Kapitola -3-

17. srpna 2016 v 21:15 | •Dom• |  Deadly races!
Ještě celá rozespalá jsem sešla schody dolů a už slyšela z pracovny spousty hlasů. To zase bude akce. Když jsem vstoupila do pracovny, spoustu těch chlapů jako hora se na mě dívali, ale já to ignorovala a šla jsem se posadit za Jarredův stůl. "Hele na tu čičinku" zaznamenala jsem jednoho chlapa, jak strká do toho vedle sebe a pak ukazuje na mě. Protočila jsem očima a dál dělala, že jsou mi jedno. Na stole jsem si všimla pár složek, na kterých byl vzkaz- Projdi si to - a tak jsem si tím začala listovat. Byly to veškeré důležité dokumenty o těch chlapech co mě celou dobu posměšně pozorují. Rychle jsem to prolítla a o každém se něco dozvěděla. "Buďte zticha" skoro zakřičel můj brácha, když vstoupil do pracovny. Někteří zmlkli a někteří se na něj ještě ušklíbli. Pokud se budou chovat takhle, tak je brácha nevezme na 100%. "Už jsi si to prošla?" podíval se po mě Jarred. Zakývala jsem hlavou na souhlas, že ano a on mi podal papír co držel v ruce. Byl to zase další vzkaz od něj. Pojedeš s nimi závod. Trať ti ještě řeknu. Pak půjde o střelbu v garážích, kde to budu kontrolovat já. Nakonec porovnáme výsledky a máme vybrané dva lidi. "K čemu že je to chceš?" zašeptala jsem Jarredovi do ucha. "Potřebuju nový lidi" dal mi ruku okolo ramen a nakonec jsme se společně opřeli o jeho pracovní stůl. "Ty, ven" ukázal zničeho nic Jarred na jednoho z chlapů. Zrovna toho, který mě nazval čičinou. "Proč?" zamračil se na něj chlap. "Potřebuju trochu lepší chování. Nazvat Jay čičinou byla špatná volba" otočí na mě Jarred svou hlavu a já se jen usměji. "Fajn" otočí se chlap na patě a odchází pryč. Divím se, že takový chlap v pohodě poslechne a nedělá žádné problémy. "Vysvětli jim to. Já jdu připravit zbytek" poplácal mě Jarred po rameni a nechal mě se zbytkem chlapů. Tak to mě poser, co jim mám jako říkat? "No, máte všichni řidičák ne?" začala jsem a všichni začali mručet, že je snad jasné, že ho mají. "Tak to budeme muset otestovat, jak dobrými řidiči jste" podívala jsem se zase na Jarredův stůl a vzala si papíry s napsanými auty. "Který z vás si tady říká Bůh?" zvedla jsem oči od papírů. "Já" usmál se arogantně potetovaný chlap. Měla jsem chuť se začít smát, protože jak si on takhle může říkat? "Co za značku auta je to červené?" ukázala jsem ven z okna na zaparkovaná auta. "Seat?" zkusil snad první co ho napadlo a já vydala zvláštní zvuk smíchu. Znělo to spíš jako dušení a chrochtání zároveň. "Tak si vezmi toho tvého Seata" hodila jsem po něm klíče a on je naštvaně chytil. "Ví někdo co je to za auto?" zkusila jsem a hned se mi dostalo od pár chlápků odpovědi. Nechápu jak si někdo může splést Seata s Mitshubishi. To nejspíš nepochopí nikdo. Rozdala jsem ostatním klíčky a divila jsem se, že jich je tu čtrnáct. Někdy by mě zajímalo, jak přijdou na to, že by mohli dělat pro mafiány. Ale čím víc lidí tím i lepší výběr. Rychle jsem doběhla ještě do svého pokoje pro telefon abych mohla zavolat Jarredovi. "Jsou nějaká pravidla?" zeptal se mě někdo, když jsem vyšla ven. ''Jediné je vyhrát'' odpověděla jsem a mířila ke svému autu. ''Jako ty jedeš taky? Ale v dětské sedačce vzadu co?'' začal se smát ten idiot, jak si říká Bůh. ''Moc bych se být tebou nesmála'' mrkla jsem na něj a nasedla do svého auta. Plná adrenalinu jsem nastartovala a spolu se mnou nastartovali i ostatní. Za jízdy jsem ještě v kontaktech našla Jarredovo telefonní číslo a vytočila jsem ho. ''Tak už jedete?'' ozval se po druhém pípnutí Jarred. ''Jo, ale musíš mi říct kam ty frajere'' zasmála jsem se. ''Jeď na to staré letiště. Tam bude Sophie a bude měřit čas. Potom mi zase zavolej. Čau'' a hovor ukončil. To bylo rychlý. Pro vysvětlení. Sophie je Jarredova dlouholetá přítelkyně. Já osobně ji mám hrozně moc ráda, protože je milá a vždycky jí můžu říct všechno co mě trápí. Byla i hrozně moc hezká. Vysoká, hubená s dlouhými, hnědými vlasy. Takovou holku by chtěl každý chlap. ''Ahoj Sof'' vystoupila jsem z auta a Sophie hned na mě mávala. ''Víš co a jak? Nebo to zase Jarred nechal na mě?'' zasmála se. ''Vím. Budeš měřit čas a pak mu mám zavolat'' řekla jsem to samé jako mi řekl před deseti minutami Jarred. Silnice na letišti není tolik široká, aby se sem vešlo patnáct aut a tak se losovalo, kdo pojede jako první. ''Připraveni?'' zakřičela Sophie, která teď stála vedle jednoho z připravených auta. Na souhlas všichni začali tůrovat své motory. Řev aut a občasný výstřel z výfuků byl rajskou hudbou pro mé uši. ''Teď!'' mávla rukou Sophie. Všichni zběsile šlápli na plyn a řítili se kupředu. Tohle je ale špatně. 'Začni pomalu a pak si je podej.' slyšela jsem Paula hlas v hlavě. Takhle mi můj druhý bráška poradil při mém prvním závodě, ve kterém jsem tenkrát skončila druhá a Paul mě pak hrozně moc chválil. A proto do dneška volím takovouhle taktiku. Sice jsem vždycky zůstávala jako poslední, ale věděla jsem co udělat abych poslední i neskončila. A dneska mám v plánu udělat to samé. Auta už dojely na konec tratě a otáčely se, aby se co nejrychleji vrátily do cíle. Jezdilo se po pěti a já věděla, že tohle bude ještě dlouho trvat, ale bohužel to budu muset vydržet. Konečně jsem se dostala i já na řadu a skočila jsem nečekaně první. Tím jsem věděla, že Mark a Carl tohle vyhráli. Už bylo jen potřeba, aby splnili i další úkoly. ''Vás šest, sbohem'' ukázala jsem na některé z chlapů a oni na mě nechápavě hleděli. ''Špatně jste to zajeli. Poslední a předposlední místo je pro nás špatné'' otočila jsem k nim zády a nasedla do auta. Zavolala jsem Jarredovi, který mi řekl kam mám dál jet a já ho poslechla. Teď jsou na řadě pouliční závody. Devět aut? Tak to bude hodně velká sranda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama