137. Teď už je mi dobře

Středa v 20:58 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Cítím se zase naštvaná. Jak on to dělá, že mě dokáže vždycky naštvat. A ještě ke všemu musím zírat na obličej té holky, které si mě neustále prohlíží. Zajímalo by mě, co si právě teď myslí. Nebo třeba co jí Harry o mě řekne, až spolu budou mluvit. Třeba, že jsem jeho těhotná sestra? Nedivila bych se.

''Dvě minuty mi stačí'' Harry počkal, než se posadím a pak si sedl také.

''Tohle je Kyttie. Nebo Kettie. Já už nějak nevím. Znám jí delší dobu. Znal jsem jí už před tebou. No a sem tam jsem se s ní scházel'' začal Harry nějakou pohádku.

''Scházel jsi se s ní, když jsme spolu byli?'' byla první otázka, kterou jsem ho přerušila.

''Ano. Pouze ale jen ze začátku'' díval se mi Harry do očí. Že by začal být konečně upřímným?

''Fajn'' upila jsem zase trochu vody. Myslím si, že by mi měli přinést ještě tak deset litrů, protože mi dost vysychá v ústech.

''No a sešel jsem s ní včera. Ne tak jak si myslíš. Samozřejmě to na mě zkoušela, ale já jsem se držel. Nebo spíš jsem neměl náladu s ní mít něco blíž'' prohrábl si svoje dlouhé vlasy a já si vybavila, že tohle dělal vždycky, když byl nervózní.

''Netušil jsem, že tady bude'' zakončil docela krátké vysvětlení a nastalo ticho. Přemýšlím, co bych mu odpověděla, ale skutečně mě nic nenapadá. Mám v hlavě prázdno. Pozoruji tu dívku a přemýšlím, co v ní vidí. Vždyť je to namyšlená kráva. Ale Harry má takovýhle vkus. Takže co vlastně vidí na mě?

''Přemýšlím nad dívkami, které jsem s tebou viděla a také poznala. Vždycky jsou něčím zvláštní. Já ale nejsem. Takže proč zrovna já?'' zkroutila jsem svůj obličej a vyčkávala jsem na Harryho odpověď.

''Pro mě jsi něčím zvláštní. Odlišuješ se od těch ostatních. Jsi svá. Někdy jsi pro mě hrdinkou a jindy dívkou, kterou musím chránit. Jsi zranitelná. Jsi vtipná. A především. Nejsi prostě jako ony'' Harry si hrál s prstýnkem na svém ukazováčku. Nedělá moc často, aby mluvil o svých citech. Ale se mnou ano. Tedy myslím si, že alespoň se mnou. Možná o tom mluví i s ostatními.

''Vrátíš se?'' přerušil Harry ticho, které znovu nastalo.

''Neptej se mě. Nevím to. Jsi zmetek. A já nevím, jak moc velkým dokážeš ještě být. Můžeš mi tu tvrdit tolik věcí. Ale nikdy nemohu mít jistotu, že mi nelžeš'' vrtěla jsem hlavou. Asi bych měla odejít. Možná určitě.

''Nikdy nemůžeš mít jistotu. A tou jistotou nebyl i náš začátek a podívej. Zvládli jsme toho spolu hodně. Zvládneme i tohle. Zvládneme to, co se stane potom. Sarah nechtěj, abych si tady klekl. Nikdy jsem se takhle dívky nedoprošoval. Ale u tebe cítím, že bych měl. I to, že bych se měl změnit. Vždyť se snažím se změnit. Nepodělat to. I když to mi jde o mnoho hůře. Ale já se snažím. Možná dokážu být tím člověkem, kterého chce. Zvládl bych to. Jen to zkus'' znovu to přemlouvání. Ještě pár vět a skočila bych mu okolo krku.

''Vydrž chviličku'' zdvihla jsem ukazováček a vstala jsem ke stolu. Mám namířeno k jinému stolu. Chci něco vědět. Sice nevím, co přesně. Ale prostě jen chci vědět, co všechno se v Harrym ukrývá. Co odhalil mě. Co ze sebe odhalil jiným.

''Ahoj, já jsem Sarah Mark'' natáhla jsem k té holce ruku. Okamžitě mi podala tu svou, jen s menším odporem. Namyšlená káča. Ale budu to muset pět minut přežít.

''Kettie Robinson'' představila se mi také.

''Mohu se posadit?'' snažím se chovat zdvořile.

''Samozřejmě'' pokynula mi rukou na volnou židli a já na ni usedla.

''Jak dlouho se znáš s ním'' hodila jsem hlavou k Harrymu, který nás neustále pozoruje. Co si teď asi myslí?

''Ani nevím'' pokrčila s menším nezájmem rameny. Mohla by z fleku dělat modelku.

''Znáš Gemmu?'' zkusila jsem první věc.

''Ne'' hodila po mě dost opovrženým pohledem.

''A co třeba Louise?'' další jméno, které by mi pomohlo zjistit, jak moc ji Harry ukázal své soukromí.

''Neznám. Ale byla bych velice ráda, kdybys mi vysvětlila, o co ti jde'' dala si ruce po bradu a sjížděla mě pohledem.

''Já jen. Napsala jsi Harrymu lísteček. Proč zrovna teď?'' zavrtěla jsem hlavou.

''A proč ne?'' zasmála se falešně.

''Tak jinak. Asi nejsi slepá, takže vidíš, že jsem těhotná. Víš Harry se mnou čeká dítě. A já bych byla velice ráda, kdyby jsi se s ním přestala jakkoliv kontaktovat'' usmála jsem se na ní mile, i když bych jí nejradši vychrstla to její pití do obličeje.

''To mi jako hodláš rozkazovat co smím a co naopak ne?'' vykulila na mě oči.

''Ne. Jen jsem tě upozornila a teoreticky tě i o to žádám'' stále jsem si držela milý úsměv na tváři.

''Hele. Nevím, kdo jsi. A to znamená, že tě ani neposlechnu'' protočila očima.

''Tak to zkusíme ještě jinak. Ten kluk, co támhle sedí a ty jsi s ním očividně i píchala, je můj. A mým zůstane. Takže už za ním laskavě nelez. Protože já moc dobře vím, jak bych ti potom mohla dokázat, že mi to vadí. A už vůbec si nemyslím, že by se ti to líbilo a nebo ti to bylo jakkoliv příjemné. Pokud tedy nemáš ráda sadomaso. Ale já doufám, že jsi mě skutečně pochopila. Ráda jsem tě. Ne. Nepoznala jsem tě příliš ráda. Sbohem'' nepočkala jsem ani na její odpověď a zvedla jsem se od stolu.

''Co jsi jí říkala?'' chtěl hned Harry vědět.

''To je jedno. Už musím domu'' ani jsem se neposadila na židli a jen jsem si vzala malé psaníčko, abych mohla tuhle restauraci opustit. Začíná mě to tady vytáčet.

''Už jsem zaplatil, takže mohu jít s tebou'' vstal od stolu Harry a společně jsme vyrazili pryč. U recepčí jsem se dočkala nenávistného pohledu, že s Harrym odcházím. Ale nad tím jsem jen protočila očima. Tyhle jeho fifleny mi vážně hýbou žlučí.

''Mohu tě doprovodit. Nebo odvézt?'' nabídl se Harry.

''Ne. Děkuji'' mávla jsem na taxík.

''Rád tě odvezu'' usmál se na mě Harry. On si vážně myslí, že je už všechno v pořádku? Možná tak pro něj. Já tohle všechno ale nejdříve musím rozdýchat a až pak mohu usoudit, co se vlastně děje a nebo bude dít.

''Nechci'' otočila jsem se na něj. Teď jsem byla trohcu nepříjemná. Ale jsem prostě jen unavená z celého dnešního dne.

''Sarah'' zašeptal Harry moje jméno a já jsem se zastavila při otevírání dveří od taxíku.

''Děkuji za všechno Harry. Sbohem'' nasedla jsem do auta a už jsem jen viděla, jak se Harry zmenšuje až z něj nakonec byla jen skvrna stojící na chodníku a hledící mým směrem.

Nevím co se právě stalo. Ale v hlavě už se mi utváří plán, který ovlivní celý můj život. Možná toho jednou všeho budu litovat. A taky možná ne. Břichem mi projela menší bolest. Drobek mě právě kopl do břicha. Jestli to bude kluk, tak určitě fotbalista, protože takovouhle kopačku mi snad ještě nikdy nedal.

Taxím mě dovezl před dům, kde bydlím a já mu zaplatila. Rychle jsem auto opustila a vydala jsem se k výtahům. Výtahem jsem jela ještě s pár lidmi, kteří ale byli zabráni do jakésy debaty o dění v Evropě. Nic zajímavého.

Když jsem za sebou konečně zabouchla dveře, tak ze mě všechno spadlo. Až teď? Veškerá nervozita, strach a bolest ze vzpomínek se konečně vytratila. A já se najedno cítím volná. Jako kdybych najednou byla zase jako dřív. Odhodlána pokračovat v životě, ať je jakýkoliv. Třeba i pod mostem.

''Vždycky budeš jenom můj'' pohladila jsem si břicho a zavřela jsem oči. Vychutnávala jsem si kouzlo této chvíle.

Moje pocity jsou zvláštní. Necítím už žádnou bolest a ani smutek. Cítím se volná, že bych mohla létat. A pak jsem se začala najednou hlasitě smát. Nevím. Mám prostě chuť se smát a tak se směju. Možná mi přeskočilo. Ale mě je to jedno. Cítím se prostě fajn. Takhle jak jsem teď.
 

136. Slečna K.

Neděle v 23:02 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Mojí verzi prvního dne s tebou znáš. Já bych ráda poznala tu tvou'' dívala jsem se na Harryho a on vypadal v naprostém klidu. Zatímco mě se naprosto potí ruce a v ústech mám sucho a ani voda, to nedokáže překonat.

''Mou znáš také. Prostě jsem tě vyhrál'' přejel si Harry jazykem po rtech. Provokuje mě snad? A nebo to nějak příliš vnímám?

''Ale co jsi si myslel. To bych chtěla vědět'' poposedla jsem si na židli. Přijde mi najednou nějaká vratká. Mám pocit, že z ná za chvíli spadnu.

''Říkal jsem si, že by to mohla být sranda. Že bych si s tebou mohl pohrát. Jenže tys byla tak nevinná a mě to dělalo takový problém. Když jsem s tebou poprvé spal, tak jsem si říkal, že jsem tě zkurvil. A taky že jo. Zkurvil jsem ti život. Jenže mi to došlo příliš pozdě. A já už jsem tě vnímal spíše jako součást sebe'' mluvil Harry a mě chvilkami jeho slova splývala.

''Ale proč jsi se ke mě ze začátku choval jako k hadru? Přišla jsem si tak. A pak jsem si myslela, jak se to zlepšuje. Jenže to, jak jsi se cucal s tou jinou. Zjistila jsem, že moje city jsou jiné, než jaké máš ty ke mě. Cítila jsme se. Divně'' dívala jsem se zase na svoje propleténé ruce a myslím, že bych si teď dokázala zlomit i prsty. Měla bych se uklidnit. Je to jen Harry. Bohužel to ale není jen Harry. Je to Harry.

''Víš. Byl jsi můj první kluk. Moje opravdová láska. Člověk, ke kterému jsem s úctou vzhlížela. Udělala bych pro tebe cokoliv. A dokonce jsi otcem mého dítěte. A já si plánovala budoucnost. To možná už byla ta první chyba. Nikdy jsem si tu budoucnost plánovat neměla. Protože mě to nikdy nevyjde podle představ'' konečně jsem se podívala sebevědomě Harrymu do očí.

''Tak pojď v té tvé naplánovené budoucnosti pokračovat'' usmál se na mě Harry s nadějí v očích.

''Já ani nevím, jestli v ní chci pokračovat. Možná jsem si už naplánovala jinou a chci ji ží takovou jaké je'' tyhle slova mě bolely, ale já je stejně vyslovila.

''Ahh. Chceš něco říct?'' mračil se najednou Harry. Ale ne proto, že by byl naštvaný. Jako kdybyho má slova skutečně mrzela.

''Jo'' kuňkla jsem. Teď mě určitě pošle někam. Řekne, že už se snažil dost a prostě odejde. I když nám právě přinesli jídlo. On se do toho pustil. Mě se do toho moc nechce. Ne že bych neměla hlad. Ale nějak mě přešla chuť.

''V první řadě začni jíst. Je to moc dobrý'' hodil pohledme na můj netknutý talíř.

''A teď k věci. Nerad to říkám, ale zamiloval jsem se. Chápeš to? Jsem možná blázen, ale chtěl jsem tě sledovat každý den. Chodil jsem do tvého pokoje a koukal jsem, jestli si se třeba nevrátila. A pak mě kluci vytáhli ven. Tedy já jsem šel do Blue rose sám. A viděl jsem tě tam. Vypadala jsi smutně a pokud si myslíš, že jsi to maskovala, tak možná před ostatními. Ale já tě znám moc dobře. A poznám, když se trápíš. Chodil jsem tam často. Ale občas si tam nebyla. A pak jsem začal žít jako dřív. Až na jednu výjimku. A tou jsou holky. Ty jsem nějak obcházel. Neříkám, že jsem neměl příležitosti. Ale já jsem spíš neměl zájem. Prostě se mi všechny zhnusily. To ty jsi ta jediná, kterou bych nosil na rukou. Dolejzám za tebou. Prosím jak idiot o odpuštění. Chci tě zpátky tak moc, že bych kvůli tomu udělal cokoliv. Ale ty mi stále utíkáš mezi prsty. Vždycky, když bych chtěl, tak to nejde. Víš. Pamatuji si, jak si odjela. Jak si sundala ten tvůj zásnubní prstýnek a položila jsi ho na tu komodu. Se sbalenými věcmi jsi šla pryč. A já se za pět minut za tebou rozběhl. Jenže ty už si nasedala do toho auta. A já na tebe volal. Křičel jsem tvé jméno a prosil jsem, ať neodjíždíš. Klečel jsem a prosil jsem, ale ty jsi najednou byla pryč. A já'' zastavil se najednou a díval se na mě. Neudržela jsem to a při pomyšlení na to, jak na mě volal, jsem nechala slzám volný průběh. Nebo jsem je spíš nedokázala zastavit. Nebo jsem snad nechtěla?

''Nebreč Sar'' chytl mě Harry za ruku a já neucukla. Chybí mi. Jako opora. Jako ten, co mě podporuje.

''Víš. Jsi hajzl, ale já na tebe nedokážu přestat myslet. Miluji tě. Přiznávám. Jen. Už dvakrát jsem prostě z nějakého důvodu odešla. A bojím se, že budu jednou odcházet po třetí. Já nevím. Nevím, kdy mi co tajíš. Kdy to myslíš vážně a kdy se mám bát, že.. Že se něco stane. Já nevím Harry'' vrtěla jsem hlavou a setřela jsem si slzy z tváří.

''Nadechni se a řekni mi přesně, na co teď myslíš?'' propaloval mě Harry svýma zelenými očima. Nadechla jsem se snažila jsem se tak trochu uvolnit. Trochu mi pomohlo i to, že mě palcem hladil po mé ruce. Zase mě dotýká a já se cítím příjemně.

''Že mi chybíš'' stáhla jsem najednou svou ruku.

''Tak se ke mě vrať'' rozzářil se oči. Je to jako kdyby mu najednou všechno vyšlo.

''Čekal jsi, že tohle řeknu, co?'' dala jsem si sousto do pusy.

''Možná jo'' pokrčil Harry rameny a okamžitě se začal věnovat jídlu.

''Jsem samozřejmost'' zamumlala jsem si pro sebe. Radši jsem začala zase jíst.

''Nechceš dnes ke mě?'' podíval se na mě zase Harry.

''Radši ne'' podívala jsem se na něj jen na chvilku.

''Přísahám, že by jsi se necítila nijak nepříjemně. Jen bychom si povídali'' usmál se Harry. Zapomeň. Na roztomilý úsměv mě nedostaneš. A rozhodně nejsem tak přístupná a ovlivnitelná, jak si myslíš.

''Můžeme si podívat i teď'' dívala jsem se na něj s dost vážným obličejem.

''Fajn. Tak jak to jde v práci?'' zareagoval Harry okamžitě. No o tom jsem se tedy zrovna bavit nechtěla, ale fajn.

''Skvěle'' odpověděla jsem jednoslovně. Nevím, co víc bych mu vlastně měla říct.

''Tak to je dobře'' usmál se Harry. Podle mě ho to ani snad nezajímá. Ale ze slušnosti se zeptal. Také se ho na něco zeptám.

''Odkud znáš Erika?'' mám už skoro dojedeno a tak se schyluje ke konci této večeře.

''Občas jsem s ním kecal, když jsem byl v Blue rose. Proč?'' pokrčil rameny. Nezdá se mi, že by si jen tak občas pokecali.

''Pokud chceš, abych ti zase začala věřit, tak bys ke měl být upřímný'' dívala jsem se na něj a čekala jsem, co z něj vyleze.

''Fajn. Chvilku jsem s ním makal. Prostě jsme si předávali zboží. On se ale potom dal na dráhu barmana. Od té doby si prostě pokecáme, když se potkáme'' řekl mi konečně Harry pravdu. Tedy alespoň doufám. A to že Erik obchodoval mě docela překvapuje. I když postavu a ksicht na to má.

''Takže jak to s námi teď bude?'' podíval se na mě Harry a složil příbor na talíři. Oba už máme dojedno. A mimochodem to bylo vynikající.

''No'' nadechla jsem se.

''Tohle vám posílá jedna dáma pane'' připletl se k nám najednou mladý čišník, co mě dovedl k toaletám. Podívala jsem se na láhev vína a potom na Harry. Dokonce dostal i vzkaz. Zajímalo by mě, co na něm je napsané. Tedy, radši to ani nechci vědět.

Harry chvilku koukal na vzkaz a pak se podíval na čišníka, který nervózně přešlapoval s láhví vína.

''Vzkažte jí, že teď nemám čas. A tu láhev ji doneste zpět. Jsem tady autem'' pokynul Harry rukou čišníkovi a ten zase odkráčel. Sledovala jsem kam jde a on došel k mladé dívce v krásných černých šatech. Měla tmavé vlasy a rty namalované na červeno.

''Emm. Já'' zíral dál Harry na lísteček a trochu se začal ošívat.

''Co se děje?'' podívala jsem se na něj.

''Nic Jen. Kde jsme to přestali? Jo. Emm. Zkusíme to nějak znovu. Třeba prostě jako přátelé. Pokud to jinak nejde'' díval se na mě Harry lísteček položil na stůl. Nepodívala jsem se na něj, protože jsem nechtěla být zvědavá. I když by mě asi skutečně zajímalo, co tam je napsaného.

Ozvalo se zacinkání příboru, jak dopadl na zem. Všichni se podívali na chudáka čišníka, kterému právě ten příbor vyklouzl. Já jsem radši rychle pohledem uhnula, abych ho nerozhodila. I když to nemělo moc cenu, protože zbytek restaurace na něj stejně zíral.

Moje oči ale sklouzly na lísteček. I když byl vzhůru nohama, tak jsem mohla přečíst, co na něj stojí.

Děkuji za krásný večer. Však víš. Měli bychom si to zopakovat. -K

Kousla jsem se do rtu a rychle jsem se napila vody. Takže si přeci jen užíval, když se mnou nebyl. On je snad notorickým lhářem nebo co.

''Myslím, že bych už měla jít'' položila jsem ubrousek ze svého klína zpět na stůl.

''Už. Myslel jsem, že si dáme ještě dezert. A nebo, že. Nevím. Chci ještě víc času Sarah. Chci s tebou strávit víc, než jen tohle'' díval se na mě. Mezitím jsem se ale stihla postavit.

''Myslím si, že slečna K tě zabaví lépe než já'' usmála jsem se.

''Ou. Necháš si to vysvětlit?'' postavil se i Harry, aby mě zastavil.

''Potřebuješ k tomu půl hodiny?'' podívala jsem se na hodinky na své ruce.

''Asi jo'' díval se na mě Harry.

''Tak to je špatný. Protože já mám už jen dvě minuty'' mlaskla jsem.

135. Tak kde začneme?

17. května 2017 v 21:32 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Poníženě jsem odcházela z restaurace. Chtěla jsem se vyhnout té namyšlené dívce, protože vím, že její pohled by byl příšerný.

Sklopila jsem hlavu a snažila jsem se nezakopnout.

''To je mi naprosto jedno. Prostě mi řekni jaký je to zkurvený stůl'' uslyšela jsem chraplák. Zastavila jsem se a koukala jsem se na Harryho. Prostě jenom stojí a zírám. Jsem asi zaskočená jeho oblečením. Smokingem. Je velice eligentně oblečený. Sluší mu to.

Ale ještě víc se mi ulevilo, když jsem ho viděla. Přeci jenom přišel. Akorát se bude muset hodně snažit, aby mi to vysvětlil.

Nehodlala jsem ho oslovit nebo na sebe jakkoliv upozornit. Prostě jsem jen čekala až si mě sám všimne, což netrvalo příliš dlouho. Holka, která tady dělala recepční nebo co to je se na mě totiž podívala a věnovala mi asi minutový namyšlený výraz. Díky tomu se na mě Harry otočil. A teď mě napadlo, že bych prostě odešla.

''Sarah'' okamžitě přešel ke mě.

''Přemýšlím, jestli bych ti měla dát šanci a vrátit se k tomu zasranýmu stolu, kde jsem seděla půl hodiny a čekala jsem, než sem přivezeš tu svojí prdel'' dívala jsem se na něj se vztek. Ani netuší, jak blbě se cítím.

''Promiň, uvízl jsem v zácpě a pak jsem nemohl zaparkovat. A ještě ona dělá problémy'' snažil se mi to nějak vysvětlit.

''Bejvalka?'' podívala jsem se na recepční, která z nás nespouštěla pohled.

''Možná. Nechodil jsem s ní'' pokrčil rameny. Tohle zrovna poslouchat nepotřebuji.

''No stačí. Tak ahoj'' pousmála jsem se na něj a byla jsem připravena vykročit ven z restaurace.

''Počkej ne. Já myslel, že to tady probereme'' chystl mě Harry za loket, aby mě zastavil.

''To jsme mohli probírat tu půlhodinu, co jsi tady nebyl'' usmála jsem se, jakoby mě to vůbec neštvalo.

''Sarah. Mohl bych tě poprosit, abys ještě zůstala. Začneme znovu. Úplně. Zapomene na tenhle den a začneme znovu'' navrhl Harry. Vážně by nejradši zapomněl jenom dnešní půl hodinu? Já bych nejradši zapomněla na všechno. Ale teď vydím šanci, jak mu tohle všechno říct.

''Dobře. Ale tohle je naposledy, co ti s něčím vyhovuji'' pokývala jsem hlavou a Harry ke mě najednou natáhl svou pravou ruku. Chvilku jsem na něj zírala a nechápala jsem, co se děje. Rozpačitě jsem k němu také natáhla svou pravo ruku a on ji okamžitě uchopil.

''Těší mě. Jsem Harry'' políbil mě jemně na klouby a já na něj nejspíše zírala s otevřenou pusou. Co to tady zase blbne?

''Já. Já. Já jsem Sarah'' zakoktala jsem a on se mírně usmál.

''Můžeme ke stolu?'' zeptal se mě Harry a nabídl mi rámě. Chytla jsem se ho tedy s dost přiblblým obličejem a společně jsme vyrazili k tomu stolu, od kterého jsem dost potupně odcházela asi před pěti minutami.

''Prosím'' odsunul mi Harry židli a já jsem se posadila. Trochu je mi tohle jeho chování nepříjemné.

''Dneska ti to ohromně sluší. Myslím, takhle bys měla chodit častěji, protože je to naprosto úžasný'' začal Harry jakmile se posadil.

''Děkuji, ale nemohl by jsi se začít chovat normálně. Trochu mi to vadí. Jsem radši, když se chováš normálně'' mumlala jsem a během toho jsem se na něj snažila koukat.

''Jo dobře. Tak co si dáš?'' usmíval se nadále.

''Já nevím. V tomhle se moc nevyznám. Nevybral bys mi prosím něco?'' zavřela jsem jídelní lístek, protože už jsem na to neměla nervy. Nevyznám se ani v jednom jídle, co je tady napsané. Proč to prostě nenapíšou normálně? Většina názvů je francouzsky a nebo italsky. Myslím, že kdybych zalistovala nakonec jídelního lístku, tak tam najdu i jídlo, co je napsané azbukou.

''Divil jsem se, že si začala pracovat'' začal Harry dost neobvykle. Myslela jsem, že bude probírat spolu. A ne nás až po nás. Tedy jakože po rozchodu.

''Jo. Chtěla jsem začít něco dělat, protože jinak bych byla jen zavřená doma a to nebylo nic pro mě. Už mi z toho hrabalo. A teď moc mluvím, takže ježiš. Promiň'' já jsem takový idiot.

''To je v pohodě'' zasmál se Harry.

''Takže nakonec si mou nabídku s bytem přijala'' našpulil pusu Harry. Prosím Harry, řekni ještě něco, počem se budu cítit ještě víc blbě.

''Nechtěla jsem to přijmout. Ale Louis mě donutil. A taky už jsem nechtěla Louise nadále otravovat'' vysvětlila jsem mu to. Kéž bych se do toho bytu nenastěhovala, necítila bych se teď jako ta největší zlatokopka.

''Jsem rád, že jsi se tam ale vrátila. Je to moc dobře. Tedy. Chtěl jsem, abys tam bydlela. Přeci jen to byl původně tvůj byt. A taky jsem nevěděl, kde zrovna bydlíš a nechtěl jsem, abys byla nějak omezovaná. Takže jsem se rozhodl ten byt trochu upravit a modlila jsem se, aby jsi se tam nastěhovala. Moc ti za to děkuji'' mluvil Harry naprosto v klidu, ale poznala jsem, že je nervózní. Těkal očima po restauraci a to ho prozradilo. Je dobře, že nejsem nervózní jenom já, ale i on. I když na něm by to snad nikdo nepoznal. Zatímco já jsem spocená a moje srdce se rozhodlo chytit tempo metalu.

''Neděkuj ty mě. To já bych měla děkovat tobě. Ale až budu mít dostatek peněz, tak si najdu svůj byt. Přeci jen je to trochu nepříjemné, když jsem po rozchodu od tebe vzala byt. A ani tam nic neplatím'' zamračila jsem se a sklopila jsem pohled na svoje ruce v klíně.

''Uděláme tedy kompromis'' napřímil se Harry. Jo, mafián se pozná. Obchodník, ale s vážnějším obličejem. Jako kdyby mi právě chtěl oznámit, že mě zastřelí. Ale nebránila bych mu. Ještě bych ho poprosila, aby to udělal, protože to chci mít už za sebou.

''Ty v tom bytě jednoduše zůstaneš bydlet a nebudeš si hledat nový byt. A aby jsi se necítila blbě, tak si budeš platit vodu, elektriku a tak dále. Bude to fér ne?'' usmál se najednou Harry jako to největší neviňátko.

''Jo. To by myslím šlo'' pokývala jsem hlavou.

''Ty si ale stále chceš pořídit svůj vlastní nový byt co?'' zadíval se mi Harry od očí. On už mi snad zase vidí až do hlavy.

''Jo'' uhnula jsme pohledem.

''Sarah'' nadechl se. Ne, hlavně mě zase nepřemlouvej.

''Jo, dobře. Zatím to necháme takhle jo? Pokud mi to bude vyhovovat, tak tam zůstanu'' udělala jsem najednou úhybný manévr, aby to Harry prostě nijak nevytahoval. A zabralo to. Mlčel. A mě se chce hrozně na záchod. Ale šíleně.

''Omluv mě, musím si odskočit'' to pití, které jsem tady vypila si žádá povolení k odletu. A jelikož mi v tom Drobek moc nepomáhá, tak si myslím, že se asi za pět sekund počůrám.

''Jasně. Zatím objednám'' pokýval hlavou a já jsem vstala od stolu. Trochu jsem zabloudila, když jsem chtěla toalety najít a už jsem si myslela, že se vážně pomočím.

''Mohu vám nějak pomoci, slečno?'' usmál se na mě čišník.

''Nevím, kde jsou toalety'' kousla jsem se do rtu. Fajn. Další ztrapnění.

''Pojďte za mnou'' kývl na mě hlavou a já ho následovala.

''Moc děkuji'' poděkovala jsem mu, když mě dovedl k záchodům a já si konečně mohla dojít na záchod.

Než jsem ale ještě toaletu opustila, tak jsem se několikrát zkontrolovala v zrcadle. Účes byl stále dokonalý. Make-up byl prostě od profesionála. Šaty všem ukazovali, že jsem těhotná. Fajn. Tohle bude v pohodě. Bude. Stačí se jen nadechnout a vydechnout.

Proč jsem zrovna teď tak moc nervózní? Jakože byla jsem i předtím, ale asi budu zvracet.

Konečně jsem opustila toalety a vrátila jsem ke stolu k Harrymu. Fajn, takže tohle sen nebyl a on skutečně nakonec přišel. Měla jsem před sebou vodu, kterou jsem hned začala upíjet. Mám až moc velké sucho v krku.

''Takže, kdo začne?'' spustil Harry. Ten to chceš vážně mít už za sebou. Neříkám, že já ne, ale rozhodně se téhle konverzace bojím. A když říkám, že se bojím, tak se mi chce křičet a utéct.

''A odkud přesně?'' podívala jsem se na něj. Nevím, co konkrétně chce prostě probírat. Jestli náš rozchod. Nebo proč mi lhal. Prostě to nevím a mám strach, že začně tou nejnepříjemnější částí. Mým posledním odchodem.

''Úplně od prvního dne'' propaloval mě Harry očima a já se potřebovala znovu napít, abych neomdlela.
 


134. Nepřišel...

14. května 2017 v 17:00 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
''Už nerozeznám ani rozdíl mezi barvou červenou a růžovou'' vydechla jsem. Jsem z toho už unavená. Počet vyzkoušených šatů jsem přestala počítat u dvaceti a to jsem snad nebyla ani v půlce. Potom už mi Lucy s Jessicou museli do šatů pomáhat. Vždycky jsem se jim v nich potom ukázala a oni s prapodivnými obličeji hodnotili, jak v nich vypadám. Proč i tohle nemůže být jako ve filmu? Kdy se holka do šatů obléká ráda a vždycky, když vyjde tak udělá něco vtipného? A ještě je to doplňěno o hezkou hudbu. A ne jako tady. O operu? Nebo co to je? Vážná hudba? Prostě takový ten druh hudby, co vás přímo nudí ke smrti.

''Jak tohle můžeš říct? Copak nerozešnáš zářivě červenou od jahodové červené? Nazvala jsi to vážně růžovou barvou? Ale drahoušku. Jako správná žena bys měla rozeznat všechny barvy od béžově-zelené až po dehtově černou'' mluvil ke mě Cameron a během toho mi ty barvy ukazoval na kusech látky.

''Abych pravdu řekla, tak běžově-zelená mi přijde jako spíše jako nechutně vyblitá barva a dehtově černá je prostě černá. Proč bych měla vědět, že černá má ještě další deset odstínů, když stejně všichn víme, že je to černá?'' řekla bych, že začínám být trochu protivná.

''Tohle není dobré. Myslím si, že byste neměli rozebírat barvy a jejich odstíny. Ale měli bychom obléknout Sarah, protože asi tak za tři hodiny má jít na večeři a mi ještě musíme stihnou Jacka, takže kdybyste tuhle nezáživnou konverzaci o ničem radši věnovali šatům, byli bychom všichni spokojeni. Děkuju'' vkročila mezi mě a Camerona Jessica. Podle mě už ji přešla také jakákoliv chuť tady ztrávit ještě několik hodin času jen s tím, že si zkouším další sto šatů.

''Dobře. Protože letos je v módě těhotenství, tak tady máme jednu zbrusu novou a velice modní kolekci. Minulý týden byla přehlídka a musím říct, že to bylo famózní. Ty těhotné modelky, jak si to ladně a s elegancí kráčeli po tom módním mole, no já jsem myslel, že se tam rozplynu. A taky..'' začal Cameron.

''Hej. Soustřeď se!'' zatřásla s ním Jessica. Cameron se okamžitě vrátil do přítomnosti a po pár rychlých zamrkáních dokonce začal zase dělat svou práci.

Slyšela jsem, jak mi zvoní telefon a tak jsem se vydala ke své kabelce. Hovor jsem ale nestihla. Ale hned na to mi přišla zpráva. Od Louise. Co asi je tak důležitého?

Louis: Mám ti vzkázat, že se máš obléknout trochu. Jak bych to řekl. Jdete do takové té důležitější společnosti. Chápeš ne? Ženský jsou tam oblečené v nechutně předražených hadrech. Já jen, že ti tohle Harry zapomněl říct. Plus, že tě nevyzvedne, protože už tak chce na tebe čekat nebo co. Nepochopil jsem to. Za chvilku ti pošlu adresu. Až vejdeš dovnitř, tak řekni, že máš stůl rezerovananý na jméno Styles. To je asi všechno. Zvládneš to. A já jsem ti chtěl říct, že kdyby cokoliv, tak pro tebe dojedu, jasné? Jsem moc rád, že s ním ale na tu večeři jdeš. :)

''Sakra'' ujelo mi.

''Co?'' všichni se na mě najednou dívali.

''Jdeme prý do nějaké nóbl restaure jestli to dobře chápu'' vydechla jsem a cítila jsem, jak se mi svýrá žaludek.

''Fajn. Alespoň už vím na co přesně se soustředit'' kývl hlavou Cameron a zase odběhl.

Tentokrát mi přinesl dvoje šaty. Červené a bílé. Pokud se tedy zase nepletu.

''Takže Sarah. Tohle je barva ohnivě červená, hodí se spíše na ukázání tvé vášně a také toho, že dneska večer si chce užít. Jestli víš jak to myslím'' drcnul do mě Cameron loktem a ve vzduchu držel prostě a jednoduše červené šaty.

''Nechci mu naznačovat, že s ním chci spát'' protočila jsem očima.

''Tak fajn. Potom tu mám tyhle. Čistě bílá barva. Nevinnost, skromnost a elegance. Je spíše pro poklidný večer, ale rozhodni si musíš dát bílé víno, protože tohle je má drahá látka. Jistě jsi už slyšela o hevábí. A ty si ho dnes večer můžeš obléci. Podle mě by ti více vyhovovala bílá barva. A přiznejme si to. Jsou i jednoduší a působí tak více půvabněji'' dal Cameron ty bílé šaty blíže ke mě a prohlížel si mě.

''Fajn. Vyzkouším si je'' vytrhla jsem mu ty šaty z ruky. Už mě to vážně nebaví se neustále soukat do šatů. Už je toho na mě moc. A jestli si budu muset zkoušet ještě nějaké šaty, tak uteču s křikem pryč.

''Tak co Sarah?'' pokřikovala na mě neustále Lucy. Vždyť jsem si je ještě ani neoblékla.

''Čekej'' zakřičela jsem nazpět. Nasoukala jsem se do těch šatů a díky bohu, že už to nejsou šaty XXL, ale šaty pro těhotné. Ano, i do šatů velikosti XXL se mě pokoušeli narvat. I když mi krásně seděli přes bříško, tak jsem v tom stejně vypadala, jak trpaslík ve zlobří košili.

''Sakra'' zírala na mě Lucy s otevřenou pusou, když jsem vyšla z převlékárny.

''Co?'' povytáhla jsem obočí. Tou největší nevýhodou je asi to, že v převlékárně nemají zrdcadlo. Možná proto, že tohle asi nemá ani sloužit jako převlékárna.

''Tak já bych řekla, že máme vitěze'' kývala Jessica hlavou. A jediný Cameron na mě koukal bez jakékoliv emoce.

''A ty máš na to jaký názor?'' podívala jsem se na Camerona.

''Chce to ještě něco'' přejížděl si prstem po bradě a neustále si mě prohlížel. Jestli vymyslí další kravinu, tak jdu dneska v džínách a volném svetru.

''Počkejte chvilku'' zvedl prst a rychle někam odběhl.

''Pojď se na sebe podívat'' mávala na mě Lucy. Za rohem je totíž zrcadlo. Které by mimochodem někdo mohl přesounout sem. Ale to už asi nemá cenu říkat.

Došla jsem k zrcadlu a dívala jsem se na neznámou dívku. Až na pobledlý obličej bez jakékoliv známky nadšení, to byla dobře oblečená žena. Nakonec se konečně Cameron trefil i do mého vkusu. Ty šaty nejsou nijak příliš vyzívavá, až na trochu více odhalený dekolt, ale jinak jsou božské. Cítím se v nich dokonce i pohodlně.

''Co na to říkáš?'' dívala se na mě Jessica.

''Jsou hezké. Asi půjdu v těchto'' pohladila jsem po bokách, abych látku ještě více upravila. Je to tak hebké a příjemné na dotek. Dokázala bych si s touhle látkou mazlit hodiny.

''Přesto to chce něco výraznějšího'' stál za mnou najednou Cameron a dával mi okolo krku diamantový náhrdelník.

''Ten je nádherný'' okamžitě jsem si na něj musela sáhnout.

''Taky aby nebyl nádherný za třicet tisíc liber'' usmál se na mě Cameron. Asi jsem přestala dýchat. Kolik že ten náhrdelník stojí?

''Tak to mi ho z toho krku tedy hodně rychle sundej'' vykulila jsem oči a otočila jsem se na Camerona.

''Ne. Dnešní večer si můžeš dovolit trochu víc'' mrkl na mě a já vydechla překvapení. Mám na sobě v přepočtu asi tak třicet mých výplat. Poked se tomu náhrdelníku cokoliv stane, rozhodně ho budu splácet do smrti.

''Ještě tohle, protože venku v noci chladno'' podal mi lehkých bílý šál.

''Nevím, jak se tohle přesně nosí'' zkřivila jsem obličej.

''Ježiš. Zkryješ si tím ramena, ruce, záda a dekolt má drahá'' upravil Cameron šál a já se cítila jako princezna.

''Samozřejmě nemůžeš jít bez naušnic'' podal mi ještě Cameron krabičku. Samozřejmě se v ní nacházeli diamantové naušnice.

''Nemůže jít bosa'' upozornila Camerona Lucy.

''Hlavně žádné podpatky'' upozornila jsem hned Camerona.

''Žena má podpatky nosy i když jde po pláži nebo trávníku'' zamračil se na mě Cameron. Ať mi ukáže jedinou ženskou, co chodi v písku na pláži na nějakých jehlách.

''Moje nejoblíbenější. A myslím, že se ti budou taky líbit'' ukázal mi Cameron boty na nižším podpatky. Jsou bílé a jednoduché s páskem okolo kotníku.

''Taky tyhle beru'' kývla jsem souhlasně a nechala jsem si ty boty nasadit.

''Ahoj'' ozval se za mnou cizí hlas. Otočila jsem se a viděla jsem naprosto neznámého nagelovaného kluka.

''Jsem Jack'' začal zase ten kluk, když jsem já stále mlčela.

''Ty mi máš udělat ty vlasy, že jo?'' usmála jsem se na něj. Myslela jsem, že mi půjdeme někam za ním a ne že on přijde sem. Ale alespoň teď mám o něco více času.

''Tak, že se má drahá pojď posadit, pokud už to tady tedy máte hotové'' díval se na mě Jack.

''Jo máme'' kývl Cameron.

''Mimochodem, já jsem Sarah'' vzpomněla jsem si, že jsem se ani nepředstavila.

''Já vím'' usmál se na mě Jack a ukázal mi, abych si sedla do křesla.

''Takže tě prý budu muset i namalovat'' usmíval se na mě Jack a prohlížel si můj obličej.

''Nechtěl by jsi se pustit do práce. Tohle zírání je mi trochu nepříjemné'' začínám být teď nějak moc upřímná.

Jack se tedy pustil do mých vlasů a vytvořil mi z nich drdol. Elegentní a dokonalý.

Hned na to se pustil do make-upu. Upozornila jsem ho ale, že rozhodně nic výrazného a on mě díky bohu poslechl.

Zbývá mi už jen hodiny a půl a já mám pocit, že asi budu zvracet. Jack ještě doupravoval svoje dílo a asi po deseti minutách dalšího zírání uznal, že je dílo hotovo. Líbí se mi, jak vypadám. I když v tom moc sebe nevidím. A to také proto, že se až takhle o sebe nestarám. Nemám peníze na diamantové náhrdelíky a další blbiny.

''Tak co?'' otočila jsem se dokolečka předevšemi a pak jsem pozorovala jejich výrazy. Vypadá to, že jsou všichni spokojení. I já jsem spokojená. Ale ještě víc jsem nervózní.

''Tak a v kolik tě vyzvedne?'' zeptala se mě Jessica. To je asi ten největší problém.

''Nevyzvedne. Máme sraz tam'' tedy pokud jsem to dobře pochopila.

''Odvezeme tě'' usmála se na mě Lucy.

''To je dobrý. Pojedu taxíkem'' mávla jsem rukou.

''V těchle věcech chceš jet taxíkem? Vážně?'' naštval se najednou Cameron.

''Ještě bych se chtěla stavit doma'' otočila jsem se hned na holky. Nechci Camerona nějak více naštvat.

Lucy s Jessicou mě poslechli a dovezli mě ještě domů. Ani nevím, proč jsem chtěla domů. Prostě jsem se chtěla tady uklidnit. Zkontrolovat se v zrcadle a už mohu vyrazit.

''Páni'' ozvalo se, když se otevřel výtah. Podívala jsem se před sebe a uviděla jsem Dylana.

''Ahoj'' usmála jsem se něj trochu rozpačitě.

''Kam jdeš?'' divil se. Asi mu přijde divné, že jsem takhle oblečená. Zrovná já.

''Na večeři'' stále jsem si držela rozpačitý úsměv na tváři.

''Sluší ti to'' složil mi menší kompliment Dylan. Poděkovala jsem mu a byla jsem docela ráda, že výtah konečně zastavil v přízemí. Dylan mi popřál hezký večer a stejně tak i já jemu.

Tohle setkání pro mě bylo trochu trapné. Nevím proč. Ale prostě jsem se tak v tom výtahu cítila. Jako kdybych mu prostě lhala. Nevím.

Nasedla jsem zase k holkám do auta a nadiktovala jsem jim přesnou adresu restaurace. Prý se skutečně jedná o veliký luxus. Což mi tedy způsobilo menší závrať. Pomalu bych řekla, že se mi začínájí třást i ruce.

''Jsme tady'' vylekala mě najednou Jessica. Skutečně už jsme na místě.

''Držete mi palce'' usmála jsem se na ně a vystoupila jsem z auta. Vypadám sice sebevědomě, ale rozhodně tomu tak není.

''Dobrý den. Měl by tady být rezervovaný stůl na pana Stylese'' přistoupila jsem k mladé recepční, která mě hned projela pohledem. Bože, po tomhle jsem vážně toužila. Ale díky bohu, nakonec mě ke stolu dovedl její kolega.

K prázdnému stolu. Je něco málo po šesté hodině. Myslela jsem, že když přijdu trochu později, tak už tady bude. Vlastně jsem doufala, že tady nebudu první z jediného důvodu. A to z toho, že nechci vypadat jako jeho pes, který čeká jen a jen na jeho přítomnost.

Objednala jsem si vodu a dál jsem čekala. Pět minut. To se dá ještě pochopit. Deset minut můžeme svádět na zácpu. Patnáct minut na pozdní výjezd z domu a zácpu. Ale pokud se jedná o půl hodiny, tak se skutečně už cítím jako idiot. Zraněná a ponížená. Myslela jsem si, že to se mnou Harry snad myslí vážně. A ono se ukáže, že si ze mě dělá dobrý den. Ještě, že jsem si vzala peněžěnku, jinak bych nemohla zaplatit ani za tu pitomou vodu.

Dávám Harrymu ještě pět minut a pak odcházím. Minuta. Dvě. Tři. A najednou je to pět minut a já se skutečně zvedám a odcházím, protože už tohle ponížení nechci dál snášet. Jsem husa. A Harry? Nenávidím ho jak nejvíce to jde. Tohle jsem si od něj skutečně nezasloužila.

133. Odporný sen

10. května 2017 v 22:32 | •Dom• |  Mafiánský zmetek
Papíry? Hotovo. Sál? Uklizený. Cesta domů? Pěšky. Postel? Měkká, teploučká a nejvíc na světě příjemná. Další má aktivita? Spánek.

Stojím u baru v Blue rose a přijdu si neviditelnou. Jako kdybych neexistovala. A najednou všechna hudba utichla. Všechny hlasy také. A já se zaměřuji na Harryho.

''Vidíš jí?'' hodí nenápadně směrem ke mě hlavou a dívka vedle něj se na mě podívá. Je jí jedno, že na ní také koukám. Dál si mě s odporem prohlíží. Co je to zase za holku, se kterou teď Harry mluví?

''Dáš mi, když ti do dvou týdnů ukážu, že tuhle holku dokážu přivést na dno'' pokračoval Harry, když si mě konečně ta holka doprohlédla.

''A jak to chceš jako dokázat?'' zasmála se holka.

''Miluje mě, takže to nebude až tak těžké'' zasmál se Harry. Najednou ke mě začalo doléhat zvláštní bušení, jako kdyby někdo tloukl na dveře. Dveře od Blue rose se rozrazili a já viděla sebe, jak jsem vběhla dovnitř. Nikdo se na mě nepodíval. Zatímco já bloudila od stolu ke stolu s miminem v náručím. Nepoznávám se. Vypadám jako kdybych to už ani nebyla já. Třeba je to jen dívka, která mi mě jenom připomíná.

Ta holka se připotácela k Harrymu a chvilku se na něj dívala. On ji však pozoroval s obrovským nezájmem.

''Podívej se'' ukázala mu nejpíše to dítě.

''Je mrtvé'' vykřikla najednou a já se zděsila.

''A co?'' pokrčil Harry rameny.

''Zabil si ho'' vykřila znovu.

''To ty jsi ho zabila. Protože nedokážeš unést to, že tě nemiluji'' napil se Harry drinku a rozhodl se já nevěnovat pozornost.

''Jak si mi to mohl Harry udělat?'' plakala.

''Normálně. Nejsi nic víc, než obyčejná troska. Kdo by někoho jako ty mohl milovat?'' vychrstl ji drink do obličeje a ona se najednou na mě otočila. Dívala jsem se na ní a docházelo mi, že jsem to skutečně já. Jen jsem jiná. Zranitelnější. A především na dně. Díky Harrymu.

Vyletěla jsem do sedu, protože ten sen byl odporný. Dýchala jsem nahlas a snažila jsem se uklidnit třesoucí se ruce. Sáhla jsem si na břicho a doufala jsem, že i Drobek se uklidňuje. Myslím si, že mu dávám docela zabrat. Ale je to silák a všechno vydrží. Se mnou. I kdybych ho měla vychovávat jen já, tak je to jedno. Navždycky budu jen já a moje dítě.

Vstala jsem z postele a došla jsem si pro vodu. Vypila jsem celou sklenici a hned na to jsem musela jít na záchod. Můj močák se zdá být poněkud malinkým.

Dívala jsem se na telefon a zjistila jsem, že mám pár zameškaných hovorů od Lucy a Jessicy. A taky dvě zprávy. Také od Lucy a Jessicy.

Lucy:budeš vzhůru, zavolej.

Jessica:HEJ TY ŠÍPKOVÝ ŘŮŽENKO. NÁKUPY!!!

Přečetla jsem si obě zprávy a okamžitě jsem vytočila Jessicy číslo.

''No to je dost. Vždyť je skoro dvanáct hodin'' spustila hned Jessica.

''Ale šla jsem spát pozdě'' zachraptěla jsem. Ještě pořád mám ten podivný hlas, který mám vždy po probuzení.

''Já taky a už jsem dávno vzhůru. Ranní ptáče dál doskáče'' mluvila Jessica docela rychle. Nebo alespoň mozek si to myslí.

''Už jsem vzhůru'' oznámila jsem jí věc, co už jí je asi nejspíše určitě jasná.

''Tak se převlékni a za půl hodiny jsme u tebe. Nemaluj se. To udělám potom já. A vlasy můj kamarád Jack. Je to kadeřník. Ale to vyřešíme potom. Teď se laskavě nachystej. Už jsme tvým vyspáváním ztratili dost času'' mluvila Jessica zase hrozně rychle. A ani nečekala na nějakou moji odezvu a telefon hned položila.

Poslušně jsem se šla převléknout do volných věcí. Nechápu, co mi chtějí obléknout, když moje břicho vypadá jako nafouknutý balón.

Rychle jsem se najedla, abych v sobě měla alespoň nějaké jídlo a netrpěla jsem pak hlady. I když říkali, že si sebou nemám brát peněženku, stejně si ji vezmu. Mám v ní teď svou výplatu, tak doufám, že mi to bude stačit.

Podívala jsem se na telefon kolik je a ve stejnou chvíli začal někdo klepat na dveře. Došla jsem hned otevřít. Za dveřmi stála Lucy s Jessicou. Obě hezky namalované, učesané, oblečené. No prostě celkové moc hezky upravené. Zatímco já vypadám, jako když jsem vstala z mrtvých.

''Tak šup, jdeme. Cameron už na nás čeká'' chytla mě za ruku Jessica a Lucy zavřela dveře. Ještě, že jsem si vzala klíče, protože teď by mi je Lucy zabouchla, kdybych je zapomněla. Jsou teď najednou nějaké moc zbrklé.

Než jsem se vzpamatovala, už mě Jessica tlačila do auta. Sedla jsem si tedy na spolujezdcovu sedačku a uvolnila jsme se.

''Řeknete mi alespoň kam jedeme?' podívala jsem se na Lucy, který už seděla vzadu.

''To je tajné. Ale jedno ti prozradit mohu. Jedeme ti pro nějaké oblečení na tu dnešní večeři'' zazubila se na mě Lucy. Při vzpomínce na dnešek a můj sen, se mi dost sevřelo hrdlo. Asi bych to měl odvolat. Nebo tam prostě a jednoduše nepřijdu. Jo. Nepůjdu tam. Nemohu tam přeci jít. Co bych si s ním jako měla říkat? To nepůjde.

''Já tam asi večer nepůjdu'' řekla jsem najednou nahlas, aniž bych chtěla.

''Tak na tohle zapomeň. My ti tady pomáháme a ty bys tam nakonec ani nešla. Hezky tam večer nakráčíš, ať je to kamkoliv a pořádně mu ukážeš, že jsi pěkná a silná holka'' věnovala se teď Jessica mě, místo řízení.

''Pokud vůbec někam dojedeme zdraví. Koukej radši na silnici'' otočila jsem jí hned hlavu.

''Ty jsi posránek. Já to mám v malíku. Se mnou jsi v bezpečí, i kdybych se celou cestu nedívala na silnici'' usmála se na mě Jessica, ale já se díky tomu stejně neuvolnila.

Dojeli jsme před nějakou halu.

''Že vy mě chce zabít?'' dívala jsem se okolo sebe.

''No jasně. Jen po tom toužíme'' protočila Jessica očima.

''Tak pojď. Jdeme tě obléknout'' zapištěla Lucy a rychle vylezla z auta. Já jsem je obě následoval dovnitř budovy. Přede mnou se najednou objevilo tolik věcí, které jsem nikdy v životě neviděla. Vypadá to tady, jako kdyby tady pracovalo spousty módních návrhářu. Tolik druhů oblečení, barev, stylů.

''Ahoj Camerone'' roztáhla Jessica ruce a objala vysokého blonďatého kluka.

''Tak která z vás je ta dnešní kráska na večer?'' koukl Cameron nejdříve na Lucy a pak až na mě.

''Já'' zvedla jsem prst, jako kdybych byle ve škole.

''Tak jo. Těhulky milluji. Ne, že by to byla moje úchylka. Ale miluji je oblékat. Na tobě se dneska určitě vyřádím'' dal mi Cameron ruku okolo ramen a táhl mě někam do neznáma. To neznámo znamenalo asi sto kusů oblečení. Ale jen jedné barvy. Celá tahle místnost je přeplněna věcmi.

''Sedni si a já hned přinesu něco co by se na tu tvou večeři mohlo hodit'' mrkl na mě Cameron. Podle mě je teplý, ale to mi nijak nevadí. Ale více by mě zajímalo jak ví o té večeři.

Než jsem se nadála, vedle mě bylo několik kusů oblečení. Fajn. Nepřehání to?

''A teď si to všechno vyzkoušíš'' oznámil mi Cameron s kamennou tváří.

''Všechno?'' vykulila jsem oči.

''Všechno'' kývl hlavou Cameron. Páni. Tohle mi zabere určitě tak týden.

Kam dál