti.

"Pojď sem" natáhla ke mě ruce a objala mě. Ani jsem si ne uvědomila, že už mi zase tečou další slzy po tvářích. Trošku jsem sykla bolestí, když mě ze začátku pevně sevřela v objetí. Hned jí ale došlo, že mě musí objímat jen zlehka.

"Neplakej zlato, to bude dobrý" utěšovala mě.

"Nebude" odporovala jsem jí.

"Jak se cítíš?" pustila mě a sedla si naproti mě. Zdálo se mi, že se na mě chce usmát, ale nejde jí to. Jak taková veselá žena může přestat mít chuť se usmívat? Jednoduše. Umírá jí syn a ona nemůže nic udělat.

"Vezměte mě za nim" neodpověděla jsem jí na její otázku.

"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zamračila se a já tak moc viděla Harryho.

"Ten nejlepší" zavřela jsem oči a v duchu ji stále prosila, aby mě za ním vzala.

"Počkej minutku" rychle se odebrala z mého pokoje. Utekla? Začala jsem pomalu věřit v to, že by mě vzala za Harrym. Ale doopravdy se do minuty objevila zpět v mém pokoji. A před sebou vezla invalidní vozík. Moje vstávání dost trvalo a také dost bolelo, ale konečně už jsem svou zadnici usadila do vozíku.

"Kam s ní jedete?" stoupla si najednou Ashley do cesty a já hned sklopila svůj zrak na svoje ruce plné malinkatých strupů.

"Má právo na to, aby viděla svého snoubence" zavrčela Anne a pokračovala v cestě. Ashley před vozíkem rychle uskočila a víc nic nenamítala. Při pohledu na prstýnek s diamantem, který zázrakem přežil bez jediného poškození (jako jediný), jsem cítila další ostří co projíždělo skrz mým srdcem.

Anne mě zavedla do výtahu a tam zmáčkla číslo tři. Výtah se líně zavřel a při tiché hudbě v kabině jsme s Anne čekali, než se zase dveře otevřenou ve třetím patře.

"Asi tam budeš chtít být s ním sama, že?" tlačí mě Anne už chodbou k Harryho pokoji. Celou chodbou se ozývá spousta pípání od přístrojů. Je to až děsivé.

"Jo" odpověděla jsem jen a pak zavřela oči, protože Anne už otevřela dveře od pokoje. Slyšela jsem, jak přístroj vrčí a pravidelně i pípá. Vozík se mnou se náhle zastavil a pak jsem slyšela jen zavření dveří. Co jsem to chtěla? Chci ho vidět v hrozném stavu? Chci si ho pamatovat jako krásného kluka a ne nějak děsivě, jako teď vypadám já. Stejně jsem to nevydržela a oči otevřela.

"Pane bože" začala jsem hlasitě brečet a i přes bolest žeber jsem se křečovitě nadechovala.

On vypadal.. Jinak a přeci to byl on. Spoustu škrábanců na obličeji. Jeho dokonalá tvář byla zničená tolika bolestivými rankami. Hřbet nosu měl rozseknutý. Ruce měl poškrábané stejně jako já, ale on je měl doplněné ještě o spoustu hadiček a kabelů. Přes slzy už jsem skoro neviděla, ale rychle jsem nahmatala jeho dlaň a pevně se jí chytla. Bylo to jako se držet s neživým. On mi stisk dlaně vůbec neopětoval a to mě vyděsilo ze všeho nejvíc.

"Miluju tě" vzlykala jsem se a rychle mrkala, abych viděla i přes spoustu slz.

"Nenechávej mě tady, prosím" dál jsem na něj mluvila. Musela jsem se ještě pořádně nadechnout a pak jsem mluvila zase dál.

"Ty jsi mi změnil život. K tomu nejkrásnějšímu. A teď to přeci nemůžeš zkazit tím, že už se neprobudíš. Ty moc dobře kurva víš, že já to tady bez tebe nezvládnu. Harry prosím. Nikdo mě neudělá, tak šťastnou jako ty. Nenechám tě odejít Harry. Nenechám. Ty tady ještě musíš zůstat. Zůstat tady se mnou.

''Prosím" slzy se stále koulí po mých tvářích. Ale spíš teď tvoří potůček slz. Mám hlavu opřenou o postel a čelem se opírám o Harryho ruku. Moc bych si teď přála slyšet jeho hlas, cítit jeho dech po mentolu, cítit jeho doteky a jeho rty na těch mých.

"Omlouvám se slečno, ale potřebujeme vás na pár dalších vyšetření" otevřou se za mými zády dveře a já vím, že ta věta bohužel patří mě. Přijdu si skoro jako pokusný králík. Už jsem byla na dost vyšetřeních, kde mě buď bolestivě mučili, na různých pozorovacích vyšetřeních a na dalších hrůzách. Pro představu: moč už jsem dávala nejméně čtyřikrát a křeč už šestkrát. By mě zajímalo proč toho potřebují tolik.

"Proč? Už bylo dost vyšetřeních a zkoumání. Polibte mi už prdel" vím, že jsem teď dost drzá, ale já už toho všeho mám dost. Nechci se uzdravit, když se Harry neprobudí. Všechna snaha lékařů pak bude pro mě marnou. Já totiž bez Harryho v tomhle světě žít nehodlám.

"Víte, tohle je velice důležité. Máme menší podezření na něco. Prosím slečno" drží se už lékař za vozík a čeká jen až mu povolím, aby mě odvezl. Rychle ještě dám mokrou pusu od slz Harrymu na ruku a pak už se mi začíná vzdalovat. A nakonec zmizí za dveřmi a já se nemohu nadechnout.

"Na jaké vyšetření?" podívám se na doktora, který se na mě ještě povzbudivě usměje. Nechápu, že si všichni myslí, že když se usměji, tak všechno najednou bude fajn.

"Uvidíte" mrkne na mě. Dělá jako kdyby tam byl schovaný nějaký dárek.. Bože jak já chci radši být v pokoji u Harryho a mluvit na něj.

"Zvládne sem vylézt?" ukáže mi doktor na lehátko. Hned poznávám, že tohle je doplněno o třmeny a je trochu nadzvednuté v oblasti zad.

"O co jde?" střelím rychle pohledem po chlapovi co mě přivezl na vozíku.

"Musíme vám udělat menší vyšetření" pomáhá mi vylézt na gynekologické křeslo a já se snažím vzpamatovat.

"Možná jste těhotná. Proto nám vycházejí divně testy na krev a moč" usmívá se na mě lékař. Moje čelist padá dolů. Co to právě řekl? Těhotná?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Carol-World Carol-World | 25. listopadu 2016 v 22:16 | Reagovat

YES! YES! YES! Ona je těhotná! Bomba! Áááá! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama