38. Ty jsi přece Sarah

2. října 2016 v 17:55 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Je ti dobře?'' zkoumala mě žena, která byla nejspíše doktorka.

''Já'' bylo jediné, co jsem jí dokázala odpovědět.

''Jak se jmenuješ?'' zkřížila si ruce na prsou a zkusila se na mě trochu usmát. Chtělo se mi hrozně brečet. Obklopoval mě odporný pocit. Nevím co bylo předtím. Nevím co je teď. Nevím kdo jsem. Cítím se na dně.

Doktorka mě sledovala a po chvilce mračení zavrtěla hlavou.

''Toho jsem se obávala'' povzdechla si.

''Sarah. Jak ti je?'' promluvil neznámý kluk hned, jak vstoupil do dveří. Koukala jsem na něj a snažila se zjistit, co s ním mám společného.

''Mmm ahoj?'' zavrtěla jsem trochu nechápavě hlavou a jemu zamrzl úsměv na rtech.

''Pane Stylesi potřebuji s vámi mluvit. V soukromí'' podívala se na mě trochu provinile a já sklopila oči na svoje ruce. Byly samá modřina a já ty modřiny vyděšeně zkoumala. Byla jsem v místnosti teď sama a bylo slyšet jen pípání přístrojů, na které jsem byla připojena. Chtěla jsem se podívat z okna, ale bylo příliš daleko od postele a já z ní nemohla slézt. Konečně se otevřely dveře a v nich stál zase ten kluk. Nějak ho jmenovala. Sylet, Slytes, Styles? Jo Styles!

''Takže ty si na mě nepamatuješ?'' nejistě zamrkal.

''Ne'' odpověděla jsem popravdě.

''Jsem Harry. Bydlíš u mě. Pořád nic?'' zkoušel to nejistě.

''Ne'' odpověděla jsem zase. Rukou si vjel do vlasů a trochu se za ně zatáhl.

''Já se omlouvám'' chtěla jsem ho uklidnit. Ale vypadalo to, že ho to ještě víc rozhodilo. Vstal ze židle a se slovy 'na chvilku mě omluv' odešel pryč z pokoje. Myslela jsem si, že se třeba vrátí, ale nevrátil. Večer už za mnou přišla jen další nějaká lékařka jménem Moon.

''Ztratila jsi paměť. V takových okolnostech jako jsi prošla ty se to stává velmi málo. Musela jsi být velmi traumatizovaná a něco se muselo stát, že si to nepamatuješ. Jmenuješ se Sarah Mark. Žádná vzpomínka? Nevzpomínáš si vážně na nic? Třeba kolik je ti let?'' seděla vedle mojí postele na židli a listovala stále v nějakých papírech. Chviličku jsem přemýšlela, ale nic. Černé okno. Hrozně mě to děsilo. Nevydržela jsem to a rozbrečela jsem se. Paní Moon okamžitě vstala ze židle a začala mě hladit po zádech. Chlácholila mě, že to všechno bude zase dobré, že jsem paměť ztratila jen krátko době. Ptala jsem se na to, jak krátká doba to bude, ale to řekla, že se velice u lidí liší.

''Mám pocit, že jsem nikdy neexistovala'' promnula jsem si nervózně dlaně.

''Já vím, že to není teď pro tebe lehké, ale stres ti nepomůže. Potřebuješ se uklidnit. Zkus třeba začít život znovu'' pousmála se na mě, ale to mě rozhodně nijak neuklidňovalo. Stále mi nějaký bolestivý pocit svíral srdce. Nevím jak tenhle pocit popsat. A ztráta paměti? Je to jako kdyby jste se právě narodili. Nic nebylo před vámi a teď je to jako, kdyby jste měli začít znovu, ale nevíte jak. Není ani jak.

**

Po týdnu dalších prohlídek mě pustili domu. Seděla jsem tiše s Harrym v autě a jela k němu domů.

''My spolu žijeme?'' zeptala jsem se ho.

''Ne. Jen. Víš. Řeknu ti to až budeme doma'' zašeptal ke konci a zase jsme oba mlčeli.

Když jsme dorazili před obrovský barák, tak se na mě Harry koukl s nadějí, jestli se mi třeba nějaká vzpomínka neobjevila, ale zase rychle odvrátil pohled. Pochopil, že mi to vážně nic neříká.

''Ahoj Sarah'' skočil mi okolo krku nějaký blonďáček hned, jak jsem vešla do domu. Trochu vyděšeně jsem zamrzla a on mě rychle pustil.

''Promiň. Já jsem Niall''podal mi zdvořile ruku.

''Já jsem zase Liam'' mávl na mě další kluk, který seděl za stolem s počítačem. A poslední co tady byl seděl na sedačce a mile se na mě usmíval.

''Louis'' řekl nakonec. Místností se rozlilo ticho a mě bylo hrozně trapně, protože na mě všichni tři včetně Harryho koukali.

''Šla bych si lehnout'' přerušila jsem trapné ticho a otočila se na Harryho. Beze slova vyšel z místnosti a vyrazil do schodů, poslušně jsem šla za ním. Otevřel mi hned první dveře a já vkročila dovnitř. Ještě jsem se na Harryho otočila. Koukal do země a vůbec mi radši nevěnoval pozornost.

''Harry?'' promluvila jsem na něj a on zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Ty oči. Byli dokonale zelené. Propadala jsem se do nich a přišlo mi to velmi hezké, ale bylo v tom i trochu bolesti. Ale já jsem nevěděla proč.

''Ano?'' zašeptal.

''Jsi v pořádku?'' naklonila jsem hlavu ke straně.

''Jo jasně. Jen. Ale to nic. Je to všechno velmi náročné, ale to ty sama dobře víš'' pousmál se a dál už se asi nechtěl bavit, protože se otočil na patě a odešel. Dveře po něm zůstaly otevřené a byly slyšet hlasy. Vyšla jsem mezi dveře a začala poslouchat.

''Doopravdy si nic nepamatuje?''

''Asi to hraje ne? Jsi normální?''

''Sorry. Já jen nechápu, jak se to stalo. Vždyť se jen praštila do hlavy.''

''Doktorka říkala, že je to jedna z výjimečných situací'' tenhle hlas jsem hned poznala. Byl to Harry. Jinak jsem moc hlasy nerozpoznávala.

''Myslíš, že si vzpomene?''

''Doufejme, že jo''

''Ale, jak dlouho to bude trvat sakra!'' zakřičel Harry.

''Kámo, buď trpělivý. Dej tomu prostě čas. A hlavně jí. Nesmíš na ní tlačit''

''Já jsem toho času jí už dal dost. Na tohle nemám''

''Chceš ji snad odsud vypakovat? Na ulici?''

''Asi jo. Přece ji tu prostě jen tak nenechám a nebudu si hrát na to, že se nic nestalo''

''Jsi idiot? Pane bože, tak mi tady se ji snažíme zachránit a když se to povede s menším problémem, tak ty to vzdáš? On a ona spolu už plavou. Dali jsme si s tím tolik práce a jen protože Sarah ztratila paměť, tak prostě to hodíme za hlavu a půjdeme dál. Přišli jsme o spousty kšeftů, ale to nic. Necháme to být. Harry profackuj se nebo si běž zaběhat, abys sis uvědomil jako kravinu jsi právě vypotil'' ten kdo to říkal, nezněl zrovna moc šťastně a já už jsem to dál nechtěla poslouchat. Rychle jsem za sebou zabouchla dveře. Hned jsem si šla sednout na postel a rozhlížela se po neznámé místnosti.

Vyrušilo mě až klepání na dveře.

''Dále'' řekla jsem a koukala směrem ke dveřím. Ve dveřích se objevila hlava blonďáka.

''Niall že?'' pousmála jsem se na něj.

''Chytrá holka. Chtěl jsem ti jen něco říct. Třeba ti to nějak pomůže s pamětí' nejistě šel ke mně.

''Jsi hodný'' posadila jsem se doprostřed postele, aby si i Niall mohl také sednout na postel.

''Tak jo'' a potom vyprávěl spoustu věcí. Neměla jsem rodinu a Harrymu jsem dělala něco jako šlapku. Jeden kluk co s nimi pracoval mě unesl a potom mě oni zachránila a já tamtoho kluka zabila.

''A ta holka, která byla s Harrym a pak se rozešli, tak se spojila s tím Zaynem a pomáhala mu?'' ujišťovala jsem se, jestli jsem to správně pochopila.

''S Harrym nechodila. Jen spolu. Však ty chápeš co myslím ne?'' zeširoka se na mě usmál a já jsem se taky pousmála.

''A Harry?'' přestala jsem se smát.

''Co s ním?'' pokýval Niall hlavou.

''Má mě rád?''

''Myslím, že kdyby se ti něco stalo, tak by to on neudýchal'' lehl si na postel a podepřel si rukou bradu.

''Bude ti vadit, když si odskočím?'' zvedla jsem se z postele. Zakýval hlavou, že v pohodě a já vyrazila do koupelny. Když jsem se vrátila ze záchoda, tak na mě Niall koukal s otevřenou pusou.

''Co je?'' rozhodila jsem rukama.

''Trefila jsi na záchod'' najednou se celý jeho obličej rozzářil.

''Jo trefila vždyť to je přece'' zasekla jsem, protože mi došlo, že jsem věděla, že zrovna tyhle dveře vedou do koupelny.

''Nialle! Já jsem věděla, kde je koupelna'' poskočila jsem radostně.

''Tak a je to tady. Vzpomněla jsi si, kde je záchod. Sice to není zrovna čím se chlubit, ale ve tvém případě to musím jít říct klukům dolu'' rychle vyskočil na svoje nohy a vyběhl z mého pokoje. Chtěla jsem jít za ním dolu, ale hned na začátku schodů jsem se zarazila. Podívala jsem se po chodbě a vydala se ke dveřím, ke kterým mě to nejvíc táhlo. Bez zaklepání jsem vešla a zarazila se ve dveřích, protože v té místnosti byl Harry.

''Promiň. Asi jsem si spletla dveře'' řekla jsem rychle.

''To je v pohodě'' odpověděl, ale znělo to, jako kdyby nebyl duchem přítomný. Už jsem chtěla odejít, ale on vstal, šel ke mně. Když mě chytil za ruku, tak mě zatáhl do pokoje a nohou zavřel dveře. Stála jsem čelem k něm a byla jsem u něj tak blízko.

''Víš. Dokonce se mi po tobě stýskalo'' zašeptal. Chtěla bych mu říct, že mě taky, ale doopravdy nevím jestli to tak je. Jen jsem se usmála a on mě najednou objal. Svíral mě ve svém pevném objetí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carol-World Carol-World | Web | 3. října 2016 v 16:04 | Reagovat

On jí miluje! Miluje! Šalala <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama