86. Nechci ti dát sbohem

25. listopadu 2016 v 20:37 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Všechen ten hluk okolo mě se začal ztrácet a já pociťovala zvláštní úlevu. Harryho ruku v mé ruce jsem stále cítila, ale bylo to spíše jako malé šimrání. Pocit uvolnění náhle zmizel a já se začala dusit. Hlava, jako kdyby se mi měla roztrhnout a srdce vyletět z těla. A najednou zase nic. Jako kdybych právě ležela na louce s květinami a prostě se cítila fajn. Moje oči, ale měly nutkání se otevřít a já jim v tom ani bránit nedokázala. Střepy a krvavé ruce, které byly nejspíš moje, bylo všechno co jsem stihla zahlédnout, protože moje oční víčka neměly sílu víc vydržet a rychle se zase zavřely.

*

"A teď sundej tričko" objevuje se mi Harryho obličej a já poznávám, že tohle je ten den, kdy jsem k němu poprvé přijela. Moje protestování, že s ním spát nebudu bylo naprosto marné.

*

"Já tě budu šukat a ty víš, že to chceš. Jen si to nedokážeš přiznat" další vzpomínka na Harryho. Stojíme v jeho kuchyni a on se na mě mračí. Nechtěla jsem ho poslouchat a ani s ním už spát. Tak moc jsem mu chtěla odporovat, ale nakonec jsem mu podlehla.

*

"Ty chceš abych s tebou spal? Ty neodejdeš?" Harryho obličej je plný překvapení. Řekla jsem mu, že když se se mnou vyspí a bude u toho něžný, tak neodejdu. A on byl něžný a já stejně nedokázala odejít.

*

''Taky jsi se pěkně řachla o ty dveře" Harry sedí na mé posteli a v ruce drží džus, který mi potom hned podává. Praštila jsem se hlavou o dveře díky Zaynovi, který se objevil v mém pokoji a chtěl po mě, abych mu dala. Dala jsem mu jedině pěstí.

*

"Co ti to udělali krásko" sklání se ke mě Harry a dává mi opatrnou pusu do vlasů. Zachránil mě. Zachránil mě od Zayna a Emmy. Nevěřila jsem, že by ke mě mohl doopravdy chovat nějaké city a najednou mě zachránil.

*

"Zavřela jsi oči. Pravidlo. Zavřeš oči. Plácnu tě" a je to tady. Harryho oblíbené pravidlo, které mi opakuje už po několikaleté. Zavírat oči je špatně, protáčet oči je špatně, kousat se do rtu je svým způsobem někdy taky špatně. Jenže mě se líbí, když je potom Harry na mě trochu drsnější, život přeci nemůže být pěříčko.

*

"Miluji tě" okamžik jeho prvního miluji tě a také den, kdy jsme se k sobě vrátili. Sedím v tureckém sedu v jeho posilovně a hraje nám k tomu dokonalá písnička. A on řekl, že mě miluje. Stává se ze mě nejšťastnější člověk na světě.

*

''No nevěděl jsem, kde budeš a bál jsem se, že budeš pod mostem'' usmívá se na mě Harry dost nevinně. Koupil mi byt. Dokonalý byt. I když už jsem se s Harrym nechtěla vidět. I přes to měl o mě svým způsobem strach.

*

"Sarah je pro mě ta nejlepší a tečka" vyjde z Harryho najednou, když stojíme mezi dveřmi a já mám chuť rozbít hubu koz-holce. Pardon. Camil. Ale Harry jí řekl tohle, takže uz tu chuť nemám.

*

"Vezmeš si mě prosím?" zašeptá Harry tiše, když přede mnou klečí a v ruce má krabičku, ve které je prstýnek s diamantem. Dokonalost je ještě malé slovo, aby vystihlo tuhle úžasnou chvíli. Harry si mě doopravdy chce vzít.

*

Poslední vzpomínka je jen pouhých pár obrázků těch jeho krásně zelených očí, jak se do mě propalují pokaždé, když s Harrym spím. Ten jeho pohled mě vždycky dovedl až k vrcholu. Miluju ten pohled, miluju Harryho.

"Necháš si všechno jen tak utéct" slyšela jsem svůj vlastní hlas odněkud z dálky.

"Tak kurva neblbni a nenechávej tady Harryho" znova jsem na sebe křičela.

"Tak dělej sakra!" jako kdybych si právě křičela vedle hlavy.

"Dělej Sarah!!" a pořád jsem zvyšovala hlasitost. Ještě chvilku a pukne mi hlava kruci. Nechci abych na sebe znovu křičela a ani tady nechci nechat Harryho. Nechci!

Znovu jsem se pokoušela o otevření očí a sama sobě tleskala, když se mi je podařilo otevřít alespoň na malinkatou škvírku.

"Sestro!" ozval se chlapský hlas vedle mě a okolo mě najednou nastal zmatek. Nechápu vůbec co se děje, ale lidi v bílém okolo mě přímo panikaří. Oči jsem dokázala otevřít už úplně a děsí mě to šílenství okolo mě. Nějací lidé kontrolují přístroje vedle postele. Jiní něco zapisují a já chci křičet, aby vypadli.

"Vaše jméno?" podává mi první otázku neznámí muž.

"Sarah" zašeptám, protože ze sebe víc dostat nedokážu.

"Celé jméno" zdůrazní muž, který nade mnou stojí a stále si mě prohlíží.

"Sarah Mark" dostanu po delší době konečně ze sebe.

"Právě se nacházíte v nemocnici St. Heleny. Utrpěla jste pár zranění při autonehodě, ale váš stav už je v pořádku. Spala jste tři dny. Máte zlomených pár žeber a silný otřes mozku. A proto si vás tady ještě necháme" mluví na mě žena z druhé strany postele, na které právě ležím. Nemocnice? Zranění? Nehoda? Harry! Bleskne mi najednou hlavou.

"Harry" skoro zakřičím a chci se rychle posadit, ale muž, nejspíše lékař, mi v tom hned zabrání.

"Váš přítel je.." a pak ztichne. Proč kurva přestal mluvit. Do prdele dořekni to ty idiote.!

"Já jí to řeknu" střelím pohledem po známém hlase a vidím Louise, jak stojí ve dveřích pokoje. Vypadá, že dlouho nespal a ani se neoholil. S doktorem na sebe ještě kývnou a pak už jen Louis čeká až všechna ta lékařská verbež odsud vypadne.

"Sarah ten v tom autě byl zdrogovaný a nevěděl o světě.." ale v tom mu skáču do řeči já.

"Jdi do hajzlu s pohádkou o řidiči. Já chci vědět co je s Harrym!" křičím a po tvářích mi stékají slzy. Nikdo mi to nechce říct? Proč? Je mrtvý a oni se to bojí vyslovit nebo co? Přijdu si jako kdybych právě spadla na dno. Topím se a nedokážu se nadechnout. Nikdo mi nemůže pomoc. Jediný kdo by mi dokázal pomoc je Harry, ale ten...

"Sarah" rozlétnou se najednou dveře do místnosti a v nich stojí ubrečená Gemma s Niallem po boku. Chtěla bych se na ní usmát, obejmout jí a říct, že to bude dobrý. Ale sama vím, že tohle dobrý nebude.

"Už jsi jí to řekl?" nakloní se Niall k Louisovi.

"Ne" odpoví mu prostě.

"Kurva lidi, tak kde je Harry?" praštím rukou do postele a bolest od žeber mi projede celým tělem, takže zkřivým obličej do bolestivé grimasy.

"O patro níž" řekne konečně Niall a mě se uleví. Ani nevím proč. Jenže počkat. Co když je pode mnou takový to pro ty mrtvý. Pitevna? Nad tímhle se musím trošku otřást, protože jsem si představila, jak tam Harry leží. Nesmí to takhle skončit.

"Buďte sakra konkrétní!!" křičím zase. Když potřebuji, aby mluvili, tak mlčí a já chci to chci všechno prostě vědět.

"Dobře, jak chceš" posadí se ke mě na kraj postele Gemma a mě se úplně sevře žaludek.

"Při převezení sem se ho pokoušeli asi třikrát oživit. Povedlo se to, ale Harry zůstal v umělém spánku. A lékař řekl, že je malá pravděpodobnost, aby se probudil" vyjde z Gemmy a mě to napůl uklidní, ale zároveň rozpláče. Jak to, že málo pravděpodobný?! Já nechci, aby umřel. On mě tady nesmí přeci nechat. Chtěl si mě vzít, tak ať si mě sakra vezme! Proč já mám jenom zlomený žebra a otřes mozku? Proč on nemůže mít třeba jen zlomenou nohu? Proč jsme z toho nevyvázli oba stejně?

"Až ti bude líp, tak se za ním můžeš podívat" snaží se mě uklidnit Niall, ale to se mu vážně nepovede.

"Chci se za ním podívat teď" snažím se vstát, ale bolest žeber mi v tom brání a já jsem nucena zůstat ležet.

"Vydrž to ještě chvilku" chytí mě za ruku Gemma.

"Jenže jak dlouho to vydrží Harry? Já o něj nechci přijít Gemmo, nechci" brečím a Gemma si ke mě lehá a objímá mě. Díky každému vzlyku vždy cítím menší píchnutí v hrudníku. Vím, že tohle nejsou žebra, ale moje srdce. Harry ty nesmíš odejít a nechat mě v tomhle špinavém světě. Já to tady bez tebe nezvládnu. Já ti nechci dát sbohem. Ještě není ten správný čas..
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Carol-World Carol-World | 25. listopadu 2016 v 22:13 | Reagovat

Ne! Ne! Ne! On bude žít a bude skákat jako kamzík! Nééé... To mi nedělej. Mám zase týden citů... No tááák

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama